Marta Fenclová: Hodnou jsem psala jako autoterapii

Marta Fenclová je novinářka, dramaturgyně reality show a před pár týdny jí vyšla knížka. Jmenuje se Hodná. Hlavní hrdinka, Dobra Hodná, pracuje jako asistentka arogantní Šanely, která moderuje úspěšnou talk show a myslí jen na sebe, ale bez Dobry se neobejde. Je partnerkou sebestředného Miloně, který ji podvádí. A Dobra se dlouho neumí ozvat a útěchu nalézá v bílém víně.

Zajímalo mě, jak moc je knížka autobiografická. S autorkou jsem totiž stejná generace, u které se víc než na zdravé sebevědomí kladl důraz na to, jak být hodná holka. A to do života nemusí být ta největší devíza.

Knihu Hodná jste psala jako autoterapii. Takže jste to vy? 

V něčem ano, ale až taková autobiografie to není. Je to soubor žen, mých kamarádek a známých, které řeší, že se neumí poprat samy za sebe a být někdy i zlé. Jsme generace, kdy se dbalo, abychom byly hodné, nevybočovaly. Taková byla doba, nemám to nikomu za zlé. Vyrostly z nás prostě hodné holky, co poslouchají, makají, a pak jim je 50 a říkají si, kam se to dostaly... nebo spíš nedostaly.

Byl od začátku záměr vydat Hodnou jako knihu? 

To vůbec ne. Já jsem vždycky ráno odvedla dítě do školy a potřebovala jsem mít to moje kafe mezi půl osmou a devátou, kdy máte jedinou chvíli pro sebe. Psaní byla moje radost. A když toho bylo víc a víc, začala jsem si říkat, že jednou by to třeba mohla být kniha. Myslím, že každý, kdo se živí psaním, by měl knihu mít. Pak jsem to poslala Lence Tréglové do Motta a oni se rozhodli knížku vydat.

Jak vás napadla jména postav? Miloň, Dobra Hodná, Šanela, Škrpál...

Mně se málokdy líbí vymyšlená jména v knihách, většinou jsou to Kláry, Alice, Karly, Oliverové a Oskarové, působí to často vykonstruovaně a ruší mě to při čtení. Chtěla jsem se tomu vyhnout. A taky jsem chtěla, aby měly postavy jména, které vám hned evokují, co jsou asi zač. Snadněji si zapamatujete Dobru než Alici, Krasoně spíše než Olivera. Možná mě v tom trochu inspiroval francouzský spisovatel Boris Vian, kterého mám moc ráda. Některé jeho světy jsou také nereálné, fantaskní, neexistující, jsou tam mluvící myšky a kočky a divné věci a přitom se v tom světě hned ocitnete a vidíte ho před sebou. Chtěla jsem, aby svět v knížce byl imaginární, aby to nebyla ani Praha, aby se v tom lidi nehledali.

Jak reaguje na knížku vaše nejbližší okolí?

Teď jsem to naťukla a první reakce mojí mámy byla, zda to bude o naší rodině. Ale v tomhle jsem opatrná. Halina Pawlowská takhle píše a její rodina se asi zasměje, ale já bych si to nelajsla. Mám vytipované dva lidi, kteří by se mohli poznat, a jestli se naštvou, nebo zasmějí, sama nevím.

Dobra se v knize změní a hodná už není... Děje se to i ve skutečnosti?

Já delší dobu pozoruju, že lidi se mění prostředím, ve kterém žijí. Z mých kamarádů se třeba povýšením stali úplně jiný lidi. Je to změnou pozice, penězi, ty tlaky vás posouvají a může se z vás stát mrcha, i když v jádru jste hodní. Zlo je toxické a může vás nakazit. Věřím tomu.

V knize je patrné, že jste se zamýšlela nad psychologií postav, objevuje se i téma terapie. 

To je moje téma. Docházím mezi léčené alkoholičky. Před pár lety jsem si tam šla pro konzultaci, když jsem měla pocit, že bych mohla trochu ubrat s pitím a chtěla si o tom s někým popovídat. A zaujalo mě to jako téma pro článek nebo reportáž. Začala jsem docházet na skupinu, přestala úplně pít a už tam chodím čtvrtým rokem. Mám tam skvělé kamarádky, ty holky nejsou žádné trosky, ale doktorky, právničky, klavírní virtuosky. A většina z nich jsou hodné holky...

Proč jste měla pocit, že potřebujete konzultaci? 

Zvykla jsem si stres zapíjet vínem. Nešlo ani tak o množství jako o pravidelnost, která mi začala vadit. K tomu jsem řešila osobní problémy a čím dál víc mi bylo jasné, že musím něco změnit. Našla jsem centrum Alma a s psychoterapeutem mluvila o tom, co mám dělat sama se sebou. První a nejjednodušší krok bylo přestat úplně pít. Nejdřív jsem to zkusila jako experiment. Po roce jsem začala chodit na skupinové terapie léčených alkoholiček na takzvanou doléčovací a růstovou skupinu. Tady už se o alkoholu mluví minimálně, rozebíráte, co vás trápí, vypovídáte se, uklidníte a ujistíte, že máte vše jen ve svých rukou. Do skupiny jsem se dostala úplně jinou cestou než ostatní holky. Dodnes si tam připadám trochu jako vetřelec, ale myslím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí mého života.

Liší se nějak u obou pohlaví pohled na pití? 

Alkoholismus u žen je u nás hodně neprobádaný a nebezpečný terén. Ženy umí pití bravurně skrývat dlouhé roky, aniž by o tom mělo tušení nejbližší okolí.

Pořád o tom mluvíme, ale co vlastně znamená být hodná? 

Když na vás někdo útočí, když potřebujete něco vyřešit a jste pod tlakem, ve stresu, neumíte se bránit, a třeba právě alkoholem to tlumíte. Necháte si pak všechno líbit, neustále řešíte, co si o vás myslí ostatní. Není to o tom být mrcha, ale mít silné sebevědomí.

Jak by na sobě měly hodné ženy pracovat?

Nejde to hned, změna je postupný proces. Všem doporučuju terapii, jednou za měsíc si jít popovídat a za rok uvidíte, jak se měníte. Já mám jako terapii třeba i hodinové telefonáty s kamarádkou. Pokud je v tom alkohol, tak přestat. Neodbývat se, pracovat na sobě. Najít si čas jen pro sebe a nejet nonstop! Chtěla bych na toto téma s holkama ze skupiny natáčet podcast. A podle Zápisníku alkoholičky Michaely Duffkové připravujeme s Danem Svátkem celovečerní film.

Čemu se v současné době věnujete?

Jsem na pozici dramaturga v televizi Nova v oblasti entertainment, kam spadají třeba reality show. Já jsem v tom trochu úchylačka, mě baví tyhle lehce pokleslé žánry, sondy do života lidí jako Výměna manželek a Malé lásky, miluju MasterChef, vždy jsem sledovala Prostřeno. Reality show to jsou studie české duše, tam vidíte úplně všechno.

A není to trochu ujetý vzorek, který má lidi u obrazovek především bavit?

Nemyslím, tam se hlásí i úplně normální lidi. Ale samozřejmě vybírají se ideálně tak, aby vynikly kontrasty. Ve Výměně lze krásně vidět, jak fungují české vztahy, české poměry, žena a muž. Mnoho žen je psychicky či fyzicky týraných. My si tady v Praze myslíme, jak jsou ženy emancipované, ale ani náhodou… Jedna z věcí, co mě překvapily u Výměny manželek, je to, jak se v domácnostech pořád vytírá a řeší se, co se bude jíst. Ale málokdy vidíte, že by se s dětmi někdo učil, věnoval se jim, chodil s nimi na výstavy.

Jak se kloubí práce novinářky s rodičovstvím? Máte syna na prvním stupni.

Blbě. Teď ale píšu hlavně scénáře a je to lepší. To mám termín a je na mně, kdy píšu. Novinář ten ale neustále opakuje větu „Já se vám přizpůsobím!“. Novinařina je dnes obecně degradovaný obor, přitom málokdo tuší, kolik je tam práce, jaký je to stres. Ale je to i přístupem současného a minulého prezidenta a dalších politiků, kteří novinářům říkají pisálkové nebo krysy... Když politik neví kudy kam, svede to na mediální tlaky, masáž a samozřejmě kampaň! Mnoho lidí z branže jsou přitom opravdu precizní erudovaní odborníci.

Vychází vám dvě knihy zároveň, kromě Hodné je to i Hypnotizér. Jak k tomu došlo?

My jsme s hypnotizérem a mentalistou Jakubem Kroulíkem dělali kdysi rozhovor. Hypnózou, mentalismem a spiritismem se zabývá už přes dvacet let. A když mu nabídli vydat knihu, oslovil mě, ať to zase uděláme spolu, a zase jako rozhovor. Půl roku jsme se scházeli, probrali všechno od pravěku po současnost, je neuvěřitelné, jak se dá s lidskou myslí pracovat a co všechno dokáže.

Pro koho kniha je?  

Jakub objíždí republiku se šňůrou přednášek o hypnóze a jak ji lze využívat i zneužívat. Vždy na začátku zhypnotizuje celé publikum a vy zjistíte, že to skutečně funguje. Nebojte, není to nebezpečné. Kniha se bude prodávat mimo jiné i na jeho přednáškách, ale je určena všem, koho například zajímá, co vše na naši mysl dnes útočí a kdo nás ovlivňuje.

Jak se rodí další náměty na knížky? 

Mně se příběhy špatně vymýšlí, se psaním problém nemám, ale chybí mi příběhové vidění. I u Hodné to šlo postupně, příběh se rodil v průběhu. Dělala jsem v minulosti třeba rozhovor s Alenou Mornštajnovou, ta je příběhářka, ta ví přesně předem, jak se bude kniha vyvíjet. A ještě si k tomu dělá výzkum. Stejný případ je Kateřina Tučková. Já to takhle nemám. Bohužel.

A máte už tedy nějaký nápad?

Jeden ano, ale ještě se uvidí. Co vím jistě, že nikdy nebudu psát příběh muže. Já mužské psychice vůbec nerozumím. O ženských se říká, že jsou složité, ale je to obráceně. Nevím, co dnešní český muž chce. A taky mi vadí, že o sebe český muž nepečuje. Nemusím tady mít manekýny, ale ať aspoň nesmrdí a nemají pupek. Neříkám, že jsou všichni stejní a určitě se to lepší. Ale pořád je to menšina. Pořád vítězí outdoorové oblečení, laciné džíny s vyboulenými koleny, ledvinky a, cyklistické brýle.

Jak vy vychováváte svého syna?

Snažím se ho vést k tomu, aby se k holčičkám i ke klukům choval hezky. Aby byl zvyklý starat se, pomáhat. Je extrémně hodné dítě, musela jsem ho učit, aby byl trochu i sígr, aby se uměl ozvat. Hodně s ním o všem mluvím, jako rovná s rovným, vysvětluju i i složitější věci. Děti nejsou žádní mimoni! Nejsem možná matka, co má vždy navařeno a nakoupeno, ale chci, aby dítě bylo čisté, upravené, aby z něj jednou nebyl ten chlap s pupkem, kterému je všechno jedno.

Proč se lidé do Výměny manželek hlásí a co může 10 dní v jiné domácnosti přinést?