Marie Doležalová: Saša z Comebacku? Ta ze StarDance? Nechci mít tyhle nálepky!

Malá, zrzavá, trochu naivní holčička. To se Marii Doležalové (30) vrylo hluboko do kůže poté, co se v roce 2008 poprvé objevila na televizních obrazovkách v roli Saši v sitcomu Comeback a dostala se tak do širšího povědomí veřejnosti. Za těch téměř deset let ale prošla vývojem a vyzkoušela si spoustu dalších rolí. A to nejen ve filmech a na divadle, kde nemá o práci nouzi, ale i v životě. V roce 2015 vyhrála s tanečním partnerem Markem Zelinkou soutěž StarDance... když hvězdy tančí. Sympatický tanečník se stal jejím partnerem i mimo parket.

Ještě předtím, v létě 2014, pronikla i do literárního světa se svým blogem Kafe a cigárko, který později vyšel knižně a v roce 2015 získal cenu Magnesia Litera v kategorii Blog. V něm Marie Doležalová vtipně a sarkasticky glosuje svět herectví, ve kterém se pohybuje. A právě na motivy některých povídek nyní vznikl šestidílný seriál, který můžete vidět od 20. září na Stream.cz (podívejte se, na co se můžete těšit).

Někteří čtenáři jí tenkrát nemohli odpustit, že s psaním blogu přestala. Nyní se však mohou radovat, herečka se opět pustila do psaní, tentokrát na mnohem melancholičtější notě. V blogu s názvem po Kafi a po cigárku – Deník Marie Doležalové se herečka vrací ve vzpomínkách ke své rodině.

Jsem překvapena, že se blog Kafe a cigárko dočkal seriálového zpracování. Jednou jste říkala, že do toho nepůjdete.

Však to jsem dodržela, já jsem scénář nenapsala. Stojí za ním spisovatelka a scenáristka Petra Soukupová a její tým. Já bych od toho už neměla odstup. Nezvládla bych ze svých zážitků udělat scénáře. Chtělo to někoho, kdo se na to podívá zvenku a napíše to tak, jak to cítí on.

Takže těch šest dílů se nedrží striktně pouze toho, co jste napsala?

Jsou tam jak věci, které jsou známé z blogu, tak zároveň vymyšlené pasáže, které jsou občas zahnané trochu do extrému. Ale teď slibuji, že tohle je poslední věc, kterou v souvislosti s blogem vytvářím, abych lidi nezačala štvát.

Ono hlavně moc prostoru, kam byste s tím mohla expandovat, už není.

Ale jo! Ještě jsem nenafotila kalendář na téma Kafe a cigárko a neuspořádala velký ples.

Anebo benefiční večer. I když k tomu Kafe a cigárko nepotřebujete. Minulý týden jste měli charitativní akci. S partnerem Markem jste pozvali lidi do holešovického Vnitroblocku, kde si s vámi mohli za tři sta korun zatančit.

To bylo na podporu nadace Pomozte dětem čili Kuřete. Letos máme dvanáct osobností, které ho podporují. Mezi ně patří třeba Marta Jandová, Xindl X, Tomáš Měcháček nebo kluci z Divokého Billa. No a každá osobnost bude každý měsíc dělat nějakou takovou spontánní akci. Začali jsme právě my s Markem. Vymysleli jsme krátkou choreografii a s ostatními jsme měli hodinu na to, abychom ji společně nacvičili a pak lidem v kavárně předvedli. Bylo to zábavný, moc jsme si to užili! Sešlo se nás asi patnáct.

Tak on o tom nikdo moc nevěděl, i já jsem to zjistila na poslední chvíli z vašeho Instagramu. Škoda, bývala bych byla zašla. A určitě nejen já.

Bylo to právě dost spontánní. Měli jsme asi čtyři dny na to, sezvat lidi. My jsme si totiž řekli, že se budeme snažit o charitativní akce, které mají takovýto charakter. Nejde přece o to, uspořádat nějaký velký benefiční večer, i malé akce mají smysl. Chceme ukázat lidem, že každý způsob, jak pomáhat, je správný. Můžete si třeba nechat poslat od Kuřete zabezpečenou krabičku a děti pak mohou napéct muffiny a ty ve škole o velké přestávce prodávat. Vydělají dvě stovky, ty nám pošlou a i to je super.

Píšete blog po Kafi a po cigárku. Je to mnohem dospělejší, vracíte se ve vzpomínkách do dětství a ke své rodině. Proč jste se rozhodla znovu začít psát?

Možná to pro mě byla protiváha toho, co jsem zrovna v tu dobu zažívala s blogem Kafe a cigárko, který byl veselý. Byla jsem taková upřímná, ukecaná, drzá Marie. Pak přišlo StarDance, kde jsme byli hodně vidět, všechno se blýskalo, všude viselo pozlátko, s tím se mísila radost, tanec, štěstí. A já jsem měla vnitřní potřebu dát tomu všemu protiváhu. Abych ukázala ještě svoji jinou tvář.

Na mě to právě působí, jako kdybyste do světa křičela: „Hele, ale Marie je i někdo jiný než jen ta veselá holka, podívejte se!“

Ono to tak nějak vlastně je. Měla jsem pocit, že mě lidé vnímají moc jednostranně a že mám svoji vystavěnou pózu. A já jsem najednou chtěla říct: Ne, ještě je to trochu jinak. Ukázat jim, že  člověk má v sobě více stránek. Mě totiž nebaví, když je všechno takhle jednostranné.

Je to trochu paradoxní. Když jste psala Kafe a cigárko, tak jste naopak procházela těžkým životním obdobím. Rozkol v rodině, rozchod s partnerem...

To je právě docela vtipné. V neveselém období jsem psala odlehčený blog, který je humorný a sarkastický. A v době, kdy jsem byla šťastná a spokojená, děly se mi samé hezké věci, jako vítězství ve StarDance a potkala jsem Marka, tak jsem zase začala psát smutné věci. Asi potřebuji vždy v životě protiváhu. Pak totiž může člověk stát oběma nohama pevně na zemi a neuhnout ani na jednu stranu. Což je v naší branži důležité.

V jedné povídce jste psala, že jste Marka potkala v období, kdy vám umírala babička. Napadlo vás někdy, že to ona vám ho poslala?

To jsou právě věci, o kterých píšu v textech na blogu. A ony jsou hrozně křehké. Když si to tam přečtete, znamená to, že je to něco, o co se podělit chci. Ale není to tak, že bych o tom chtěla mluvit v rozhovorech. Svět novin a časopisů je v tomto povrchní. Z celé dlouhé myšlenky by vznikla akorát informace „Babička mi dala Marka“ a to já nechci. Je to hodně osobní. Ale v tom článku se o to podělit chci, takže kdo chce, si to tam může přečíst a najít si v tom to své.

Nemůžu si pomoct, ale působíte na mě hrozně vyrovnaně a klidně. Musím se přiznat, že mne to trochu překvapuje. Byla jste taková vždy?

No vidíte, vy mě takto vnímáte, ale já ten pocit ještě pořád nemám. To přichází postupně. Vždycky jsem se zajímala o svůj psychický život a o to, co bych měla dělat, abych se cítila dobře. Ale vlastně zatímco jsem se o to vždycky zajímala, teprve teď, ve svých třiceti letech, mám pocit, že to vše do sebe začíná zapadat. Ale pořád je to docela těžké.

Vnímala jste třicítku jako nějaký milník? Změnilo se něco?

Já mám pocit, že nějak ano. Když se narozeniny blížily, samozřejmě se na to všichni ptali a já jsem tvrdošíjně odpovídala, že ne. A teď, o půl roku později, je to jinak. Řekla bych ale, že je to spíše o pocitu větší vnitřní zodpovědnosti. Říkám si, že je mi třicet a že musím dělat něco, co mě baví a co dělat chci.

Jak se to projevuje?

Získala jsem pocit, že nemám čas na blbosti. Zajímám se o knihy a nauky, které pomáhají člověku vydat se správným směrem. A abych se naučila investovat svůj čas, který je vzácný, do správných činností a neplýtvala jím. Takže jiná jsem asi v tom, že se snažím s časem zacházet tak, abych dělala věci, které mě naplňují.

Nevěnovat čas blbostem… To bych se také chtěla naučit. Jaké knihy vám v tom pomohly?

Já jsem se nadchla pro knihu od Marie Kondo Zázračný úklid. Je to o tom, že si má člověk udělat velkou čistku v domácnosti a nechat si tam jen to, co skutečně chce. A když to uděláte v domácnosti, tak si začnete ujasňovat i to, co chcete mít v životě. Další knihou je třeba Zázračný úklid v hlavě, což je zase o tom, uvědomit si, kterým věcem chce člověk v životě věnovat energii a kterým ne.

A co duchovní literatura? Tu čtete také?

Na tu já jsem už alergická! Frčela jsem v tom hodně asi pět let nazpátek, ale teď mě baví knihy, které mě drží nohama na zemi. Nebaví mě ezoterika typu minulé životy a podobně. To na mě nefunguje, mě baví to, o čem jsem teď mluvila. Zamýšlet se nad tím, jak si rozdělit tu energii.

Já jen přemýšlím, co víc byste ještě mohla dělat. Takhle zvenčí se zdá, že diář máte nabitý k prasknutí.

No ono to právě ale jenom vypadá, že toho dělám moc! Za poslední rok jsem dost zvolnila a dala si takovou pohodu jako nikdy. Točila jsem jen několik věcí, které mě bavily a u čeho mi scénáře přišly naprosto skvělé. Jako třeba v případě soudce A. K., Světa pod hlavou nebo u jednoho seriálu pro HBO, který bude mít premiéru na jaře. Potom v plesové sezoně pracujeme s Markem, hraju v divadle, no a do toho dělám to Kuře, ale to mě baví, to jako práci neberu. Dokonce se mi letos podařilo mít prázdniny více než z poloviny volné!

Co z toho je pro vás prioritou?

To je těžké, asi si nedovedu vybrat. Všechno je totiž pro mě důležité! Zejména tedy pestrost toho, co dělám. Když hraju v divadle nebo točím, potřebuji k tomu i psát. Je to můj koníček a tím relaxuji. A vzhledem k tomu, že mé povolání je tak trochu povrchní, tak potřebuji, aby byl můj svět v rovnováze. Proto ty věci spojené s charitou. Abych měla pocit, že vytvářím něco, co pomáhá. A do toho také potřebuji volný čas a dělat ty normální věci s kamarádkami a rodinou, jet na výlet, jít na oběd. Abych jen nepracovala a nežila pouze vymýšlením postav, rolí a článků. Spokojená jsem, když to všechno dokážu složit dohromady.

Takže prioritou je umět to skloubit.

Ano, ale to není všechno. Ještě se u toho nesmím nudit. Když totiž dělám něco dlouhodobě, tak se hrozně nudím. Dám vám příklad: když skončil Comeback, tak všichni brečeli. Já ne. Těžko se to vysvětluje, ale já jsem byla vlastně ráda, že to končí. Hrozně moc mě to ty tři roky bavilo a užívala jsem si to, ale pak jsem si řekla: Skvělý, užila jsem si to, jdeme dál. Když něco končí, ať je to v divadle, nebo u natáčení, mám strašnou radost, potřebuji jít dál.

Odráží se to nějak i ve vašem životě?

Leda tak, že ráda měním sebe. Proto nemám ráda nálepky, které na sobě mám. Nebo takhle – mám ráda, když je mohu změnit. Saša z Comebacku, Kafe a cigárko, StarDance.

Jaká bude nová?

No, ona přijde sama.

Marie Doležalová, dospělá?

To nevím, to asi neprojde.

Mluvila jste o tom, že je vaše profese povrchní. V čem?

Ono to povolání samo o sobě povrchní není. Ale v tom světě se jeden setkává se spoustou povrchností. Kromě toho, že se člověku poštěstí zahrát pěknou roli, musí absolvovat i další věci s tím spojené, jako jsou různé rozhovory, focení, večírky. To prostředí, to je to povrchní!

Překvapilo vás v něčem herectví? Něco, co jste nečekala?

Zatím ne. Ale vnímám, že je strašně jednoduché, aby v tom člověk ulítnul. Lidé vás začnou poznávat, reagují, dokonce vás i obdivují! A to je povrchní. Je to hrozná past, člověk si na to může zvyknout a začne být se sebou spokojený. A pak si říkat: Jo, já jsem skvělá, milá holka. Tak co mi chybí?

Poprosila jste někoho na začátku kariéry, aby vás v tomto směru pohlídal?

Udělala jsem to dopředu u nás v divadle. Před pár lety jsem o to požádala našeho barmana. Řekla jsem mu: Tomáši, až si budeš myslet, že se chovám jako kráva, tak mi to prosím řekni. On je totiž takový dost upřímný. Občas až moc.

A ještě se to nestalo?

Zatím ne. Věřím, že mám kolem sebe lidi, kteří by mi tu zpětnou vazbu dali. Ne snad, že by mi to rovnou řekli, ale třeba by se se mnou přestali bavit a to by pro mě bylo jasný znamení, že něco není v pořádku. Já se tohohle hrozně bojím.

Máte v hlavě ještě dost témat na zpracování?

Teď má melancholická fáze blogu skončila. Dohodla jsem se s jedním nakladatelstvím, že si dám půl roku na to, abych to zkusila dát do nějaké podoby, abychom zjistili, jestli z toho může, nebo nemůže být kniha. Tím si ukončím tuto fázi a nevím, co bude dál. Dám si teď pauzu, třeba mě za rok a půl k psaní zase něco přivede.

A co děti? Nepřemýšleli jste nad nimi?

Uvidíme.

Takže v tomto směru nic neplánujete?

Nejsem člověk, který by byl schopen plánovat. Až to přijde, tak to přijde.

Znáte Kafe a cigárko? Těšíte se na nový seriál?