Markéta Lukášková o cvičení, seniorech i neřestech

Dokázali byste svůj dosavadní život vzít, zahodit a začít žít nový? Markétě Lukáškové se to podařilo. Pracovala jako novinářka, věnovala se publicistice, později si zahrávala s bulvárem a skončila u práce copywriterky. Jenže cítila, že ji to nenaplňuje tak, jak by si představovala, a tak s touto prací sekla a vydala se odlišným směrem. Dnes pracuje jako trenérka v Železné kouli, kam předtím chodila cvičit a kde si uvědomila, že by měla něco změnit.

Láska ke psaní v ní ale zůstala. Vede totiž kurzy tvůrčího psaní ve společnosti Elpida, která pomáhá seniorům s lepším začleněním do společnosti. A také napsala dvě knihy, Losos v kaluži a Panda v nesnázích, a v obou si ukousla pořádné sousto, alespoň co se náročnosti tématu týče. V současné době Markéta pracuje na nové knize. Zda bude mít v názvu také zvíře, se dozvíte v našem novém pořadu Stalker. Stejně, jako v něm zazní sedm dalších unikátních otázek, na které ještě v médiích nikdy neodpovídala. Jako třeba, co jsou to rozpíčky.

Vyhledáváte, co se o vás píše na internetu?

Dělala jsem to dříve, teď už spíše, jen když mi vyjde kniha. To se pak rychle dívám na názory lidí, což bývají komentáře veskrze pozitivní. No a když narazím na nějaký negativní, tak to raději zavírám.

Máte pocit, že se do vás lidé častěji obouvají proto, že jste žena, že na muže by si netroufli?

Jo. Teď už to sice tak často není, ale kolikrát jsem si na sebe přečetla fakt sprosté nadávky od lidí, které jsem vůbec neznala. Přišla mi vždycky absurdní představa, že by si to samé dovolil někdo k chlapovi. Nebo aby tohle psaly ženy. Většina urážek pocházela od mužů zhruba o dvacet let starších.

Poslední rok se kromě psaní věnujete také tréninku. Jaká byla vaše první hodina v Železné kouli, kde teď pracujete?

S majitelem, Michalem „Radarem“ Vrátným, se znám dlouho a vždycky mě lanařil, ať někdy přijdu cvičit. Tak jsem tedy jednou opravdu dorazila, a dodnes si pamatuji trenéra, který je vlastně teď už můj kolega, jak zkoumal má tetování a já se ho hrozně bála. Připadala jsem si nešikovná.

Kdy ve vás uzrál nápad, že byste se mohla stát trenérkou?

Mně se vlastně vždycky líbila představa dělat trenéra, ale říkala jsem si, že to není pro mě. Pak jsem se v Kouli přihlásila do programu „Amazing 12“, což je taková proměna, po dobu tří měsíců chodíte cvičit každý den, hlídáte si jídelníček. A asi v půlce jsem seděla s Radarem a řekla mu, že se mi určitě bude smát, ale že bych chtěla dělat trenérku. On se mi nesmál, a tak to začalo. Cvičením jsem získala sebevědomí, najednou jsem věděla, že to jde. Že člověk dokáže vše.

Teď vedete program vy. Jaké to je pozorovat ostatní lidi procházet cestou, jakou jste ušla sama?

Je to super, navíc je tam vidět vždycky změna jak fyzická, tak i psychická. Většinou se člověk celkově rozzáří a dodá mu to odvahu k různým věcem, jako je třeba rozchod, odchod z práce, přestěhování se.

V podstatě stejné, jako u vás…

Ano, já byla typickým příkladem absolventa tohoto programu.

Představuji si, že trénování vyžaduje pevný řád, zatímco psaní knihy je spíše takové bohémské. Jak to jde spolu dohromady?

Ono to vypadá, že umělec musí být bohém, ale vlastně i psaní chce disciplínu. Když podepíšete smlouvu s nakladatelstvím, musíte ji dodržet. Takže vlastně mi ta disciplína ze cvičení pomáhá. Je tedy ale pravda, že teď jsem poznala i odvrácenou stránku.

A to?

Měla jsem autorské čtení, kde jsem se trochu zdržela, dala si skleničku, a ráno musela být v sedm v tělocvičně. To je ta část kombinace uměleckého a sportovního života, která není úplně ideální.

Vy ale nejen učíte lidi cvičit, ale také seniory psát. Nemáte někdy pocit, že by ty role měly být obrácené a vy se učit od nich?

To jsem si přesně myslela na začátku, kdy jsem s Elpidou začala spolupracovat. Byla jsem z toho nesvá a nějakou dobu to trvalo, než jsem si našla způsob, jak s nimi mluvit. Hodně mi pomohlo, že se tam ustálila parta deseti, dvanácti paní, které chodí pravidelně. Také nás dost sblížilo, když jsme jely na reportážní výlet do Olomouce vlakem, v něm si daly sekt a povídaly si. Ony se mě ptají na věci, které chtějí vědět, a mě hrozně baví s nimi diskutovat. Mám ráda jejich pohled na svět a názory, jsou úplně jiné, než je mám já.

Co vám práce se seniory ještě přináší?

Krom toho, že mi to rozšiřuje obzory, tak mi to také nahrazuje kontakt s babičkami, protože jedna je na tom už špatně a druhou mám daleko. Hrozně mě baví ověřovat si všechny ty předsudky ohledně seniorů. Jsou úplně stejní, řeší to samé jako my. Jen jsou starší. Není pravda, že by neměli přehled o tom, co se děje. Je také zajímavé se s nimi bavit o politice a podobně. Mají vhled nejen dnešní doby, ale i minulé.

V knize Losos v kaluži máte nebe vyobrazeno jako místo, které je stejné jako svět, v němž žijeme, jen v něm nejsou starosti. A ti seshora různými znameními ovlivňují naše rozhodování. To vám někdo řekl, anebo jste na to přišla sama?

Vymyslela jsem si to, když mi bylo nějakých jedenáct, dvanáct a zemřela mi prababička, kterou jsem měla moc ráda. Dostala jsem od ní takový zlatý řetízek s andělíčkem a nosila ho na krku. Ráda se dívala na Tak jde čas a vždycky mi říkala „Markétko, konce seriálu já se nedožiju. Až umřu, budeš mi to chodit vyprávět na hrob.“ Seriál se pro mne stal silnou vzpomínkou, pak jsem ležela v posteli a vyprávěla jí uplynulý díl. Najednou mě napadlo, že to možná funguje tak, že na mě babička kouká a pomáhá mi. Ve své hlavě jsem pochopila, že všechno dobré, co se mi v životě děje, je její práce. Kamarádka tomu říká – holka, tebe má život rád. A je to tak. Dost za to může babička.

Podle mě je velký dar říct si, že mám v životě štěstí.

Teď už si to připouštím, ale dříve jsem to odmítala. Ale pořád to nechci mít tak, že se na to budu spoléhat.

Připadá mi, že na co sáhnete, to se vám daří. Je něco, s čím ještě pořád bojujete?

Se sebou. Se svojí hlavou. To je asi věc, na které budu pracovat do smrti.

Máte pochybnosti o sobě samotné?

To také, ty jsou velké, myslím úzkosti a ty věci kolem. Mám pocit, že úzkosti jsou daň za to, že umím psát. Že člověk, který hodně, až přehnaně přemýšlí, je dobrý v popisu událostí a toho, co se lidem děje v hlavě z různých úhlů pohledu. Bodejť by ne, když si to v hlavě všechno probere milionkrát. To je v podstatě jediné, s čím bojuji. A není nic horšího než bojovat se svojí hlavou. To je vždycky největší zrada.

Jak dlouho vám trvalo, než jste s úzkostmi začala bojovat?

Odmala jsem byla úzkostlivé dítě, byla jsem na sebe hodně opatrná. Pak se to překlenulo do toho, že jsem měla pocit, že mi pořád něco je a že jsem hypochondr. Vygradovalo to před pár lety, kdy jsem se probudila a byla tak vyčerpaná, že jsem nevstala z postele. Pak přišly několikahodinové bezdůvodné záchvaty pláče, to trvalo asi týden, než jsem se z toho vybabrala a začala chodit na terapii. Jenže asi po měsíci jsem se úplně sesypala a řekla si dost. Byly to dny, kdy jsem se osmdesát procent času klepala a čekala jsem, kdy se co stane. Nemohla jsem normálně fungovat.

Teď už můžete. Pomáhá vám práce?

Ano, práce, protože mě baví, co dělám, a nevytvářím si zbytečné stresy z toho, že jsem někde, kde se necítím dobře. Pak mi pomáhá terapie a pomáhají mi antidepresiva.

Takže vám nevadí o tom mluvit?

Řekla jsem si, že je to mojí součástí, a naučila jsem se s tím žít. Koneckonců mi to v něčem pomohlo, bylo to k něčemu dobré. Je lepší o tom upřímně mluvit než si vytvářet další úzkost z toho, že to musím tajit, čímž bych se jen dostala do začarovaného kruhu.

Znáte knihy Markéty Lukáškové?