Článek
Sedmatřicetiletý David žil od patnácti u prarodičů. Jeho máma měla další děti s novým partnerem a pro něj doma nějak nebylo místo. „Měl jsem u prarodičů klid a oni byli nadšení, že mě mají,“ vzpomíná. Dodnes ale cítí křivdu, že jeho sourozenci měli dětství jiné.
Hlavní je zůstat v rodině
Ať už rodiče dítěte zemřeli nebo se o něj nemohou postarat, snadné to pro prarodiče ani dítě nebude. Odborníci radí, aby se rodiny nestyděly a vyhledaly veškerou možnou pomoc úřadů nebo odborníků. Takové situace znají třeba v Občanském sdružení Rozum a cit. „Poradíme, jak dosáhnout toho, co obě strany potřebují,“ poznamenává sociální pracovnice Lenka Hanousková.
Co čeká prarodiče s dětmi?
Finanční potíže– pokud jsou prarodiče v důchodu, mohou je zaskočit vysoké výdaje za dítě. V případě, že rodiče dítěte žijí a rodina si dohodne péči prarodičů neoficiálně, je na domluvě, jak budou rodiče na dítě přispívat. V případě pěstounské péče lze dosáhnout na odměnu pěstouna či příspěvek na potřeby dítěte. Dávky se ale nepřiznávají plošně, prarodiče musí splnit určité podmínky. Pokud je prarodičům dítě pouze svěřeno do péče, i zde za splnění kritérií je nárok na pomoc, třeba příspěvek na bydlení, na dítě, u malých dětí i na rodičovský příspěvek. A o pěstounskou péči mohou požádat i dodatečně.
Generační střet– dokud je dítě malé, dá se s ním vyjít. Jakmile ale přijde puberta a s ní vzdor, mohou být prarodiče zaskočeni. Starší lidé navíc bývají úzkostnější, a jakmile jim vnouče třeba oznámí, že má partnera, může je to zarazit. Prarodiče často trápí i věkový rozdíl a nepochopení vnoučat.
Potíže ve škole – dospívající dítě může mít problémy ve škole. Doporučuje se vydat se do školy a o rodinné situaci informovat třídního učitele. Dobré je se sejít se školní výchovnou poradkyní a nechat si poradit, co dělat.
Zdravotní stav – pokud prarodiče zlobí zdraví, a navrch dostanou do péče malého aktivního vnuka, nečekají je snadné chvíle. Pomoci může příbuzenstvo, občas mohou vnouče vyvézt na výlet. Starší prarodiče často straší obava, že onemocní či zemřou a o dítě se nebude mít kdo postarat. „A trápí to i vnoučata. Důležité je o tom mluvit, sdílená starost je poloviční,“ podotýká Lenka Hanousková. Sdružení Ruzum a cit nabízí dokonce příručku Dítě ve výchově příbuzných, kde najdou zájemci řadu praktických rad.
Bydlení – prarodiče, kteří si k sobě vnouče stěhují, se musí popasovat také s tím, kde bude dítě nebo dospívající pobývat. V ideálním případě by dítě mělo mít k dispozici vlastní pokoj nebo alespoň kout, kde se může věnovat jak přípravě do školy, tak zábavě.
Všechna úskalí soužití vnoučat a prarodičů ovšem přebíjí jedna velká výhoda. Dítě nemusí do dětského domova. „Pokud rodina prarodičů funguje, je nejlepší řešení, aby u nich dítě zůstalo,“ zdůrazňuje ředitel dětského domova v Novém Strašecí Alexandr Krško, který s dětmi bez rodičů soustavně pracuje.
Špatně ale je, když malé vnouče nabude dojmu, že prarodiče jsou jeho rodiči. Prarodiče by měli trvat na oslovení babičko a dědo a říci dítěti (citlivě a s ohledem na jeho věk) pravdu o tom, proč nežije s rodiči. Ty před vnukem nepomlouvat, vztah a pohled na ně si má vytvořit samo. Pokud rodiče vnuka žijí a ve styku jim nebrání soud, neměli by mu bránit ani babička s dědou. Jednak to odporuje právu, jednak se tak dítěti usnadní případný návrat domů.
Znáte někoho, kdo žil u prarodičů? Nebo spíše řešíte problémy typu dětských krádeží či vulgárního slovníku vašich dospívajících potomků?