Článek
Čtenářka Andrea (31) poslala na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz svůj příběh a požádala o radu.
Pane Hausmanne, mám zvláštní pocit, že se mě můj manžel bojí, nebo co... Neumím si totiž vysvětlit, proč některé věci dělá tajně, jako třeba naposledy mi vůbec neřekl o záměru, že chce hrát fotbal, jen se najednou v našem botníku objevily kopačky. Tak jsem se ho ptala, na co jsou ty kopačky, a on mi řekl, že si našel skupinu vrstevníků, se kterými bude hrát každý týden fotbal. Mně opravdu nejde o ten fotbal, ale o to, že mi o tom záměru vůbec neřekl, že ho se mnou nesdílel, a navíc jsem si na to takhle musela přijít já sama.
Předtím se zase u nás v ložnici objevil na zdi nový obraz, o kterém jsem také neměla vůbec tušení. Můžete mi, prosím, vysvětlit, proč to takhle dělá? Manželé jsme dva roky a já si nejsem vědoma toho, že bych mu někdy něco vymlouvala nebo nedej bože zakazovala. Když jsem se na to ptala kamarádek, tak se mě právě ptaly, zda jsem mu někdy dříve něco nezakázala, ale fakt ne. A abych pravdu řekla, není mi příjemná představa, že mám srabíka, který neumí o věcech normálně mluvit. Děkuji Vám za Váš názor. Andrea (31)
Vážená paní Andreo,
z podtextu Vašeho dotazu mám pocit, jako by měl Váš manžel povinnost všechny své záměry a počiny předem s Vámi konzultovat. Sám fakt, že zdůrazňujete, že jste manželovi nic nezakázala, vypovídá o (dosavadní) mocenské nerovnováze ve vašem vztahu. Alternativa zákazu či nezákazu totiž připadá v úvahu jen ve vztahu mezi nadřízeným a podřízeným. O tom by ale (zdravé) manželství být nemělo. V podobném duchu vyzní i Váš údiv: „Jak to, že jsem si na to musela přijít sama“. Konec konců Vám manžel svůj záměr hrát fotbal s kámoši na požádání vysvětlil. Váš postoj „Jak to, že mi to neřekl předem, ale až když jsem se ho zeptala“ potvrzuje Vaše pasování se na vyšší šarži. A nejen to – i Vaše nárokování si výkladu toho, co znamená „o věcech normálně mluvit“ (rozuměj – předem poslušně nahlásit), není příliš, aby se tak řeklo, demokratické. Pro jiného „normálně mluvit“ může znamenat nebabrání se v prkotinách a samozřejmostech.
Žádného srabíka nemáte, naopak, bouchnul (aspoň v duchu) pěstí do stolu a zakřičel: „Tůdle, ještě se jí budu ptát, co ona na to, že budu chodit s klukama na fotbal nebo jestli si mohu pověsit na zeď obraz Annapurny!“
Z věcí, které tak snadno vyplavou na povrch, jako jsou nové kopačky nebo obraz, si hlavu nelamte. Sice iritují Vaši manažerskou náturu, ale nebezpečné nejsou – na rozdíl od těch, které vidět nejsou. Kouzelník, který nechá zmizet kartu, publiku ochotně ukáže všechno, kde ta karta není – vyhrne prázdné rukávy, vytřepe klobouk… Hotové neviňátko! Tak mě napadá, jestli ten Váš „srabík“ není vlastně génius.
A možná si partner ani neuvědomuje, že to druhému může být líto. Ale bylo by fajn, kdyby to věděl. Víte, jak si v klidu promluvit s partnerem o nepříjemných věcech?
