Marta Kubišová má svůj Příběh

Disk s názvem Příběh obsahuje průřez její neobvyklou kariérou. A právě její životní a umělecký příběh byl důvodem k našemu setkání. Martu Kubišovou jsme navštívili u ní doma, krátce po jejím návratu z dovolené ve Francii. Její fenka Ganiet se v obýváku uvelebila vedle ní na nové pohovce, kočka Barbucha spala na klavíru. Marta Kubišová uvařila kávu, zapálila si cigaretu a mohli jsme začít...

Myslíte si, že mohou oslovit vaše písně a klipy ze šedesátých let třeba i dnešní dvacetileté?

Zrovna mi přišel před několika dny pěkný mail. Napsal mi kluk, kterému je jednadvacet a poslouchá hip hop. Objevil moje staré klipy na You Tube, které si pravidelně pouští. Prý se do mě úplně zamiloval. Jenom ho děsně mrzí, že jsme se minuli dobou! To je krásný, ne?

Na disku jsou i hudební medailonky od vašeho prvního muže, režiséra Jana Němce z let šedesátých a také z roku 1993. Spolupracovalo se vám s ním snadno po jeho návratu z emigrace? Nebyla mezi vámi jistá propast těch mnoha let?

Dělalo se mi s ním dobře, on je velice ohleduplný k účinkujícímu. Trochu hromosvodem mu pak je produkce a asistent režiséra. Je škoda, že se nedochovaly dva klipy z hudebního medailonku Proudy lásku odnesou. Jeden byl k písni Všechny bolesti utiší láska a točil se na Karlově mostě, druhý jsme dělali k písni Ne na Petřínské rozhledně. Tyhle filmové záznamy okamžitě rozstříhali, takže se nepromítaly ani na zkušební projekci.

Než váš první manžel emigroval, přemlouval i vás ke společnému odchodu? To už jste byla zakázaná a bez práce...

Honza tušil od srpna 68, kdy natočil Oratorium pro Prahu, že si tady jen tak nezatočí. Nejprve ještě něco udělal pod cizími jmény, ale pak už to nešlo a přemýšlel o emigraci. Někdy v roce 1971, po mém návratu z porodnice bez miminka, jsem si našla práci. Pro družstvo Směr jsem doma lepila sáčky na hračky. Jeho to děsně iritovalo a říkal: „Já tady ani traktoristu dělat nemůžu!" Takže mi k tomu mému lepení dul za zády své plány o emigraci, třeba do Francie. Jenže já si byla fakt jistá, že do dvou let tady budeme zase svobodní bez ruského dohledu, a nechtěla jsem odejít. Byla to naše domluva.

K dalšímu nahrávání jste se ale dostala až po dlouhých osmi letech zákazu, kdy jste potají, v kuchyni u písničkáře Jaroslava Hutky, pro švédské vydavatelství točila nahrávku Zakázaní zpěváci druhé kultury. Jak se to tenkrát vlastně seběhlo?

Jarda Hutka mi volal, že jejich dům je od rána obstoupenej fízlama, ale naštěstí ten švédský zvukař u něj byl už asi od šesti od rána, což policajti nějak prošvihli. Můj příchod k Jardovi proto brali jako běžnou návštěvu. Podmínky byly děsný. Mezi mnou a Jardou byl takový paravánek a já si říkala, co tady můžeme natočit?! Ten mladý Švéd, připravený udělat záznam, nás uklidňoval: „My to pak proženeme různýma strojema a bude to mít zvuk, jako byste to nahráli v kostele." Po nějaké době mi prišlo ze Švédska LP Bonnie Tyler. A jak vyndavám desku z obalu vidím Zakázaní zpěváci druhé kultury... Ten zvuk byl opravdu dobrej!

Zaslechl jsem, jak někdo koncem roku 1989 pronesl zajímavou myšlenku. Díky tomu dvacetiletému zákazu má Marta Kubišová stále nádherný silný hlas. Co vy na to?

Já tomu říkám dvacet let hlasového klidu, ale myslím si, že mám dobré hlasivky. Pamatuji si, že v Rokoku v 60. letech, byl báječný foniatr Jarda Horák, který léčil hlasivky Waldy Matušky a Evy Pilarové takovým sprejem. Já toho využila opravdu výjimečně, jen jednou. V zimě chodím bez šály, v létě si dávám zmrzlinu, kouřím. Karel Gott je ze mě vždycky v úžasu, a já říkám, bez toho bych neměla tu barvu hlasu!

Kdo vás vlastně oslovil k dnes již legendárnímu vystoupení na balkonu Melantrichu 21. listopadu 1989?

Ono to začalo už tím, že jsem byla oslovená skupinkou studentů a režisérem Petrem Léblem k vystoupení na pietní akci 17. listopadu 1989. Měla jsem zpívat hymnu na Albertově. Jenže já tam šla s malou Kačenkou, kterou jsem vyzvedla ze školy. Tramvaje k Albertovu byly odkloněny. Než jsme tam dorazily a následně se s ní prodrala davem, tak se bohužel dal průvod do pohybu. Káťa byla unavená, párkrát zakopla o ty lidi a tašky, a mně bylo jasný, že už s ní dál nepůjdu. Odebraly jsme se domů a chvíli poté, v sedm večer, volala Olga Havlová. Upozorňovala mě, ať nechodím ven, že Ivana Havla s manželkou chytli a dost nešetrně s nima hodili na policejní auto a udělali jim osobní prohlídku. A že to na Národní třídě dopadlo dost blbě... No, to jsem ještě netušila, že se odhodlají k takovému pendrekovému násilí! Myslím, že toho 21. listopadu pro mě nechal poslat Václav Havel, pracovala jsem nedaleko Václavského náměstí.

Co říkala maminka na váš návrat na hudební scénu?

Maminka měla vždycky už od listopadu na programu pečení vánočního cukroví. No a v roce 1989 mi pak povídá: „Tak tyhle vanilkové rohlíčky a ty polejvané s ořechama jsou s mejma slzama, protože já se koukala zrovna na televizi, jak ty tam někde zpíváš, a do toho jsem plakala."

Které období ve své kariéře považujete za nejzajímavější a nejinspirativnější?

Já bych řekla, že od té doby, co jsem v Divadle Ungelt. Do té doby jsem neměla žádné extra zázemí v českém showbyznysu. Já to nazývám takhle: show možná, ale byznys v žádným případě! V první polovině devadesátých let jsem už byla rozhodnutá věnovat se jen zvířatům na televizní obrazovce. Ale teď mám už přes deset let v Ungeltu opravdu ten nejlepší servis, který jsem mohla mít.

Co považujete za svůj největší úspěch v životě?

Největší úspěch je dcera Kačenka! Že se mi jí vůbec podařilo mít, po tom maléru, co se mi sedm let před tím stal. Přišla jsem o dítě v osmém měsíci těhotenství. Dokonce jsme byli už dohodnuti s druhým manželem, že budeme dítě adoptovat...

Netoužila jste mít více dětí?

Já bych je snad i chtěla, jenže jsem se rozváděla! Když byl Kátě rok a něco, tak mi nějakej dobrák zatelefonoval na chalupu, že máme sestřičku! Já si říkala, no, to je zase fór! Jenže on to vtip nakonec nebyl. Pak už to byl spíš nervák.

Vaše první a zatím poslední láska?

Zvířata. První byla slepice Pepina. Tu jsem u babičky milovala už jako batole. Pořád jsem si ji chtěla pochovat, až jsem ji v jednom horkém dnu úplně uhonila. Babička pak koupila jinou slepici, ale k té už jsem nesměla! Dneska už ta moje láska ke zvířatům přepadá do takové až choroby. Já kdybych tady doma neměla na kabelu svůj oblíbený kanál Animal Planet nebo Discovery, tak bych snad ani neusnula. Mě to hrozně zajímá a dozvím se tam spoustu informací.

Jste žena s osobitým kouzlem, která je stále „in". Sledujete módní trendy? A váš oblíbený styl?

Ano, sleduju, abych nebyla úplně mimo! Přes den mám ráda sportovní styl a na jeviště si samozřejmě vybírám a kombinuju věci, které mám různě nakoupené v zahraničí. Dříve, v mé první kariéře, jsem si nechala šít, ale teď je to kombinace z konfekce. Na scénu mám zásadně jen černé věci.

Vaše představa zcela ideálního dne jen pro sebe?

To jsme jednou točili na Petříně a já viděla spokojený turisty u kafíčka, jak se jen tak dívají kolem na ty kolemjdoucí spěchající do práce. A já jsem si říkala, tak takhle si představuju ideální den jen pro mě! Svítí sluníčko, je teplo, já si vyvenčím psa na Petříně a posléze si sednu do kavárny. Dám si tam snídani a přečtu noviny a potom se pozvolna odeberu autem domů. No, a je to tak nejmíň deset let a dodnes se mi to nepovedlo!

Máte nějaký sen, který se zatím nevyplnil?

Hlavně aby se dařilo mé dceři Kateřině. Jinak mám teď spíš ty krátkodobější sny. Na mě třeba neplatí heslo: svého osudu strůjcem! Můj osud se díky politice odvíjel úplně jinak, než bych si myslela. Tudíž vím, že nemá cenu si dělat nějaké dalekosáhlé plány. Zkrátka aby sloužilo zdraví.