Martina Šmuková s nadací plní přání dětem s rakovinou

Martina Šmuková (46) vyhrála v roce 1992 jako první Češka soutěž Elite Model Look. Místo modelingu se však už dvacet let zabývá charitativní činností. Ale díky nabídkám si roli modelky ráda zopakuje i dnes. Život jí naplňuje její rodina a pomoc druhým.

Působila jako prezidentka Nadačního fondu dětské onkologie Krtek v Brně, později si založila vlastní nadační fond s názvem Pink Bubble. Pomáhají plnit přání dětem a mladým dospělým s onkologickým onemocněním.

Jak vás napadlo založit nadaci Pink Bubble?

Jako modelka jsem chtěla být trochu užitečná, tak jsem se v roce 2000 připojila k čerstvě vzniklému brněnskému fondu Krtek. Skoro dvanáct let jsem se potkávala s malými onkopacienty a jejich rodinami, bylo to nádherné, naplňovalo mě to. A za ty roky se ukázalo, že péči potřebují i ti dospívající, a tak jsme si s kolegyní Renátou Němcovou řekly, že tohle je cesta, kterou chceme jít. Podporovat a postarat se o odrostlejší děti a o ty, kteří se sotva stali dospěláky. Tou dobou jsme neslyšely o jiné organizaci, která by se této skupině pacientů věnovala, a to nás pošťouchlo.

Proč název Pink Bubble?

Existuje meditace růžové bubliny. Když máte nějaké velké přání, tak než ho nosit pořád v hlavě, je lepší si je představit jako splněné. Tu představu potom zabalit do imaginární růžové bubliny, odpinknout ji do vesmíru a už se o ni víc nestarat. Vesmír zařídí, aby se vám přání ve správnou chvíli vrátilo splněné. Když mi bylo dvacet a řešila jsem cosi zásadního, poradil mi to kamarád. Tehdy mi představa bubliny pomohla, a když jsem hledala jméno pro nadaci, vzpomněla jsem si na ni. Vlastně se v Pink Bubble snažíme dát těm bublinám ještě motůrek, aby se přání pacientům splnila co nejrychleji.

Co obnáší celý chod nadace a o co se staráte přímo vy?

První tři roky jsme na celou „bublinu“ byly s Renčou samy dvě. Dělaly jsme všechno, sháněly peníze, zajišťovaly administrativu, vymýšlely projekty pro pacienty. Což obnášelo dost stresu a nocí beze spánku, ale zvládly jsme to. Aktuálně už máme malý tým, já se tím pádem můžu věnovat hlavně fundraisingu, propagaci a komunikaci. Samozřejmě ale trochu strkám nos do všeho, ne protože musím, ale protože mě to baví. Holky v nadaci jsou úžasné, každá jedinečná a pro mě nenahraditelná. Tahle práce je založená na dobrých lidech. Denně děkuju, že Pink Bubble je jimi obklopená.

Jak získáváte peníze?

Musím teď zaklepat na dřevo, že i těžké době navzdory se na nás sami obracejí lidé, kteří nás chtějí podpořit. Bohužel ani my nemůžeme pořádat veřejné akce, které jsou pro nás zdrojem financí, takže každá koruna, která se k nám dostane, je opravdu velká pomoc. Nemáme žádné dotace, ani granty z veřejných peněz. Fungujeme čistě díky lidem a firmám, kteří považují naši práci za smysluplnou. Moc si toho vážím.

Jakou pomoc Pink Bubble poskytuje?

Snažíme se na několika frontách. Jedna z nich je, že mladým pacientům plníme přání. Druhá je finanční podpora v případě nenadálé tísně spojené s léčbou. Pacienti mají nárok na příspěvek od státu, ale při jeho proplacení vzniká někdy i docela dlouhá časová mezera. A než se vyřídí potřebné papírování, tak se může stát, že má rodina výpadek a nezbude najednou třeba na nájem. My jim po konzultaci se sociálním oddělení nemocnice můžeme jednorázově poskytnout menší peněžitou pomoc. Taky pořádáme ozdravné kempy a víkendové pobyty pro pacienty a jejich blízké.

Jak funguje to plnění přání?

Máme je na webu, přispět může kdokoli, i malou částkou. Některá přání plníme hned během léčby, některá si pacienti užijí, až když mají akutní léčbu za sebou. To se pak zase mají na co těšit a mají třeba i motivaci se co nejrychleji uzdravit. Prostě takové světýlko v dáli.

Co si nejčastěji pacienti přejí?

Asi to bude elektronika, ale čím dál víc i hudební nástroje, věci na sport, nějaký neobvyklý zážitek. Třeba cesta do daleka, setkání s oblíbeným zpěvákem, lístky na americký fotbal. Teď si dvě mladé dámy přejí podívat se na Sibiř, poznat tam divokou přírodu a potkat se s mnichy. Dojemné bylo taky přání dvou klučinů, kteří se skamarádili během léčby a měli podobnou diagnózu. Jeden z nich přišel o nohu a ten druhý si místo přání pro sebe přál pro kamaráda příspěvek na protézu, aby spolu mohli chodit na ryby.

Pamatujete si na nějaké z prvních přání?

Třeba na saxofon pro Bohunku, chtěla se na něj naučit profesionálně hrát. Nejdřív jsem jí teda darovala svůj postarší, v domnění, jak je super. Ona mi pak strašně nesměle volala, že se moc omlouvá, ale že pan učitel hudby říkal, že na tohle už se nedá hrát. Tak jsme jí tedy vybrali peníze na profesionální nástroj. No a letos v létě na Soundtrack festivalu v Poděbradech na ten saxofon Bohunka hrála v rámci programu na kolonádě. Do klobouku vybrala několik tisíc korun a komplet je poslala na splnění přání – na nový saxofon pro sedmnáctiletého Adriana. Všechno se tak hezky přelévá, co naše „bublinky“ dostanou, pošlou, hned jak můžou, dál.

Mluvila jste i o tom, že pořádáte pro pacienty různé pobyty, těch se účastníte i vy?

Některých ano, a je to pro mě za odměnu. Celý rok běhám po schůzkách, s holkama v kanceláři vymýšlíme, jak získat peníze na naše projekty, píšu maily. A na pobytech najednou skočím do jiného světa, kde hmatatelně cítím, proč to všechno děláme. Potkávám tam ty naše bublinky, mladé pacienty, kteří jsou ještě v léčbě, i ty, co mají tuhle nemoc už pár let za sebou. Spojuje je podobná zkušenost a taky přeskládané životní priority. Vždycky s holkama obdivujeme, jak jsou k sobě ohleduplní, povzbuzují se, předávají si zkušenosti. A žasnem teda i nad jejich černým humorem. Jsou tam prostě v pohodě a v bezpečí, nikdo se jich neptá, co s nimi je, proč jsou zrovna unavení, co se jim stalo s okem, nohou... Taky si můžou vyzkoušet věci, které by jinak neměli možnost, třeba poprvé po amputaci lyžovat.

Plánujete pobyty i tuhle zimu, když je to pořád takové nejisté kvůli pandemii?

Plánujeme na březen, to snad už musí vyjít. Teď v prosinci nám padl rodinný mikulášský pobyt v Krkonoších, kam jezdíme pravidelně, a v létě jsme rušili pobyt na plachetnicích. To je také jeden z hodně oblíbených projektů. Někdo si může říct, proč by měli pacienti po léčbě jezdit na plachetnice, když my ostatní taky neplachtíme… Ale my věříme, že když už si prošli nemocí, kterou si ani nevybrali, ani nezasloužili, tak je fajn vyvážit to krásným zážitkem, třeba i takovým, který taky jen tak někdo nemá.

Ozdravných pobytů se tedy může zúčastnit kdokoli, kdo je pod křídly vaší nadace?

Ano, a pod křídla k nám se může dostat kdokoliv s hemato-onkologickou diagnózou v celé ČR. Je to omezené jen věkem od 11 do 30 let. Kdokoli se na nás obrátí, že potřebuje v době léčby nebo rekonvalescence pomoc, pokusíme se mu na velmi osobní úrovni vyjít vstříc. Na webu jsou naše mailové adresy, komukoli z nás napíšou, dočkají se odpovědi.

Doléhají na vás ty nejsmutnější příběhy?

Vždycky… tomu se nedá ubránit. A vždycky to bolí, hlavně když navážete hlubší vztah, což se u nás děje. Nicméně je víc těch případů, které dopadají dobře, zejména u menších dětí je úspěšnost léčby vysoká. Pomáhá i to, že je kontrolují rodiče, a tak se většinou na problém přijde včas. U puberťáků a mladých dospělých to tak úplně není. Stalo se nejednou, že bolest v koleni vyhodnotila paní doktorka jako „…aha, ale spíš to je tak, že se ti nechce cvičit, viď?“ U mladého člověka se prostě nepředpokládá, že by měl rakovinu. Což má za následek, že se někdy dostanou k odborníkům zbytečně pozdě. I tak je ale v současnosti šance na vyléčení hodně vysoká. No a někdy to příroda zařídí jinak a nezmůžete vůbec nic. Otázky typu, jestli je to spravedlivé a proč se to děje, už jsem si přestala klást. Nejsou na ně odpovědi a člověk by se z toho zbláznil.

Je práce pro nadaci vaším full-time zaměstnáním?

Zabere mi určitě nejvíc času a i hodně myšlenek. Ale vždycky jsem vedle nadace dělala i něco dalšího. Pracovala jsem jako modelka, jsem stále tváří české značky Timoure et Group a občas fotím pro zahraniční klienty. Věnuji se PR a marketingu, pořád se snažím vzdělávat, aby mi nezrezivěly závity. Je to něco, co mě baví a vlastně i živí, protože práce v nadaci mě nikdy neživila. To je čistě srdcová záležitost. Mému životu dává smysl moje rodina, přátelé a Pink Bubble.

Chtěla bych moc poděkovat svým kolegyním i všem, kteří nás podporují a fandí naší práci. Dárcům, dobrovolníkům a taky bublinkám, vyléčeným pacientům, kteří jezdí na kempy a pomáhají s chodem nadace. Nejdřív sice pomoc přijímají, ale jakmile to jde, tak ji zase potřebují vracet. Každý po svém a často víc, než třeba dostali.

Pokud byste chtěli i vy přispět, můžete tak učinit na dvou veřejných účtech nadace Pink Bubble: Podpora splněných přání: 2777 575 777 / 0300, Podpora kvality života: 253 135 368 / 0300. Nebo se podílejte na splnění různých přání konkrétních dětských pacientů.