Mami, nechoď na záchod aneb Šest momentů v životě dětí, ze kterých rodiče šílí

Rodí se jako malí bezbranní tvorečkové, kteří bez vás nedokážou nic. Pomalu se ale stávají víc a víc samostatní, čím dál víc toho zvládnou bez vás. A to je samozřejmě radost, každý pokrok vaší ratolesti vás naplňuje pýchou.

Ovšem tahle stadia vývoje, jimiž si projde každé dítě, jsou leckdy dost náročná.

Začne to již před prvním rokem, v podstatě ve chvíli, kdy se dítě stane mobilnější – jakmile je schopné dolézt, doplazit se nebo se dokutálet k jakémukoli šuplíku či skříňce.

Je to okamžik, kdy nezůstane kámen na kameni. Jednu vyhrabanou skříňku uklidíte, ale dítko vám mezitím rozhází jinou. Většina rodičů reaguje tak, že vše posune takzvaně o štok výš. Je to ale řešení jen dočasné, protože ratolest se brzy postaví a naučí se třeba po židli vylézt kamkoli. Pak přichází období bez ubrusu, dekorací či váziček.

Musíte prostě jen vydržet, dřív nebo později prozkoumá vše, co potřebuje, a přesune se do další vývojové fáze.

Když udělá první krůček, je to obrovská radost. Jenže mezi skutečnou chůzí a těmito prvními vrávoravými krůčky je přece jen rozdíl. Vnímáte ho ovšem jen vy, nikoli váš potomek.

A tak padá, naráží do všeho možného, v podstatě je neustále v ohrožení života. A vy tohle období trávíte v předklonu a běháním za ním.

Oficiální název zní „období vzdoru“, ale říká se tomu také první puberta. Nejčastěji přichází někdy po druhých narozeninách a z doposud milého dítka se stane tak trochu tyran a nejčastější slovo, které z jeho úst nyní uslyšíte, je „ne“.

Skoro nic mu nejde vysvětlit, neposlouchá, vzteká se, odmítá vše, co řeknete. Vydržte, přejde to! Uklidňujte se tím, že je to známka zdravého vývoje a toho, že je dítě chytré. Má totiž svůj názor.

Ještě jste se ani nevzpamatovali z předešlého stadia a hned je tu další. Kolem třetího roku začíná rodiči velmi „oblíbené“ období „a proč“. Otázka střídá otázku, jenže vám docházejí odpovědi.

A proč je tráva zelená? A proč je v zimě zima? A proč má tenhle pán modrou košili? A proč je kolo kulaté?

Zase existuje jen jediná rada: Odpovídejte, co jen vám síly stačí, a vydržte!

I když s tím nikdy předtím nebyl problém, najednou si nemůžete dojít ani na záchod, aniž by dítě nepropadlo panice a nezačalo plakat jako smyslů zbavené. Že by ho pohlídala třeba babička a vy byste si skočila ke kadeřnici? Nemožné!

Říká se tomu separační úzkost a objevuje se okolo sedmého měsíce života, ale také třeba kolem roku a půl. A není to rozmazlenost, je to opravdový strach. Dítě už si uvědomuje, jak důležitá osoba pro něj jste, ale ještě nemá pojem o čase a větě „hned jsem tu“ prostě nerozumí. Jakmile mu zmizíte z očí, bere to jako definitivu.

Je potřeba to překonat a potomka jednoduše i za cenu nějakých těch slz naučit, že maminka se vždycky vrátí. Je to těžké, ale většinu dětí tahle fáze během pár týdnů přejde.

Když si myslíte, že už máte všechno to trápení za sebou, z dítka je rozumný školák, samostatný jedinec, vychovaný, „skoro dospělý“, přijde puberta. A ta může být opravdu divoká.

Drzost, kroucení očima, odsekávání, to jsou jen kosmetické vady ve srovnání s daleko horšími věcmi, které se mohou stát (drogy, útěky z domu, záškoláctví…).

Tady platí jediné – přistupujte k teenagerovi citlivě a s notnou dávkou trpělivosti. Jestli však máte pocit, že vám to přerůstá přes hlavu, vyhledejte pomoc odborníka.

Tak co, které období bylo pro vás nejnáročnější?