Marta Plecitá: Na mateřské rozjela firmu s dětským oblečením

„Vlastně za to může můj první syn Matouš. Když mu byl rok, tak jsem pro něj marně sháněla nějaké hezké barevné oblečení, které by se trefilo do mého vkusu. Buď nic nebylo, nebo to bylo drahé. Takže jsem nechala synovi ušít veselé kostkované kalhoty z látky, ze které máme na chalupě ubrus. A ono to vypadalo skvěle, až příliš skvěle na to, abych to opustila.“

Nechat si ušít kalhoty pro syna je ale něco úplně jiného než oblečení prodávat. Kdy a jak došlo k téhle změně? Od které doby se dá mluvit o tom, že vznikla Veselá Nohavice?

„To bylo děsně rychlé. Hned jak jsem viděla ty synovy kalhoty, tak jsem přemýšlela, jaké jiné vzory a látky by šly použít. Bylo jaro a u nás na Praze 5 se konal velikonoční jarmark. Tak jsem si z legrace a tak trochu z recese nechala našít třináct kalhot a šla je tam prodávat. Stály 160 až 180 korun podle velikosti a já byla přesvědčená o tom, že je nikdo nekoupí. Jenže během chvíle jsem měla stánek prázdný.“

Takže jste pochopila, že už to není jen legrace, ale že by se mohlo jednat o skutečné podnikání. Na řadu tedy přišla skutečná práce, kdy jste sháněla lidi, kteří vám oblečení ušijí, kteří vám dodají látky a podobně. Jak vám to šlo?

„Naštěstí jsem tehdy byla dost naivní a vůbec jsem si neuvědomovala, co všechno za tím je. Úplně jednoduše jsem si na inzerát našla šicí dílnu, navezla jsem tam spousty látek a čekala, až ušijí ty krásné kousky oblečení. Jenže oni to všechno naprosto zkonili, já musela všechno vyhodit, v podstatě jsem z okna vyhodila dvacet tisíc korun. A to mě probudilo a řekla jsem si, že buď zahodím naivitu a budu podnikat pořádně, nebo mám smůlu. Takže jsem si našla několik jiných šicích dílen, nechala je ušít několik vzorových kalhot a postupně jim přidávala práci. Najednou to šlo, a já už po půl roce zjistila, že lidé mají o moje věci zájem a že jen s kalhotami nevystačím. Od té doby každý půlrok rozšiřujeme sortiment a snažíme se vymyslet něco nového. “

To všechno vypadá krásně, ale vy jste přece jen v té době byla také na mateřské a starala jste se o tehdy rok a půl starého chlapečka. Jak jste to zvládala, jak jste dokázala skloubit práci a péči o dítě?

„Bylo to dost těžké, ale naštěstí syn přes den dost spal. Takže když on spal, já pracovala. A tehdy také začalo období, kdy téměř každý večer v osm hodin usedám k práci a končím kolem půlnoci. Samozřejmě také hodně pomohly babičky a manžel svým nadšením, nápady a podporou.“

Takže manžel vám radí?

„Od začátku dělá účetnictví, ale sám vymyslel i spoustu věcí ohledně oblečení. Jeho nápad jsou například kalhoty, na nichž jsou pomocí suchého zipu nalepeny různé látkové hračky, s nimiž se děti mohou zabavit. Pak ho napadlo například i to, že začneme šít pro dospělé. Ale především jde o to, že ve slabých chvílích, kdy mám chuť s tím praštit, on řekne, abych to nevzdávala.“

Nicméně i přes pomoc a podporu babiček či manžela jste se nevyhnula fyzickému zhroucení, a skončila jste s vyčerpáním v nemocnici. Co se tehdy stalo?

„To bylo předloni o Vánocích, když se nám narodil druhý syn Mikuláš. Já sice věděla, že to bude náročné, přesto mě to zaskočilo. Chodila jsem kvůli práci spát o půlnoci i později, pořád jsem kojila, usnula jsem v pět a vstávala v šest. To bylo prostě moc, už jsem to ani nebyla já. Byla jsem děsivě unavená a vyčerpaná, cítila jsem, že jedu v takovém kolotoči, který nedokážu zastavit, protože Veselé Nohavice se nechci vzdát, o děti také chci pečovat, takže vlastně vůbec nevím, jak z toho ven. Tak jsem si to během týdne v nemocnici rozležela v hlavě a rozhodla se, že to musím celé přeorganizovat a začít to dělat úplně jinak, nebo položím život za firmu.“

Jak ta změna v organizaci vypadala? Co přesně jste začala dělat jinak?

„Za prvé jsem přijala kolegyni, která se stará o balíky a také o komunikaci se zákazníky, takže já už nemusím odpovídat na stovky dotazů na délku nohavic a podobně. Hlavně jsem si ale přesně rozdělila čas, kdy se věnuji dětem a kdy práci. Protože hlavní příčinou mého zhroucení bylo, že jsem se celý den snažila třeba vařit, od toho odbíhala k e-mailům, do toho si hrála s dětmi, telefonovala, a nakonec jsem byla nešťastná, že nic nedělám pořádně. Takže teď mám rozplánovaný celý týden a v každém dni mám úseky, kdy se věnuji striktně jen dětem, nebo jen práci. Díky tomu jsem mnohem klidnější a po třech letech jsem si dokonce našla i čas a přečetla si knížku.“

Říkala jste, že už i váš manžel uvažuje o tom, že by se začal naplno věnovat Veselé Nohavici. To vám jistě uleví, ale nemáte zároveň strach z toho, že už toho budete mít moc společného?

„Tak on už mi vlastně pomáhá teď a je jasné, že ta práce nás pohlcuje a bude asi pohlcovat ještě víc, jestli se tím budeme zabývat naplno. Už teď se u práce leckdy hádáme jako koně a já mám samozřejmě pocit, že v podstatě 24 hodin denně mluvíme jen o práci. Takže ano, mám trochu obavy a říkám si, zda je to skutečně dobrý nápad, ale myslím, že to nakonec ustojíme. Sice asi určitě nastane hodně nepříjemných okamžiků, protože to, co nás na druhém štve v soukromí, nás bude štvát i v práci. A také vynadat manželce je určitě mnohem snazší než vynadat kolegyni. Ale myslím, že výhody rozhodně vyváží nevýhody. Protože třeba jen to nadšení z toho, že tvoříme něco, co se lidem líbí, na co jsou pozitivní ohlasy, a co neustále roste, je úžasné. To je vlastně jako třetí dítě.“

A co skutečné třetí dítě? Máte v plánu další miminko?

„Zatím na to rozhodně necítím sílu, to už by bylo nad moje možnosti. Teď si užívám naše dva kluky, jsou báječní. Třetí dítě by určitě znamenalo konec podnikání, a to nechci. Uvidíme za dva tři roky. Přece jen bych moc ráda někomu oblékala i ty naše šatičky, ne jen kalhoty.“

Jak vy vnímáte mateřskou dovolenou? Jak byste tohle období definovala?

„Já ji vnímám jako úplně nový život, jakýsi nový rozměr ženství a vůbec života, který se s příchodem dětí zcela změní. Ale díky své zkušenosti je to pro mě také takový úžasný časoprostor, kdy má žena několik let jakýsi hájený čas, kdy si může cokoli vyzkoušet, začít s něčím, do čeho by nikdy předtím nešla, protože třeba odejít kvůli nějakému v uvozovkách hloupému snu z dobře placeného zaměstnání by ji nenapadlo."

Nicméně ne každému se může dařit jako vám. Máte třeba nějaký návod na úspěch?

„Podle mě je zásadní dělat něco, co je skutečně vaše, čemu sama věříte, vychází to z vás. Lidi ocení, když cítí, že danou věc neděláte primárně jen kvůli penězům, ale protože vás to baví. Že třeba moje podnikání vzniklo z potřeb mého dítěte, že jsem nejdřív šila pro něj, ne pro peníze.“

Ale o penězích to přece také je? Zadarmo a jen z nadšení byste to dělat nemohla.

„Tak samozřejmě nejsem charita, takže určité finanční hledisko tam je. Ale Veselá Nohavice není třeba ani po třech letech ještě na uživení celé rodiny, ale pořád roste. Máme prodáno sedm tisíc kusů oblečení, a to i do ciziny, další kontrakty jsou rozjednané a to všechno mi dává jakýsi příslib, že by to jednou tak mohlo být.“

Tři roky nejsou zas tak dlouhá doba. I když Veselá nohavice neživí celou vaši rodinu, přesto se dá určitě mluvit o úspěchu.

„To asi ano, ale člověk není nikdy úplně spokojený, to je taková obecná lidská vlastnost. Stejné je to i u mě. Říct si, že to, jak to je teď, je už úspěch, je nesmírně těžké. Proto já říkám, že vlastně už tři roky začínám. Ale fakt je, že když jsem tehdy prodala těch třináct kalhot na jarmarku, udělali jsme s manželem takovou sázku. Každý jsme na papírek napsali své tipy na to, kdy bude prodáno prvních sto kusů oblečení, kdy tisíc kusů a kdy deset tisíc. A zatím vyhrává jednoznačně manžel se svými optimistickými představami, já bych dle svých tipů dnes neměla prodáno ani prvních tisíc kusů.“

Takže pořád ještě zbývá ta poslední sázka na deset tisíc prodaných kusů. To mě přivádí na otázku, jaké jsou vaše plány a cíle? Kde byste chtěla být třeba za rok?

„Samozřejmě bych si přála, aby naše zboží viselo v co nejvíce kamenných obchodech, chtěla bych mít opět o něco širší sortiment a určitě bych chtěla uvést v život novou kolekci pro dospělé. Co bych si ale přála nejvíc, je zdravá rodina, která má na sebe alespoň o něco víc času.“

Vizáž: Lucie Janoušková (SURFACE, profesionální škola vizážistů)