Mediátorka Kateřina Bělková: Lidem chybí bazální úcta

Nejčastěji k ní soud posílá rozcházející se páry, které nejsou schopny se dohodnout ohledně dětí, výživného či společného majetku. Soudní mediátorka Kateřina Bělková (43) totiž dokáže klienty dovést k dohodě, i když se to zdá nemožné. Povídaly jsme si o tom, v čem je to kouzlo.

Čím mediace začíná?

Na začátku dostanou klienti jasná pravidla, jejichž dodržování si odsouhlasíme. Například, že si nebudeme skákat vzájemně do řeči, nebudeme mluvit vulgárně a podobně.

Nedovedu si představit, že rozhádaní manželé tohle jednoduše dodrží.

Samozřejmě, že ne. Ale já je velmi rychle můžu vrátit do normálu, protože připomenu ta dohodnutá pravidla, která právě porušili. A když jsou ty emoce opravdu divoké, tak můžu jednání přerušit.

Takže je třeba pošlete na kafe?

Kamkoli. Prostě jim dám prostor, aby se vydýchali a uklidnili.

A když ani to nepomůže?

Tak mám možnost odděleného jednání. Každý z nich je v jiné místnosti a já přebíhám od jednoho k druhému. Vyslechnu si jejich příběhy, povídám si s nimi.

Takže je vlastně rozsadíte? Jako ve škole?

Ale většinou to nebývá ani tak kvůli emocím či vulgaritám, spíš proto, že mnohdy ti lidé nejsou před sebou schopni spoustu věcí říct. Stydí se, bojí, jednoduše mají před sebou nějaké tajemství. A je potřeba to respektovat. Čas, kdy se sejdeme ve třech, přijde později.

Pořád si ale nedovedu představit, jak přesně mě může mediátor dovést k dohodě s někým, s kým mám vážné spory. Opravdu obyčejné povídání tolik pomáhá?

Není to obyčejné povídání. Každý totiž máme vlastní komunikační kód, tedy způsob, jakým s tím druhým mluvíme, řešíme konflikty. A já se jim snažím tenhle kód změnit tak, aby byli schopní dohody.

Jak přesně to děláte?

Důležitý je obsah. Tedy slova, která ti lidé volí, co přesně si říkají. Mediátor má třeba seznam vyloženě zakázaných slov. Například slovo „proč“, protože je konfrontační. Nebo všechna slova s předponou ne, protože to navozuje dojem, že něco není možné. Do seznamu patří i slovo problém.

Takže vy tahle slova nepoužíváte, ale co vaši klienti?

Ti je samozřejmě používají a mnohdy i horší výrazy. Problém je spíš průser a tak. Ale já s nimi komunikuji neutrálně, nenásilně, a oni mě postupem času podvědomě napodobují. A hlavně, já jejich větám dávám úplně jiné vyznění.

To znamená, že překládáte?

Ano, většinu času tlumočím. Muž třeba řekne, že je jeho žena mrcha, co mu ukradla děti, zničila mu život a on ji k smrti nenávidí. A já řeknu, máte s manželkou spory, trápí vás vztah s dětmi, rád byste se na péči o ně víc podílel, ale marně přemýšlíte, jak toho dosáhnout. Vlastně cokoli klienti řeknou negativně, mediátor zopakuje neutrálně. Cokoli řeknou alespoň neutrálně, mediátor se snaží dostat do pozitivní roviny. A tím mění jejich náhled na situaci. Také se dozvídají nové věci, které mohou jejich ochotu se dohodnout změnit.

A co oslovení, záleží na tom, jak se klienti na mediaci titulují?

Samozřejmě. Tohle ale mediátor srovná hned na začátku. Pokud on je Petr, ona Jana, tak já řeknu, fajn, já jsem Kateřina a připojím se k nim. Už jen tím, že ona najednou není potvora, mrcha, on debil či pitomec, je dostanete do společensky únosné roviny.

To by byl obsah. Počítám, že další složkou komunikačního kódu jsou neverbální projevy.

Řeč těla je nesmírně důležitá. Už jen to, jak se ti lidé na mediaci posadí. Většinou si sednou co nejdál od sebe, ideálně křížem, a mezi sebe ještě naskládají tašky, kabelky, notebooky. On kouká z okna, ona otráveně před sebe. A tak dál.

Takže je svými dovednostmi směřujete k lepší komunikaci, ale přece jen, kdy přijde ta shoda?

Racionalita a schopnost vytvářet rozumová rozhodnutí sídlí v šedé mozkové kůře, ale nedostanete se k ní dřív, než odvětráte divoké emoce, které jsou v plazím mozku (prodloužená mícha neboli mozkový kmen pozn. red.). Mediátor s nimi odborně pracuje, pozná vhodnou chvíli, že přišla jakási neutralita. Najednou si třeba už koukají do očí, ubylo vulgarit, začnou spolu mluvit v dialogu a ne přes mediátora. Jsou přístupní dohodám, aniž by to sami tušili. A já je k nim začnu směřovat.

Vzpomenete si na nejtěžší případ?

Byla to smíšená rodina, kde byly dvoje děti z předešlých manželství, jedno dítě společné, jedno dítě adoptované a jedno další osvojené ještě v předešlém vztahu. K tomu babičky a dědečci z obou stran. Vlastně na každé z těch dětí platily jiné právní normy, podle nichž už by ta rodina ale nikdy nemohla nijak společně fungovat. Jenže všichni k sobě měli citové vazby, nikdo nechtěl o nikoho rozvodem přijít.

Jak to dopadlo?

Nakonec dobře. Trvalo to sice o jedno běžné sezení víc, ale dodnes se vzájemně stýkají podle tehdy dohodnutého harmonogramu.

A měla jste někdy vyloženě ztracený případ?

To, že nějaká mediace skončí nedohodou, je v pořádku. Někteří lidé opravdu potřebují pevné rozhodnutí nějaké autority, třeba soudce. Mají to v nastavení nebo dohodu nechtějí. A pak jsou lidé, pro něž ještě nenastal vhodný čas na mediaci. Ještě si musí něčím projít, vyzkoušet třeba právníky, soudní stání. A pak se vrátí.

Vy ale nepomáháte řešit spory jen v Česku, pobočku máte i v Londýně. V čem je rozdíl mezi Čechy a Brity?

V Británii je mediace běžně vyhledávaná disciplína se stoletou tradicí. Oni vědí, že když jim nejde nějaký spor vyřešit, je fajn vyhledat pomoc. Jako když je bolí zub a jdou k zubaři. Češi ale nejsou zvyklí pečovat o své duše. Takže nepřichází, když prožívají krizi, ale když už jsou v totálním rozkladu.

Takže pozdě?

Já si dokonce troufám tvrdit, že kdyby třeba o rok dřív vyhledali pomoc manželského poradce, žádný rozvod by se nekonal.

A předpokládám, že tomu odpovídá i ta komunikace.

Přesně tak. Ti lidé k sobě mnohdy nemají ani bazální úctu. Přitom, když nic jiného, tak je to otec a matka společného dítěte, jeden druhého si kdysi dávno sami pro tuto roli vybrali.

Jsou ještě jiné rozdíly?

Brit, když přichází na mediaci, tak se chce dohodnout, jen neví jak. Dohoda je jeho cíl, není to pro něj prohra. U Čechů je to spíš takové to „počkej, já tě dám k soudu, zničím tě“. Často chtějí prostě vyhrát, chtějí, aby jim nějaká autorita dala za pravdu.

A projeví se tyhle komunikační odlišnosti nejen při hádkách, ale třeba i ve chvíli, kdy dojde k dohodě?

Stoprocentně. V českých mediacích třeba lidé hodně pláčou, v Anglii vůbec. Češi si sice mnohem víc nadávají, ale také se ve chvíli, kdy dojde k uvolnění, mnohem víc smějí, jsou vděční. Je tu víc křiku, ale vlastně i víc radosti.

A co vy? Co vám víc vyhovuje?

Já jsem rozhodně spíš pro tu bodrost, vřelost, lidskost. Je to pro mě sice mnohdy těžší, ale je to výzva. A když se to povede, je to o to větší radost.

A protože opravdu nikdy nevíte, kdy budete pomoc mediátora potřebovat, a protože někdy dokáže tahle odborná pomoc skutečné zázraky, připravili jsme pro vás sérii příběhů se šťastným koncem podle Kateřiny Bělkové. První z nich najdete za pár dní na Proženy.cz pod názvem (Ne)veselé rodinné příběhy.

A na závěr veselý příběh o nejchlupatější ženě na světě, která se, přestože má zarostlý i obličej, nedávno vdala.