Marek Ztracený: Na pařby mě už moc neužije, jsem spíš taková hospodyňka

Tvoje nejnovější písnička Povolání syn je o tom, jak někteří synové žijí z kreditek svých bohatých otců. Napadlo tě to, protože jsi taky otec a bojíš se, aby to tak jednou nedopadlo?

„Ne, to rozhodně ne. Marečkovi jsou teprve tři a takhle dopředu vůbec nepřemýšlím. Navíc má skvělou povahu a je super pozorovat, jak se všech zastává, nebo když má bonbonky, tak je rozdává, takže doufám, že nic podobného nebudu muset nikdy řešit. Povolání syn je jenom písnička, není to žádný protest, je to spíš názor. Každý asi podobného člověka někdy potkal."

A co ty jako syn?

„Jako malý jsem byl dost nemocný, měl jsem astma a hodně jsem ležel po nemocnicích. A když jsem se z toho konečně dostal, tak zas přišla puberta a rodiče za mě pořád něco žehlili ve škole, takže si to se mnou pořádně užili. Měl jsem štěstí, že mi šla hudba, tak se to tím vždycky nějak vyžehlilo. Snažil jsem doma i pomáhat, ale kecal bych, kdybych někdy nezneužíval, že jsem byl pianista. Například: ,Tati nezlob se, ale já nemůžu sekat trávu nebo vozit dřevo do sklepa, protože mi pak nejde hrát na piano.` Ne vždy mi to ale pomohlo."

Co uděláš pro to, aby tvůj syn nedopadl jako v tvojí písničce?

„Já myslel, že řekneš, aby nedopadl jako já.. To by bylo zajímavější. No, co můžu udělat – budu se ho snažit podporovat v tom, co ho baví, aby měl nějakou náplň. Třeba teď to vypadá, že zrovna muzika ho zajímá. I když s jménem Marek Ztracený by asi už moc neprorazil, takže si ho možná taky jednou změní. Nemyslím si, že je nějaká výhoda mít tátu, kterého okolí zná z televizí a rádia. Naopak by ho to mohlo časem štvát, když se ho pořád budou ptát: ,Zpíváš jako táta? Taky hraješ na piano? Taky jednou budeš v uvozovkách známý?` Vím, že to nemyslí nikdo zle, ale bojím se, aby ho to třeba neodrazovalo nebo nezavazovalo. Ale zpět... asi nejdůležitější je dát dítěti svůj čas."

Dáváš mu ho?

„Trávím s ním času, jak to jde. V létě, když koncertujeme, to je horší, ale jinak se to dá. Mám ho deset dní v měsíci. Mára je takovej malej Kolumbus, protože furt cestuje. Třeba hrajeme v Ostravě, pak rychle jedu do Prahy, tam přesednu do svého auta a jedu do Chomutova, kde bydlí s maminkou, a odtamtud si ho vezu na Šumavu, kde žiju já, takže projedu celou republiku, než si ho můžu vzít. Ale zvládá to a zatím si nestěžuje. Je to malej tatánek, a to je hrozně hezký.

Děláme spolu úplně všechno, už se mnou chodí na koncerty a hrozně ho to baví. Jezdil s námi i dodávkou, nejdřív byl zaraženej, ale pak už mlátil kluky paličkou po hlavě a křičel, že je to rock and roll. Kluci si ho zamilovali. Ostatně jako všichni. Je to ten typ dítěte, na které lidi letěj. Ale nejvíc času spolu trávíme na Šumavě, chodíme po lese, na houby, krmíme kozy, jezdíme na čtyřkolce a má to tam rád. Vychovávat v Praze bych ho nechtěl."

Všechno to zní hrozně idylicky, ale s tvojí bývalou partnerkou jste udržet rodinu nedovedli, přestože jsi pořád říkal, že to kvůli Marečkovi uděláte...?

„Já jsem na tohle vysvětlování hrozně nešikovnej. Jasně, že bych si radši přál mít idylickou rodinu, ale nevyšlo to. Prostě když jsou dítěti dva, tak ještě tolik nevnímá ty žabomyší války rodičů, ale potom si už musíte dávat pozor, co před ním říkat a co se před ním děje. A nám to s Marcelou nefungovalo, a tak jsme se nakonec rozhodli, že to radši ukončíme. Ale myslím, že teď máme hezčí vztah než poslední roky, kdy jsme spolu žili, a Mára je šťastný. Čas už toho taky dost vyléčil. Je to nejlepší lék."

Co tvoje proslulé bujaré večírky, nebyl problém právě v tom?

„Kvůli malýmu jsem se odstěhoval z Prahy právě proto. Chtěl jsem to zkusit jinak, přece jen jsem najednou byl táta. To období mám už dávno za sebou a teď se směju sám sobě, jak jsem byl divokej a co jsem všechno zažil. Už mám nějakej pud sebezáchovy a nevrhám se do všeho, ale neříkám, že se rád nebavím a nikam nechodím. Jenom to už tolik nepřeháním. Už jsem prostě spíš taková hospodyňka."

Vypadá to, že jsi teď maximálně spokojený?

„Zažívám skvělé období. Trochu jsem změnil přístup k životu a začal praktikovat ,za vším hledej sebe` a ,problémy jsou od toho, aby se řešily`. Hudebně žiju naplno. Odehráli jsme zatím asi nejlepší sezonu. Všude, kam jsme přijeli, bylo skvělé publikum a bylo ho hodně. Za zraněného Michala Hrůzu nás Richard Krajčo pozval na Kryštof kempy, ze kterých se vyklubaly úžasné akce. Byli jsme rádi jejich součástí, i když dílem smutné náhody.

Při jednom koncertě jsem se najednou rozhlédl kolem sebe a viděl jsem tým našich techniků, zvukařů, osvětlovačů a manažerů v tričku ,Marek Ztracený Crew` a před pódiem hromada lidí. Uvědomil jsem si, co všechno se za poslední dva roky změnilo. Že ještě nedávno jsme jezdili v dodávce jen já a kapela. Střídali se o řízení a byl jsem sám sobě manažerem. Zahřálo mě to u srdce a zároveň jsem si uvědomil, že za to stojí se snažit a že prohádat život a strávit ho v nějakém ukřivděném stavu je nuda."

Ke spokojenosti ale taky patří láska, jak jsi na tom v tomhle směru?

„Mám v životě samou lásku. Platonicky se zamiluju i několikrát denně. Žiju láskou k Márovi, k životu a láskou k hudbě. Nemám moc k nabídnutí, co se týče času ani jistot, tak nemůžu čekat, že nějaká žena nabídne sto procent mně. Jednou určitě přijde správný čas. Teď jsem spokojený i bez vážného vztahu."

Je vůbec něco, co tě momentálně štve?

„Snažím se s tím, co mě štve, něco dělat. Třeba mi hrozně vadilo, že tolik kouřím, tak jsem si jednou prostě řekl, že to fakt už stačí, a skoro ze dne na den jsem s tím sekl. Teď to bude už rok a nechybí mi to. Ale co mi asi opravdu dost vadí, je, že si tak trochu připadám jako bezdomovec. Mám sice byt v Praze a v Železné Rudě, ale pořád pendluju z jednoho místa na druhé, a když hrajeme, tak často spíme po hotelech, takže se kolikrát vzbudím a vůbec nevím, kde zrovna jsem. Nemám vlastně nikde žádné zázemí, spoustu věcí musím mít dvakrát, pak mi zase plno věcí chybí, protože jsou v druhém bytě..."

Jak to vypadá, když skládáš? Najednou tě něco napadne, nebo si sedneš ke klavíru a řekneš si, dneska něco musím složit?

„Skládám hodně a průběžně, často si jen tak brnkám, někdy se to spojí, a někdy zase ne. Dost často se mi stává, že si myslím, jak se mi něco povedlo, a když si to pak poslechnu druhý den, tak mi to přijde děsný a vymažu to. Mám ale v ložnici u rodičů takové staré pianino, které snad ani nejde naladit, jenže jsou v něm vzpomínky na dětství a všechno hezký a tam skládám nejradši."

Nemůžu se nezeptat – že jsi hodně zhubl?

„Jasně, deset kilo."

Máš nějaký speciální recept, jak na to?

„Paradoxně jsem zhubnul tím, že jsem přestal kouřit. Všichni okolo říkali: ,Počkej jak nabereš, to budeš koukat.` U mě se ale stal úplný opak. Snažím se běhat a rád se chodím protahovat do posilovny. Možná i tím, že mě prohání syn. Je to malá jaderná elektrárna, která se nikdy nezastaví, a já večer padám do postele jako po maratonu."

Přestože jsi měl pernou sezonu, tak sis našel čas dokonce i na charitu.

„Dělám už několik let různé benefice pro organizaci APLA, která pomáhá lidem s autismem. Třeba jsem i tancoval zumbu a vybraly se díky tomu nějaké peníze. Loni jsem pro ně nafotil charitativní kalendář, odehráli jsme benefiční koncert a letos 29. října budeme v klubu Lávka zase. Kromě toho ještě hrajeme 3. října v rámci celosvětové charitativní akce Pinktober v Hard rock café na podporu boje Avonu proti rakovině prsu."