Sofie Švejdová: Co maluje a dá se tím uživit?

Když se řekne malíř, mnoho lidí si představí bohéma, možná trochu podivína, který bere do ruky štětec či uhel pouze tehdy, když ho políbí múza. A ve chvílích, kdy se cítí nepolíben, hledá inspiraci na dně vinné sklenice.

Ve skutečnosti je to spíše mýtus – mnoho umělců má pevný denní řád, v němž se snaží tvořit. A patří mezi ně i malířka abstrakcí Sofie Švejdová (29).

Ačkoliv v ní dřímá bohémský duch (svědčí o tom i fakt, že se z Barbory přejmenovala na Sofii, protože se jí původní jméno nelíbilo), má stanovený pevný režim. Malování je totiž její povolání, které ji živí. A kromě sebe se musí postarat také o syna a dceru. Pravidelná tvorba není ale jen otázka peněz – malířka si nemůže dovolit na delší dobu přestat tvořit, protože by klesl zájem odborné veřejnosti o její díla. Jak vypadá život umělkyně? Jaké jsou její největší neřesti, se dozvíte ve videu v pořadu Stalker.

Maminka prý před vámi schovávala knihu Sophiina volba, když jste byla malá. Proč to dělala?

Ona totiž touží ochránit všechny kolem sebe před zlem a byla by nejraději, kdybychom všichni žili na obláčku.

Jenže vy jste se ke knize stejně dostala, a navíc jste si změnila jméno podle hlavní hrdinky. Jak se s tím maminka smířila?

Má s tím docela problém. A kdybych své druhé jméno zavrhla úplně, tak se s tím asi nesmíří. Ale protože jsem si ho nechala, tak jsem v Karlových Varech Baruška a v Praze Sofie. V občance mám Sofie Barbora Švejdová.

Jak vypadá běžný den Sofie v Praze?

Ráno odvedu děti do školky a do školy a pak jdu do ateliéru. Tam jsem zpravidla do tří hodin a maluji. Takhle každý den. Potřebuji mít pevný režim.

S dětmi to skoro ani jinak nejde, ne?

Přesně tak. Poslední dobou občas přemýšlím, jak to dělají chlapi. Tak trochu jsem trpěla tím, že oni mají na tvorbu více času. Jenže to byl pouze můj dojem. Zjišťuji, že já toho stihnu mnohem více než oni. Právě proto, že musím dodržovat pevný režim. Oni ho většinou nemají.

Stane se vám, že byste třeba nevěděla, co malovat?

No určitě. Ale i když nevím, tak stejně pracuji, což tedy není moc dobré. Odborník nebo kamarád to nepozná, ale já ano. S výsledkem pak nejsem spokojená. Je to vlastně taková prokrastinace se štětcem.

A nemá tahle prokrastinace se štětcem na abstrakci nakonec pozitivní vliv?

U abstrakce je důležité znát její historii, která má určitý význam, a také spojitost se současným uměním. Aby se ten výtvor odlišil od obrazu, který děláte takzvaně nad gauč. Znalost těchto souvislostí je pak na malbě viditelná. Samozřejmě neplatí, že bez toho, abyste tohle všechno věděla, byste nemohla namalovat dobrý abstraktní obraz, ale já to k tomu prostě znát potřebuji.

Obraz nad gauč je tedy ten, který se mně, jakožto laikovi, líbí, ale není v něm skryt hlubší význam?

Přesně tak. Pak se z něj stává spíše designový doplněk, dekorace, a děláte jej pro širokou veřejnost, nikoliv pro odbornou. To ale neznamená, že jedno z toho je více a druhé méně. Velice důležité jsou názory obou světů, nelze je od sebe oddělit. Zároveň je pro autenticitu díla důležité udržovat si zdravý odstup.

Malujete na zakázku? Někdo vás třeba požádá o konkrétní obraz podle svých představ...

Když jsem byla ještě na střední, tak ano. A ráda na to vzpomínám, ale teď už to nejde.

Proč?

Umělci se drží nepsaného pravidla, že když si vyberou nějaký směr, měli by se ho posléze držet a nevybočovat z něj. A to platí kdekoliv. Vy také nepůjdete třeba komentovat hokej. Je dobré jít si za svým, i když třeba zrovna nemáte na nájem.

Už se vám stalo, že jste se ocitla v takové krizi?

Musím se přiznat, že jsem nikdy nebyla bez partnera a vždycky jsme to měli nastavené tak, že on platil nájem. Ať už to byl můj první manžel, anebo současný přítel. Jinak s nejistotou pracuji nonstop. Samozřejmě. A právě nejistota je pro mě zároveň hnacím motorem dělat ty věci dobře a vytrvat u toho. Nebudu ale předstírat, že bych to zvládala levou zadní, kdybych partnera neměla.

Člověk nad tím asi také přemýšlí trochu jinak, když má zodpovědnost i za někoho jiného než jen za sebe, ne? 

Samozřejmě. Pokud se dostanete do nějaké finanční nepohody, tak si sama někde uberete a naopak dopřejete dětem, aby nepoznaly, že se něco děje. Chvíli to můžete zastírat. I takové situace jsou, ale pro mě jedině dobře, drží mě to nohama na zemi.

Neuvažovala jste někdy, právě kvůli dětem, nad prací se stálým příjmem?

Já jsem to i zkusila, pracovala jsem třeba jako květinářka. Dnes si občas pomáhám tím, že dělám dílny pro děti. Nicméně občas přemýšlím, že bych odpoledne, po té době, kterou mám vyhrazenou pro malování, šla klidně někam uklízet, třeba do školy. Cokoliv, hlavně abych nemusela do hloubky přemýšlet nad jinými věcmi. Já totiž při malování musím uvažovat nad všemi souvislostmi se současným uměním a společností, občas jsem z toho fakt utahaná a po několika hodinách v ateliéru z něj odcházím s bolestí hlavy.

Chodí malířky na mateřskou?

Nejde si dát pauzu. Syna jsem měla ještě při škole, to bylo v pohodě. UMPRUM není lékařská fakulta, takže to skloubit šlo. Když se mi narodila dcera, tak jsem to už měla trochu naučené a pracovala jsem.

Věnujete se pouze abstrakci?

Teď se nacházím ve stavu, kdy si v ní přijdu opravdu dobrá, navíc moc dalších takových malířek u nás není. Ale trochu se to teď snažím proměňovat, protože jakmile zajedete do nějakých kolejí, tak je to jen krok k tomu, aby obraz vypadal jako ten nad gauč. Většinou se tohle proměňuje tak po třech letech. Občas je potřeba tu rutinu rozbít.

Máte vizi, jakým směrem se budete ubírat?

Takhle úplně promyšlené to nemám, pracuji s intuicí. To přijde. Opřu se třeba o nějaký tvar, třeba o abstrakci, a dodám tam něco realističtějšího.

Jaká byla vaše první důležitá výstava?

V roce 2014 v Berlíně, v Jiri Svestka Gallery. Byla totiž zároveň i moje první sólová. Potom pro mě byly velice významné dva veletrhy, jeden v Basileji a druhý v New Yorku, kde se dostanete do celosvětového kontextu umění. Je skvělé, když vidíte, že česká malba obstojí v mezinárodním kontextu. A tím nemyslím jen tu svoji.

Je těžké dostat se do galerie?

Buď jste super talent a objeví vás ještě na škole, anebo musíte mít štěstí.

A vy?

Měla jsem štěstí. A tedy asi i talent. Úplně jsem nezapadala do nějakého trendu, což mám pocit, že se děje pořád. Naštěstí mám skvělou agentku Janu Smrčkovou, která se o mě stará.

V čem spočívá práce agenta?

V Česku to není úplně běžné, ale je rozhodně potřeba někoho takového mít. Agent totiž komunikuje s vnějším světem, se sběrateli, galeristy, obchodníky s uměním a podobně. Málokterý umělec je toho schopen, ačkoliv i tací se už dnes najdou. Tací, kteří si umí prodat svá díla, i když to člověk sám nedělá úplně dobře. Agent nikdy nesleví. Když nemáte na nájem, tak prostě nemáte. Kdežto kdyby si to prodával umělec sám, tak by třeba v některých situacích šel pod cenu. A to není dobře, degraduje tím svou práci a je smutné, že nemálo sběratelů takové situace u umělců zneužívá.

Mnoho lidí si asi ani nedovede představit, jak trh s uměním v Česku vypadá.

No, je dost nejistý. A také hodně o odvaze. Není moc sběratelů, kteří by si mohli dovolit kupovat obrazy od neznámých umělkyň. Naschvál říkám umělkyň.

Jaký je rozdíl?

Já mám třeba štěstí, že jsem měla děti do třiceti let a že v rozpuku kariéry už nepřijdou. Sběratelé si totiž na tohle dávají pozor.

Takže když vidí mladou umělkyni, obraz si nekoupí?

Když je hodně dobrá, líbí se jim to a nekupují to jen kvůli investici, tak ano. Ale kdyby to brali podle nějakých doporučování pro investici, tak budou spíše vyčkávat.

Proč?

Sběratelé znají pár příkladů velice zavedených umělkyň i ve světovém měřítku, které musely na chvíli přestat tvořit a přestaly být aktivní součástí scény. A dva tři roky už můžou být problém.

To pak ztrácí na ceně?

Nejde o cenu, ale o to, kolik nových šikovných umělců se objeví. To je jako moře. Musíte makat a být vidět.

Jaká je vaše nejvyšší meta?

Chci být úplně nejlepší. Ráda bych se prosadila v zahraničí, což je velice složité. Ale to je můj cíl, za kterým si půjdu.

Chodíte rádi do galerií? A znáte těchto deset neslavnějších obrazů?