Článek
Nemusíte být zrovna domácnost, kde se nejde pro sprosté slovo daleko. Stačí, když vám to sem tam ulítne nebo když to vaše dítě zaslechne po cestě k autu od úplně neznámých lidí. A pak jen koukáte, jak váš špunt, který ještě ani nerozezná zelenou od žluté, promluví jako bodrý chlapík, který u piva hodnotí naši politickou scénu. Své o tom vědí rodiče z následujících příhod.
Jízda autem jako kapitola sama pro sebe
Co si budeme povídat, řízení – obzvláště ve větších městech – je někdy pořádný nápor na nervy. A i když normálně téměř nikdy sprostě nemluvíte, za volantem vám to prostě ujede. Vy si ulevíte, za chvíli na to zapomenete, ale vaše dítko ne. „Jednou jsme jeli s manželem a ani ne tříletou dcerkou na nákup a zezadu ze sedačky se najednou ozvalo ‚Říděj jako hovada, by se jeden pos..l‘,“ vzpomíná sedmatřicetiletá Jitka s tím, že si přesně vybavuje situaci, kdy tohle její dcerka zaslechla. Bylo to několik týdnů předtím, když se s babičkou a dědečkem vracela z chalupy a dědečka zaskočil pražský mumraj na silnicích v době dopravní špičky.
Podobný zážitek má i jednačtyřicetiletý Filip. Vezl svého ani ne tříletého synka do školky novým autem a chlapeček se rozhodl tatínkovi poradit: „Tati, jeď pomalu, ať nenabouráš. Když nabouráš, budeš mít auto v pr..li.“
Když si děti hrají
V určitém věku mají děti oblíbené hry na nejrůznější profese – kluci třeba na hasiče. A právě na ně si s velkou chutí hraje i čtyřletý Pavlík. Jeho strýček je dobrovolný hasič a často malého synovce bere na nejrůznější hasičské akce. A při jedné z nich byl Pavlík svědkem hovoru dvou hasičů, kteří si povídali, jak zasahovali u požáru. Ve školce pak jen s otevřenými ústy sledovali, když Pavlík, hrající si na hasiče, běhal a křičel: „Ty pí.., to je fajrák!“
Kapitola sama o sobě je hra na maminku a tatínka. „Grilovali jsme s kamarády na zahradě a naše pětiletá Evička si hrála s Davídkem, stejně starým synem našich známých. Vařili, uspávali panenku, ale pak se najednou naše Evka postavila a zařvala na Davídka: ‚No do pr…, to musíte pořád dělat jen bordel, jsem snad nějaká vaše služka?‘ Úplně jsem zkameněla, ale než jsem cokoli stihla udělat, ujal se slova Davídek, který kontroval větou: ‚No jo furt, nebuď jak blbá hysterka‘,“ vzpomíná pětatřicetiletá Jana, maminka Evičky.
Zpívánky a říkanky
Stále dokola doma zpíváte Pec nám spadla nebo Ovčáky či Prší, prší. A vaše dítko to pořád komolí, plete si slova a podobně. A pak mu vtipný dědeček nebo bodrý strýček jednou přezpívá písničku, která do repertoáru předškoláčka moc nepatří, a paměť vaší ratolesti je najednou dokonalá. „Náš kamarád má rád zpěváka Záviše. Jeho písničky rozhodně nejsou vhodné pro děti, ale Kuba se prostě tenkrát neudržel a zazpíval naší čtyřleté Aničce jednu sloku z Cukráře. Vypadala, že ji to vůbec nezaujalo, ale když jsem ji pak asi za dva týdny vyzvedávala ze školky, málem jsem se propadla studem,“ vzpomíná čtyřicetiletá Tereza. Její Andulka totiž stála uprostřed třídy a zpívala: „Cukráři, ty debile, naval laskominu, nebo ti vykropím na držku močovinu.“
Hodně dětí má dneska problémy s výslovností, a tak chodí na logopedii. A cvičit musí i doma. Nebaví je to, nechce se jim. I pětiletý Vojta musel trénovat vyslovování „r“ a měl na to seznam dvojslov, jedním z nich bylo „dráček – mráček“. „Pak byl na víkend u tety a strejdy a měli za úkol každý večer trénovat se seznamem těch dvojslov. Vojta to ale zkoušel, nechtělo se mu, a tak strýček vymyslel, jak mu to cvičení zpříjemnit,“ usmívá se šestatřicetiletá Lucie. Když pak měl její syn na logopedii ukázat, jak už to umí, hrdě začal odříkávat – bohužel tu strýčkovu verzi. Z dráček – mráček byl najednou dráček – srá..k. „Logopedka byla naštěstí moc fajn, smála se a říkala, že z logopedického hlediska se mu ‚r‘ výrazně zlepšilo,“ dodává Lucie.
Také občas řekne vaše dítko nějaké to sprosté slovíčko?