Jak vychovat šťastné dítě podle expertek? Základem je dostatek empatie a seberegulace

Dobrým rodičem chce být asi každý. Ale jak na to? Přečíst hodně knih a oslovit odborníky nebo bude stačit láska? Dnes se mnohem víc než dřív mluví o respektující výchově a rodiče se často bojí, aby potomkům nezpůsobili trauma. Mnozí si nesou z dětství nezpracované zážitky, které je dodnes trápí, a neradi by, aby si tím prošly i jejich děti.

Ač je přístup k výchově individuální, je třeba vnímat rozdíl mezi nastavováním hranic a vystavováním dětí ohrožení, kdy se cítí v nebezpečí a nedokážou se s tím vyrovnat. A protože se dnes často na toto téma vyjadřují nekompetentní lidé, oslovili jsme odbornice, kterým je tematika blízká.

Zeptali jsme se rodinné koučky Pauly Fassati, mentorky v rodinných vztazích Kateřiny Trávníčkové a psychoterapeutky Elišky Remešové: Jak vychovat spokojené a šťastné dítě a kdy lze výchovou opravdu ublížit?

Být rodičem kamarádem, nebo se snažit mít autoritu? Nechat dítěti spíš volnost, nebo pevné hranice?

Podle Pauly Fassati je nejdůležitější, aby rodič pracoval sám se sebou: „Dospělý je pro dítě průvodce se zralým mozkem. Dává pocit bezpečí, je oporou. To je ten slavný ‚dobrý příklad‘. Generace dnešních rodičů byla vedena k tomu, aby tlumila vztek, smutek i strach, protože pak budou silnější. Dítě se ale má učit seberegulaci, ne potlačování.“

A Kateřina Trávníčková dodává, že je důležité zůstat autentický: „Dítě víc těží z vedení rodičem, který je pohodový, dělá chyby a ukazuje, jak nést následky, než z vedení rodičem, který se tak snaží chybám vyhnout, až je permanentně v křeči.“

Styl, jakým k výchově přistupujete, je ovlivněn především tím, jak pracujete s nastavováním hranic a jak nakládáte s emocemi – svými i dětskými.

Jaké jsou nejběžnější styly podle Pauly Fassati? „Autoritářský uplatňuje důsledně hranice, ale zapomíná na empatii. Liberální naopak zapomíná na hranice nebo si s nimi neví rady. Ale hranice tvoří bezpečí, pevnou půdu pod nohama. Respektující styl je založen na spojení dobrých hranic s péčí o emoce.“

Podle Kateřiny Trávníčkové toto kontaktní a respektující rodičovství znamená, že se rodiče na děti nedívají z pozice moci jako na nedokonalé dospělé.

Ke vzniku traumatu dochází, je-li narušena duševní rovnováha, dostane-li se člověk do situace, kdy se cítí v ohrožení, v silném nebezpečí a především sám a bezmocný. Na co dát jako rodič pozor, když nechcete dělat chyby a chcete dítěti vytvořit bezpečné prostředí?

Paula Fassati považuje za odborníka třeba kanadského psychoterapeuta Gabora Matého, podle kterého trauma není to, co se nám stalo, ale to, jak jsme na danou událost zareagovali: „A z toho už je cítit, že to máme alespoň trochu v rukou na rozdíl od vnějších událostí. Jako rodiče sice můžeme hodně pokazit, ale taky hodně napravit.“

Podle Elišky Remešové je to především velmi individuální: „To, co pro jednoho může být natolik děsivé a paralyzující, že způsobí traumatickou zkušenost, jiného nemusí nijak poznamenat. Užitečnou prevencí traumatu je ochota a schopnost rodiče si s dítětem o prožitých událostech povídat, ošetřit emoce, úměrně věku vysvětlit, co se stalo a proč. Bezpečně ho danou událostí provést.“

Kateřina Trávníčková říká, že je obtížné odhadnout, co může trauma vyvolat: „Jedna dvě události, ve kterých podle některých měřítek selžeme, vývojové trauma nezpůsobí. Ale hodit dítě do vody, aby se naučilo plavat, to je za hranou. Rozhodně nejsou v pořádku fyzické tresty nebo citové vydírání a vyhýbala bych se lhaní.“

Je naprosto přirozené, že o sobě jako rodič pochybujete. Už jen to, že o výchově přemýšlíte, znamená, že máte dobře nakročeno. A ne každá situace, při které jste třeba zvýšili hlas nebo dítě plakalo, je ohrožující.

Paula Fassati říká, že není třeba (se) pláči bránit: „Může být ozdravující, pokud je umožněn v bezpečném kontaktu. Otevření se emoci může dítě dokonce posílit.“

Že se dítě nechce obouvat před odchodem z bytu nebo si odmítá čistit zuby a vy na tom přesto trváte? Trauma z toho podle Kateřiny Trávníčkové pravděpodobně nebude, zvlášť když se správně zareaguje: „Jako rodiče se musíme naučit ustát nepříjemné emoce dětí a ony zjišťují, že občas něco musí, i když třeba nechtějí.“

V této souvislosti je dobré rozlišovat mezi tím, co dítěti může skutečně způsobit posttraumatický stres, a co jen nepříjemnou vzpomínku, které jsou bohužel součástí života a vyhnout se jim nedá. Určitě je ale dobré vždy zvážit, která nepříjemná situace je třeba a bez čeho se lze obejít.

A Kateřina Trávníčková v této souvislosti upozorňuje i na další věc: „Když se urputně snažíte zabránit tomu, aby si dítě odneslo trauma, příliš rozvolníte hranice. Občas vtipkuju, že rodiče mají trauma z toho, aby dítěti nezpůsobili trauma.“

Co radí novopečeným rodičům ti zkušenější?