Mámin šestý smysl zabránil tragédii

„Moje maminka je pro mě opravdu poklad. Byla na mě vždy milá, hodná, spravedlivá, zkrátka super máma. A také mi před 18 lety zachránila život,“ vypráví Alena.

„Bylo mi sedmnáct a kamarádka mě pozvala na oslavu svých narozenin. Tedy nejen mě, i jiné kamarádky a kluky. (Ty kluky jsem vůbec neznala, dokonce ani Radka je příliš neznala, natrefila na ně asi náhodou.) Před odchodem na oslavu mi máma kladla na srdce, ať na sebe dávám pozor: ,Prosím tě, buď opatrná, v noci se městem potácí spousta pobudů, tak ať se ti něco nestane!' Jen jsem vyvrátila oči v sloup a řekla: ,Neboj mami, už nejsem malá.' Slíbila jsem jí, že dám na sebe pozor, a vyrazila jsem na oslavu.“

Začátek oslavy se obzvlášť pro Alenu vyvíjel přímo snově. „Asi v sedm začali přicházet první návštěvníci, mezi nimi i ti neznámí kluci. Jeden se mi hned zalíbil. Jmenoval se Michal. Byl překrásný a hned na první pohled mi byl velmi sympatický. Zdál se takový klidný a tichý. Přesně můj typ! A co bylo nejlepší? On se po mně taky díval se zájmem a pořád se na mě tak krásně usmíval. Pak ke mně přišel, oslovil mě a chvilku jsme si povídali.

Byla jsem z něho úplně vyvedená z míry. Takhle mě snad ještě nikdo nepřitahoval. Chvíli po tom, co odešel zpátky ke klukům, jsem si šla všechno o Michalovi napsat do notýsku a později jsem to vyklopila oslavenkyni. Ta z toho byla nadšená a pochlubila se mi, že jí se tu zalíbil jeden kluk taky. Byla to skvělá zábava! Kamarádka šla rozkrojit dort a u ní stál ten její objev a pořád jí sahal na zadek. Několikrát ho prosila, okřikovala, nic nepomohlo, pořád ji otravoval. Nakonec to dopadlo tak, že ho z oslavy vyhodila. Byla jsem ráda, že jsem našla takového kluka, který na mě nespěchá a který není takto drzý.“

„Zanedlouho si mě Michal našel a prohodili jsme spolu pár vět. Nakonec řekl: ,Ty jsi tak krásná, hrozně se mi líbíš!' ,Ty mně taky!' odvětila jsem. A pak mě objal a dal mi pusu na tvář. Byla jsem z toho vedle. Chytl mě za ruku a šli jsme si sednout na sedačku. Tam jsem z něho vymámila vše důležité. ,A odkud vlastně jsi?' zeptala jsem se ho okouzleně. ,Nejsem místní, bydlím odsud blízko v jedné malé vesnici.'

,A kolik ti vlastně je?' se zájmem jsem se zase zeptala. A on na to: ,Mně je 19.' To mě překvapilo. Vypadal spíš na 16 nebo na 17, nanejvýš na 18. ,A kolik je tobě, moje krásná princezno?' zeptal se mě a krásně se zakřenil. Ta princezna mě překvapila, ale odpověděla jsem trochu se zklamáním: ,No, mně je teprve 17.' ,To je super, jsme tak akorát k sobě!' poznamenal Michal. Byla jsem tak šťastná! Ještě nikdo se ke mně tak krásně nechoval a byl úplně jiný než ostatní kluci. Ti totiž neustále mysleli jen na TO a hned při prvním setkání začali holku osahávat, vysvlékat nebo něco podobného. Bylo mi divné, ale i sympatické, že se o nic nepokusil, jen mě občas objal, to bylo všechno.“

Tyto krásné chvíle ale měly pro Alenu příliš brzy skončit. „Když se blížila půlnoc, Radka mě odvedla stranou a vyzvídala, co Michal. Všechno jsem jí vyklopila a ona se na mě usmívala a řekla mi, že se k sobě opravdu hodíme, že budeme krásný pár. V tu chvíli jsem si to také ještě myslela...

Všichni začali postupně odcházet. Chtěla jsem Radce pomoct uklidit po oslavě a vyhnat opilé spolužáky, ale řekla mi, že to zvládne sama. ,Tak ahoj zítra!' rozloučila jsem se s ní a vůbec jsem netušila, že toto rozloučení mohlo být naše poslední. ,Ahoj a užijte si to!' zavolala na nás ještě Radka, než jsem za sebou a Michalem zavřela dveře. Já jsem se připravovala na rozloučení s Michalem, ale on mě předběhl a políbil mě na ústa! Trhla jsem sebou leknutím. On se jen usmál a čekal, co bude dál, jak jsem se vzpamatovala, tak jsem mu polibek vrátila a málem jsem začala brečet štěstím.

A on řekl: ,Nebreč, ještě někdy se uvidíme!' Jen jsem kývla a přestala brečet. A potom mi nabídl něco nečekaného: ,Nechtěla by ses se mnou ještě projít parkem?' zeptal se mě takovým tajemným tónem. Podívala jsem se směrem k parku, nezdál se mi jako bezpečný. Potom jsem se podívala na hodinky. Bylo něco po půlnoci. Máma se o mě určitě bojí, pomyslela jsem si. ,Promiň, ale už je hodně hodin, musím jít domů, nebo o mě bude mít máma strach!'“

Rázem se chování Alenina nápadníka změnilo. ,To jsi tak blbá, že nemůžeš matce zavolat, že se ještě chvilku projdeme a potom že přijdeš domů?' zařval na mě, což mě zaskočilo. Rychle jsem od něho odskočila a se strachem jsem se na něho podívala. ,Proč jsi teď tak zlý?' zeptala jsem se ho podrážděně. ,Moc se ti omlouvám, přehnal jsem to jen kvůli tomu, že se chci jít s tebou naposledy projít, protože se dlouho neuvidíme,' řekl mi na omluvu Michal.

Srdce se mi zase začalo naplňovat láskou a už jsem chtěla jít do toho parku, i když jsem se cítila nebezpečně. Ale Michal mě utvrdil dalším úsměvem a polibkem na pusu. Chytl mě za ruku a docela rychle mě vlekl k parku. Nebránila jsem se, byla jsem přesvědčená, že po jeho boku se mi nemůže nic stát. Už jsme byli skoro v parku, vtom jsem ale uslyšela prudké zabrzdění a slyšela mámu. Volala na mě, ať k ní ihned jdu. Rychle jsem k ní přiběhla a ona na mě: ,Rychle do auta, na nic se prosím neptej, rychle!' Bez váhání jsem do něho skočila a máma taky. Nasadila plnou rychlost a řídila auto tak, jak jsem ji ještě neviděla. Ani jsem se nerozloučila s Míšou. Až doma se mě zeptala: ,Neřekla jsi mu naši adresu, že ne?' ,Neřekla,' vyhrkla jsem. ,Tak to je štěstí,' řekla máma. ,A proč jsi mě tak odvlekla?' nechápavě jsem se zeptala.

Máma zbledla. ,Hrozně jsem se o tebe bála, před očima se mi totiž objevilo, že ti ten kluk ublíží,' zašpitla. ,Ale jak to, že jsi ho viděla před očima, když jsi ho vůbec nikdy neviděla a ani jsi nevěděla, že jsem tam s ním,' tázavě jsem se na ni podívala. ,To sama nevím, ale prostě se mi před očima něco dělo a byla jsem si jistá, že se to stane tobě, jestli hned nepřijedu.' Poděkovala jsem jí. Ale popravdě, moc jsem jí nevěřila. Byla jsem však ráda, že už jsem doma, ale co bylo horší? Stýskalo se mi po Michalovi! Asi o půl druhé jsme šly spát.“

„Ráno jsme šly s mámou nakoupit. Bohužel náš obchod byl zavřený, tak jsme musely do vzdálenějšího (obchod byl blízko domu mé kámošky Radky). Už z dálky jsme viděly, že se děje cosi divného v parku. V tom parku, kde se se mnou chtěl Michal tak hrozně nutně projít. Byla tam záchranka a policie.

Přišly jsme blíž a z toho, co jsme viděly, se mi scvrkl žaludek. Záchranáři i policisté se skláněli nad čímsi pod jedním keřem a zanedlouho přinesli nosítka a nakládali tam asi 18tiletou holku. Byla mrtvá! Nebyla jsem si jistá, ale myslím si, že jsem ji viděla na oslavě.

Začalo mi být jasné, kdo v tom má prsty, a že jsem tou mrtvou mohla být já. Udělalo se mi z toho nanic. Bylo to hrozné. Takže kdyby mě máma nezachránila tím, že mě nacpala do auta, tak bych určitě do toho parku šla.

Objala jsem mámu a zakřičela se slzami v očích: ,Děkujííí, mamííí!' Obě jsme brečely a byly rády, že se mi nic nestalo. Měla jsem co dělat, abych z toho neskončila na psychiatrii. Radka se z té tragédie sesypala, tu dívku totiž znala! Ale já teď mám díky mámě tři roztomilé děti a manžela, kterého nadevše miluji. Nebýt jí, tak tady už asi nejsem! Děkuji jí za každý nový den, který díky ní můžu prožít!"