Článek
Pokud veřejné zdroje nelžou, zítra máte narozeniny. Takže všechno nejlepší. Dvacáté sedmé… Je to ve vašich očích hodně, nebo málo?
„Řekla bych, že docela hodně. Ale z druhé strany jsem snad ještě do loňského roku řešila spíš opačný problém. Kdekdo mi hádal tak čtrnáct. Prodavačka v květinářství mě chválila: To jsi hodná, že kupuješ tatínkovi kytku. Když jsem si šla kvůli ztrátě nechat vystavit novou občanku, automaticky si mysleli, že to je moje první. Takže to číslo je sice vysoké, ale já si připadám, že konečně mám trochu víc respektu než dosud.“
Pojďme si udělat takovou revizi vašich zálib, jak jste je uvedla v životopisu, který je nejčastěji k vidění na netu a který jste sepsala při příležitosti filmu Pusinky. To už je šest let, téměř čtvrtina vašeho života. Za tu dobu se změní každý.
„Právě. Obávám se, že vám toho většinu popřu.“
Tím lépe, protože z toho textu vykukuje poměrně divoká osobnost. Milující Simpsonovy a filozofa Oshoa a japonské anime, vegetariánka… Pořád nejíte maso?
„Maso jím. Nijak moc, ale jím. Tehdy jsem naopak byla přesvědčená, že bych ho měla jíst co nejméně, pokud možno vůbec. K tomu jsem se sice nedopracovala, ale teď mi naopak vadí, když mě někdo přemlouvá k vegetariánství. Ať si každý jí, co chce a co potřebuje a co mu dělá dobře.“
V seriálu Cesty domů je ženou Jaryna (hraje ho Radúz Mácha)Foto: FTV Prima
A co váš indický mystický guru Osho? Ještě vás vede životem?
„Ten už mě pustil. On byl v té době v kurzu, taky například Coelho, tak jsem se o to, co psal, začala zajímat. Jenže postupem času se z něho stal až jakýsi kultovní fenomén, a ten mě poměrně rychle odradil.“
Nahradil ho někdo?
„Nahradil, a už vidím, jak to za šest let zase budu uvádět na pravou míru. Teď mě hodně zajímá ruský autor Sergej Nikolajevič Lazarev. I on píše úvahy o zákonitostech života, ale na rozdíl od esoteriky, která se na kdeco dívá za každou cenu pozitivně, on zaujímá praktické postoje, dost těží z víry. Navíc nezapře, že je Rus, a i tím je mi sympatický, protože já mám k ruské kultuře blízký vztah.“
Odpusťte mi skepsi, ale jaký návod pro život vám tihle praktičtí mudrcové mohou poskytnout?
„Dokonce jsem si zašla i na Lazarevovu přednášku, když byl v Praze, a jeho myšlenky jsou opravdu použitelné pro běžný život. Cítím například, že mi pomáhají v pracovním presu, který teď prožívám. Jen s kávou a s cigaretami jako dosud bych se přes něj tak snadno nepřenesla.“
Marie si zahrála už v mnoha televizních seriálech a na divadelních prknech se pohybuje jako ryba ve voděFoto: Filip Matušinský
Pak jste ještě ujížděla na Červeném trpaslíkovi, Simpsonech a japonských kreslených fantasy…
„To je tak, že se vždy nějaký čas pohybuju v okruhu určitých přátel a nasaju i jejich kulturu. Můj přítel, který je se mnou rok, narazil na stejný životopis, který tu teď probíráme, a pravil: ,To vůbec nejsi ty. Já tě nikdy na žádném japonském anime neviděl'. Simpsonovi sice zůstali, ale jinak…“
Zkusíme mluvit o věcech sice také letitých, ale které vás možná ještě nepustily. Třeba Olats otesoc, hudební revuální skupina, ve které s kamarády ze školy i odjinud působíte.
„Hrajeme stále, jednou dvakrát do měsíce, od doby, co jsme skupinu na konzervatoři založili. A pořád se určitým způsobem vyvíjíme. Přibrali jsme slečnu bubenici, máme basistu, v Malostranské besedě jsme začali pravidelně dělat tančírnu. Základ ale zůstává stejný: show, něco mezi koncertem a divadelním představením. Na své písně máme jeden základní nárok: aby byly vtipné. A stále na nás chodí lidé, sice úzký, zato ale stabilní a věrný okruh posluchačů a diváků, pro které jsme se stali jakýmsi malým fenoménkem. Pro mě to má půvab i v improvizaci, kterou mám ráda, ale v divadle si jí už moc neužiju.“
Tím si asi také nejvíc plníte svůj sen o kabaretu, po kterém jste vždy toužila a od něhož jste se v klasickém divadle asi spíš vzdálila.
„Ano, Olats otesoc má ke kabaretu hodně blízko. A já také. I když v divadle se tu a tam podaří prosadit nějaký improvizační nápad, v zásadě tam na to není nikdo moc zvědavý. Před pár měsíci se ale na Fidlovačce, kde hraju a spolu se mnou spousta komediálních herců a nevyužitých improvizátorů, zrodil nápad propojit v jednom kabaretním večeru právě kapelu Olats otesoc s herci souboru. Právě teď vzniká zkušební kabaretní představení pro naši komorní scénu. Moc se těším, protože pro mě je kabaret vtělením divadelní svobody, spontánnosti a improvizace.“
Podařená rodinka a její přátelé ze seriálu ComebackFoto: Isifa
Tím si odškrtnete další splněný sen. Také sníte o psaní divadelních her, ale to už jste si splnila, že?
„Pan ředitel Divadla Na Prádle, kde jsem na čas zakotvila, byl vždy otevřený novým nápadům a dával prostor mladým tvůrcům. Po muzikálovém absolventském představení naší třídy z konzervatoře mi umožnil nastudovat vlastní hru Zápalka aneb Noc v kabaretu – vidíte, zase kabaret. Bylo to zábavné, ale projevil se tam můj nedostatek zkušeností s režií. Představení bylo dlouhé, pochopili ho jen lidé, kteří mě dobře znají. Dnes tvrdím, že je to temná stránka mé minulosti, ale stejně bych se k režii někdy ráda vrátila, i když to bylo nesmírně vyčerpávající. Musím také dodat, že tenhle pohled z druhé strany mi pomohl i jako herečce.“
Stále ještě toužíte po divadelním představení hereček v mužských rolích?
„Přiznám se, že toho jsem si v mezičase užila dost. Po roli barmana v klipu Xindla X, která ve mně ten zájem probudila, jsem s Honzou Cinou začala moderovat dětský pořad Planeta Yó, kde mám i mužské alter ego jménem José Jupiter, a mužských převleků jsem si užila i v Comebacku. Dnes, když kolegové v divadle řeší, které lepidlo je nejlepší na kníry, jim mohu fundovaně radit, protože myslím, že mezi českými herečkami není moc takových, které by měly s lepením knírů tolik zkušeností jako já.“
Marie vystupuje s Eliškou Balzerovou v inscenaci Babička v Divadle Na FidlovačceFoto: Roman Černý
Dá se za tím spatřovat i něco freudovského, nebo stojí to přání čistě na herecké bázi?
„Nic freudovského v tom nehledejte. To je čistě herecká touha. Plus je v tom i pozůstatek toho mého přání něco vlastního vymyslet. Touhu po chlapském převleku teď nahradil nápad naopak ryze holčičího představení, protože pokaždé, když se sejde pár kamarádek, vyskytne se tolik emocí a příběhů, že by mě lákalo převést je na jeviště.“
Cesty domů mají dobrý divácký ohlasFoto: FTV Prima
No jo, ale barman v klipu, José Jupiter pro dětské publikum nebo mužské postavy v sitcomu, to pořád není, myslím si, to pravé. Nechtělo by to, když už, tak opravdovou kládu, nějakou Tootsii v opačném gardu?
„Ale věříte, že já jsem i tu roli v klipu považovala za těžkou? A hlavně jsem v té roli pochopila, že být chlap je skutečně jiný stav. Mám dojem, že jsem tím trochu do chlapské duše pronikla. Zmínil jste Tootsii. Ano, chlapi hrajou ženské role často, ale nejčastěji to klouže do transvestismu. Ženy už toho tolik na vybranou nemají, i když teď jsem se doslechla o představení Richarda III. v Hradci Králové, kde jsou pohlavně prohozené role, tak se tam chci jet podívat. Pro mě ale je v tomhle smyslu vysněnou rolí Rosalinda z Jak se vám líbí. Tu bych si jednou ráda zahrála, i když vůbec nevím, jak bych ji pojala.“
Škoda, že jsme popřeli toho Freuda. Hodlal jsem vám poradit, ať si pořídíte chlapa domů, a tak je nejen dobře poznáte, ale už je nebudete chtít ztělesňovat. Jenže i v tom jste mi vzala vítr z plachet letmou zmínkou před chvílí. Co s tím? Na co se vás ještě mám ptát?
„Pokud vám mohu radit, tak třeba na to, jestli je z branže. A já vám odpovím, že není z branže a že jsem za to ráda, protože něco takového bych si neuměla představit. Nikdy jsem s hercem ani s umělcem nežila a představa, že bych své tříměsíční cykly nerváků od zkoušek po premiéru prožívala v tuplované míře, mě ani trochu neláká.“
Na čtrnáct let sice už rok nevypadáte, ale přesto doufám, že nejste na starší. To by partnerovi hrozilo podezření z pedofilie.
„V tomhle směru nejsem vyhraněná. Mého předešlého partnera nikdo z pedofilie nepodezíral, přestože byl o šestnáct let starší. V mém současném vztahu už vůbec nic takového nehrozí, protože přítel je o pět let mladší.“
Trojice mladých herců z Cest domů se sešla před objektivem fotografa. Zleva Vincent Navrátil, Marie Doležalová a Radúz MáchaFoto: Filip Matušinský
Ledaže by měl podobné geny jako vy, to by to pak hrozilo spíš vám. Vidím, že už poposedáváte. Pustím vás. Jdete tropit hlouposti?
„Ano, přesně tak. Zkoušíme na únorovou premiéru jevištní inscenaci slavného, opravdu kultovního filmu s Natašou Gollovou a Oldřichem Novým Eva tropí hlouposti.“
Hodně velká výzva, ne? Možná až troufalost…
„Výzva určitě. Možná… Já se v žádném případě nebudu snažit napodobovat Natašu Gollovou, protože ta má v sobě něco tak vtipně osobitého, že je to nedosažitelné. Vidím jedinou možnost dát do té role něco osobitého zase ze sebe. Přesto doufám, že hra bude mít úspěch. Ještě nikdy jsem nehrála takovou hlavní roli, s níž vlastně stojí a padá celé představení.“
Na dvacet sedm let nevypadá, ale že konečně vypadá trochu zralejší, Marii jen těšíFoto: FTV Prima
Bojíte se?
„Bojím, i když už ne tolik jako při prvním čtení, když jsme začali zkoušet. Teď, jak představení dostává tvar, pořád se něco vymýšlí a něco se děje, už přinejmenším nemám čas se děsit, a naopak zažívám radost z toho, jak to spěje kupředu.“
Postava Evy je potrhlá, divoká, ale i trochu mazaná, snad i vypočítavá. Co z toho jste i vy?
„Zajímavé bylo, že když jsem vypustila mezi známé, že budu Evu hrát – přiznám se, že do té doby jsem film neznala –, od hodně lidí jsem se dozvěděla, že je to pro mě role jako ušitá. Eva je určitě potrhlá, možná i mazaná, ale spíš bezelstně. Je zrychlená, rychle mluví, rychle myslí, a tím se vždycky do něčeho zaplete. Zrychlená jsem podobně, lítám, ztrácím věci, nasedám do špatných tramvají a obdivuji lidi, kteří jsou pány svého času.“
Tedy casting byl od vedení divadla trefný.
„Uvidíme.“
