Máme doma Itálii. A baví nás to!

Marta a Pavel spolu žijí víc než sedm let, z toho pět let ve svazku manželském. Ale poklidná atmosféra u nich nevládla nikdy. „Co se známe, tak se hádáme. Vesměs kvůli naprostým prkotinám, ale oba se vždycky tak rozčílíme, že je to fakt Itálie,“ popisuje třicetiletá Marta. O dva roky starší Pavel jí přitakává, a navíc dodává, že i když se nehádají, bez nejrůznějších narážek a poznámek na adresu toho druhého se neobejdou. „Pořád do sebe tak jako šijeme a rýpeme. Kdo nás nezná, má pocit, že jsme nejspíš v rozvodovém řízení. Kdo nás ale zná, ví, že to je normální a že to nic nemění na tom, jak moc se máme rádi,“ říká Pavel.

Ten vzpomíná například na to, jak byli jejich známí v rozpacích, když si „zcela normálně“ povídali o autě. „Zaparkoval jsi auto do garáže?“ zeptala se tehdy Marta Pavla, který jen zakroutil hlavou. „A proč jako? Akorát pak budeš zase nadávat, že je špinavý,“ vystartovala Marta, což bylo, jako kdyby píchla do vosího hnízda. „Tak si ho zaparkuj sama, když jsi furt tak chytrá,“ reagoval Pavel. Diskuse pak pokračovala asi dalších pět minut, neobešla se bez výrazné gestikulace a narážek na to, čí to auto je, kdo na něj dal více peněz a kdy ho kdo odřel nebo neodřel. „Pak jsme se zvedli, dali si pusu a šli to auto přeparkovat společně. Vůbec nám to nepřišlo drsné, když se hádáme, je to mnohem větší masakr. Ale kamarádi byli dost překvapení a asi stokrát se nás ptali, jestli je vše v pohodě,“ směje se Pavel s tím, že teď už jsou zvyklí a jejich výměny názorů je nijak nevykolejí.

Je ale možné, že takovýhle život skutečně někomu vyhovuje? Že hádky a nejrůznější poznámky na toho druhého nijak vztah nenabourávají?

Podle odborníků je to velice individuální, a ač se to většině lidí zdá nemožné, tak někoho život plný hádek a divokých přestřelek může bavit. „Záleží zcela na partnerech a jejich subjektivním prožívání, temperamentu a potřebách. Může jít třeba o specifický způsob uvolňování napětí ve vztahu, potřebu silných a výrazných emocí nebo zvyk z minulosti, například z původní rodiny,“ vyjmenovává možnosti psycholog a manželský poradce Zbyšek Mohaupt. Pokud tedy někdo vyrůstal v rodině, kde to takto fungovalo, ale přitom byli všichni šťastní, není divu, že sám to tak praktikuje.

A stejné je to i s narážkami a rýpáním do toho druhého. „Může se jednat o povahový rys, jakousi osobnostní zvláštnost. Častěji jde ale o naučený způsob soužití partnerů a důležité je, s jakým úmyslem se k sobě takto chovají,“ říká Zbyšek Mohaupt z TH kliniky.

Pokud to tedy oběma vyhovuje a oba se po hádce cítí dobře, nebo dokonce lépe než před ní, není asi co řešit. Navíc pokud není cílem hádek či rýpání ublížit tomu druhému, ale spíš ho tak trochu popíchnout, vyvolat nějakou reakci a podobně, nemusí jít o velký problém.

Jediné, na co je potřeba dávat pozor, jsou děti. Ty by asi neměly být svědky divokých hádek. Může je to trápit, mohou mít strach, v určitých případech jim to může způsobit i trauma. Navíc samy mohou takový styl soužití „okoukat“ a v dospělosti ho praktikovat.

Faktem je, že občas se pohádá každý. Někdo častěji a hlasitěji, jiný jednou za „uherský rok“ a odbude se to pár větami. Vše se odvíjí od nátury partnerů, povahových rysů a podobně. „Velký význam hraje cholerický temperament, menší pak věk. Ale záleží třeba i na etniku, vzpomeňme například emotivitu jižanských národů,“ vysvětluje Zbyšek Mohaupt.

Cíl hádky bývá ale ve většině případů stejný. Jde o to přesvědčit partnera o správnosti a přijetí postoje toho druhého, jednoduše řečeno donutit ho ke změně názoru. „V pozadí stojí jednak boj o moc, pozici ve vztahu, nebo potřeba neustálého sebepotvrzování, tedy ochrana před pocitem permanentního ohrožení, nedostatku jistoty a bezpečí ve vztahu,“ dodává Zbyšek Mohaupt.

Ale i lidem, kterým každodenní hádky vyhovují, určitá rizika hrozí. Nějaké hranice má totiž každý, a když se překročí, může být zle. „Hrozí eskalace napětí, případné vyhrocené projevy agrese, také vyčerpání, ztráta důvěry i sebekontroly či sexuální touhy,“ popisuje Zbyšek Mohaupt.

Vypustit ale hádky a výměny názorů ze života také není řešení, obzvlášť když jste na ně byli zvyklí. „Pokud lidé s takto divokým způsobem komunikace přestanou, může je najednou ovládnout nuda a pocity prázdna ve vztahu,“ dodává Zbyšek Mohaupt.

Jednoduše řečeno, hádky k životu a lásce patří. A s jejich četností a divokostí to je podobně jako se sexem. Musí to vyhovovat a líbit se oběma partnerům.

Jak často se hádáte vy? Lítají u vás talíře, nebo jde spíš o poklidnou výměnu názorů? Zapojte se diskuse pod článkem.