Mateřská je pro mě nuda

Časopis Uzlíček

Karolína vstává po páté, celý den tvrdě pracuje a vrací se kolem osmé večer. Rychle s manželem něco snědí, obstarají nejnutnější v domácnosti, poslechnou si hudbu nebo se podívají na film a jdou spát. Ráno začne stejný kolotoč. Karolína je v půlce svého prvního těhotenství a nemůže se dočkat miminka, těší se na dlouhé procházky s kočárkem, protože svět sleduje zatím z oken své kanceláře.

Ale miminko není jen o vožení v kočárku, to si dnes uvědomuje snad každá žena. Už tím, že stoupá věkový průměr prvorodiček. Odborníci sice doporučují jako vhodný fyzický věk pro porod dítěte 22 let, my ženy se ale s ním stále častěji blížíme ke třicítce.

„Myslím, že dnešní ženy si uvědomují, že je to s dítětem náročné a zodpovědné a tak trochu se toho obávají – i proto některé své mateřství odkládají,“ říká Dana Jandourková. I přesto je po náročných pracovních výkonech a nepříjemných nadřízených představa dítěte a domácího krbu lákavá. A realita pak často pro někoho nepříjemné probuzení.

Poznámky typu „Co jsi celý den dělala? Vždyť máš na starosti jen ty děti“, musel vymysle muž, ty by nikdy nemohla vyslovit žena. Ale abychom muže jen nepomlouvaly, je časté, že pokud si partner vyzkouší jeden den na mateřské, určitě se večer manželce omluví a těší se zpět do své práce. Mateřská je v jistém slova smyslu práce jako každá jiná. S jedním rozdílem: není od devíti do pěti, ale 24 hodin denně, obzvlášť v případě miminek.

Ale ani ženy samotné podle psycholožky Dany Jandourkové nevnímají mateřskou dovolenou stejně. Jinak ji vnímá žena, která práci před tím neměla a nebo ji netěšila, jinak ta, která práci měla a bojí se, že by o ni mohla přijít. Úplně odlišně ta, která pracuje a zároveň se stará o děti. A další případ je žena, pro kterou je to přeci jen „zastavení se“ po náročném pracovním programu bez obav o budoucnost. Pak je také rozdíl, zda žena dokáže skloubit děti a domácnost – jak moc jí to jde, ale také jak moc je na sebe náročná a podobně.

„Nemohla jsem se dočkat, jak si to vychutnám. Jak si budu užívat miminko a následně batole, jak se společně budeme těšit, až přijde domů táta, jak mi bude vyprávět o práci,“ říká maminka bezmála tříletého Jakuba, Petra. „Čas, kdy byl malý opravdu miminko, utekl jako voda. Od prvních krůčků malého až doteď mám ale pocit, že to není úplně ono a stydím se za to. Vždyť dítě bylo vysněné a chtěné. Často ale ráno vstanu a představa dalšího stavění věže z kostek nebo sezení nad hromadou písku na hřišti je děsivá. Jsou dny, kdy nepromluvím s dospělým a jen žvatlám o bábovičkách. Další dítě vážně rozmýšlíme. Nechci, aby byl malý sám, ale taky už potřebuju zoufale mezi lidi.“

Máme se za podobné pocity stydět? Určitě ne, ale většina žen se k nim jen těžko přiznává. Pocit rutiny může nastat v práci stejně tak jako doma s dítětem. A to, že přijde, neznamená, že jsme špatné matky. Mnoho žen přistupuje k mateřské jako k výhradní péči o dítě. Na sebe zapomínají, své zájmy odsouvají stranou. Pro dítě je přece nejlepší mámina náruč, takže jít si zacvičit, na kosmetiku nebo hodinu angličtiny bereme občas jako zradu, spáchanou na svém malém drobečkovi, kterého necháme napospas babičce nebo nedejbože paní na hlídání. Obětujeme se a přichází nepříjemný pocit. Spokojené dítě ale potřebuje spokojenou matku, tedy tu, která myslí i na své zájmy. A k němu se vrací odpočatá a plná energie.

„Pokud mateřská dovolená znamená izolaci od všeho ostatního a ostatních, mohou to ženy vnímat nepříjemně – cítí se izolované,“ říká psycholožka Dana Jandourková. „Proto je třeba neodhazovat s příchodem miminka vše, co je doposud těšilo. Heslo VŠE PRO DÍTĚ bych nebrala tak doslova. Potřeby dítěte mají zcela jistě přednost, ale nelze ignorovat potřeby matky, protože dítě se cítí dobře pouze tehdy, když se dobře cítí rodiče.“

Doporučení tedy zní jasně: myslet i na sebe, občas si vyrazit, uchovat si koníčky.

„Znám se, jsem úplný introvert,“ tvrdí o sobě maminka čtyřleté Adélky Linda. „Nedokážu si představit trávení času na pískovišti nebo v mateřském centru. Proto jsem byla ráda, že se stěhujeme do domu se zahradou, malé jsme pískoviště postavili a nemusím mezi ostatní maminky na hřiště. Nevím, co bych si tam s nimi povídala, mám pocit, že bych nezapadla.“

Velmi často cítíme a vidíme zájmy dítěte, které máme problém plnit. Pocity „jsem tu kvůli dítěti“ se mísí s naším vnitřním já a třeba úplně odlišnou povahou, než má naše dítě. A děti milují rituály, nacházejí v nich jistotu. Každý den stejné hřiště, každý den stejná cesta na procházce. Pro mnoho maminek nepříjemné chvilky rozdvojení: mám vyhovět a „trpět“, nebo se pokusit dítě přesvědčit k něčemu, co by mě tolik neubíjelo?

„Nikdo z nás není 100% a je třeba hledat své přednosti a z těch se těšit a využívat je,“ říká psycholožka Jandourková. „Každá máma je jiná, každé dítě je jiné a vyžaduje jiný přístup.“ O přístupu je to ostatně i v případě maminek. A psycholožka jednoznačně radí hledat si i na zdánlivě nepříjemných činnostech to pozitivní. Z návštěvy pískoviště si jako matka mohu odnést kontakt s jinými, je to zdravotní procházka. V případě klidnějších dětí je možné i čtení na lavičce.

Rutinní procházka může být zakončená návštěvou kamarádky nebo hezkého obchůdku, kde si maminka udělá malou radost. S pocitem šedi a nudy se dá vždy bojovat, jen je třeba mu nepodléhat.

Existuje spousta programů pro maminky, které jsou spojené s hlídáním dětí. Pokud to jde, radí psychologové půjčovat děti babičkám či hlídacím tetám bez špatného svědomí. Pokud nejsme nejlepší na stavění věží z kostek, budeme třeba ty mámy, které děti s radostí naučí lyžovat. A nejsme-li dobrý učitel sportu, dokážeme zase dvouleté dítě přitáhnout k činnostem, jako je třeba vaření.

Děti se zorientují samy, a svět se dá poznávat skrz mnoho různých činností. Stačí se zamyslet nad sebou a svými silnými stránkami ve výchově. Nesrovnávat se s ostatními a nepodléhat pocitům „tohle bych měla, to je pro dítě nejlepší, protože to radí v knihách“.

Vrátíme-li se k úvodu článku, zopakujeme jednu věc: mateřská dovolená se dá brát jako jakákoliv jiná práce. I v té uplatňujeme své silné stránky a ty slabší vykrývají ostatní v týmu. V rodinném týmu to může být babička, kdo si rád poklábosí na hřišti.

A nezapomínejme: v práci je vždy čas na krátkou přestávku či pauzu na oběd. V případě péče o děti je takový čas také nutný. Jen tak zabráníme pocitům nudy či stereotypu, v horších případech přemýšlení o sebeobětování. Odměnou v téhle práci nejsou peníze, ale rostoucí děti. A to je výsledek, který stojí za to.

Časopis Uzlíček červenec–srpen 2010