Článek
Pamatujete si ještě na půvabný film Čokoláda s Juliette Binoche a Johnnym Deppem? Kamarádstvím s klokanem Pantoflíčkem, kterého vidí jen ona sama, zahání malá dcerka hlavní hrdinky svou osamělost.
To, že má dítě neexistujícího společníka, ale ve skutečnosti vůbec nemusí znamenat, že má problém s navazováním vztahů nebo že si tím řeší nějaké trauma. Jde o neškodnou vývojovou fázi, kterou si podle odborníků projde přibližně polovina všech dětí. Imaginární kamarád dětem pomáhá vyrovnat se s každodenními situacemi a můžou se za něj i tak trochu schovat.
Jeden člen rodiny navíc
Tihle tajemní společníci se v životě dětí objevují nejčastěji mezi 3 a 5 lety. Můžou mít nejrůznější podobu – normálních dětských kamarádů, ale i zvířátek nebo různých bájných bytostí. To, že o nich dítě vypráví, nelze považovat za lež, spíš za projev záviděníhodné představivosti. „Malé dítě má z našeho pohledu leckdy opravdu svérázné představy o skutečnosti. Obtížně odliší, co si přeje, co se mu zdálo, co slyšelo v televizi a co se doopravdy stalo,“ popisuje dětské vnímání psycholog Václav Mertin.
Pravdou je, že k soužití s imaginárním kamarádem jsou někdy potřeba silné nervy. „Jeden čas s námi bydlel pejsek Ťapka. Když jsme šli ven, musela jsem počkat, než vyběhne z výtahu. Při nastupování do auta jsem otevřela kufr, aby mohl Ťapka naskočit,“ vypráví čtenářka Lucie.
Autorka knížek pro děti Martina Drijverová zase s humorem popisuje neviditelného Petra, který žil v rodině jejích známých: „Petrovi se dával na stůl talíř a příbor. Byla mu zakoupena žínka a kartáček na zuby. Snahy tatínka a maminky přivést holčičce živé kamarády se míjely účinkem – hrála si s nimi, ale Petrovi se nikdo nevyrovnal.“
To jsem nebyl já, to rozbil Ťapka!
To, co vám dítě o svém společníkovi povídá, byste neměli ignorovat, a už vůbec ne ho přesvědčovat, že nikdo takový neexistuje. Klidně se zapojte do debaty o tom, co udělal a co má rád – podporujete tím fantazii, abstraktní myšlení i vyjadřovací schopnosti svého potomka. A věnujte tomu pozornost i z jiného důvodu – můžete se tak dozvědět i ledacos zajímavého o svém dítěti. Třeba když vám sdělí, že nechce jít do školky, protože se tam Ťapkovi nelíbí nebo že by Ťapka chtěl na noc rozsvítit lampičku, protože se ve tmě bojí.
A samozřejmě, neviditelní kamarádi také občas něco vyvedou. Tyhle výmluvy ale odborníci doporučují příliš nepodporovat; ať kamarád udělal cokoli, odpovědnost nese dítě. „Že tu vodu rozlil Ťapka? Utřít ji ale budeš muset ty.“ „Pěkně jste si s Ťapkou pohráli, tak teď ukliďte hračky.“
Jak dlouho tu s námi bude?
Soužití s imaginárním kamarádem může trvat celé měsíce i déle. Většinou mizí stejně nečekaně, jako se objevil – dítě o něm prostě přestane mluvit a je to. „Nejpozději do nástupu do školy by měl tenhle jev vymizet,“ říká speciální pedagožka Ilona Hulínová. „Pokud trvá déle, ještě to samozřejmě neznamená, že s dítětem není něco v pořádku, ale asi by bylo vhodné poradit se s dětským psychologem.“
Jako součást „hry na něco“ se neexistující společníci mohou objevovat i mnohem později, dítě si ale jasně uvědomuje rozdíl mezi hrou a skutečností.
Měly vaše děti také svého „Pantoflíčka“? A choval se slušně, nebo čmáral po zdech a rozléval kakao?