Článek
Pamatujete si ještě na půvabný film Čokoláda s Juliette Binoche a Johnnym Deppem? Kamarádstvím s klokanem Pantoflíčkem, kterého vidí jen ona sama, zahání malá dcerka hlavní hrdinky svou osamělost.
To, že má dítě neexistujícího společníka, ale ve skutečnosti vůbec nemusí znamenat, že má problém s navazováním vztahů nebo že si tím řeší nějaké trauma. Jde o neškodnou vývojovou fázi, kterou si podle odborníků projde přibližně polovina všech dětí. Imaginární kamarád dětem pomáhá vyrovnat se s každodenními situacemi a můžou se za něj i tak trochu schovat.
Jeden člen rodiny navíc
Tihle tajemní společníci se v životě dětí objevují nejčastěji mezi 3 a 5 lety. Můžou mít nejrůznější podobu – normálních dětských kamarádů, ale i zvířátek nebo různých bájných bytostí. To, že o nich dítě vypráví, nelze považovat za lež, spíš za projev záviděníhodné představivosti. „Malé dítě má z našeho pohledu leckdy opravdu svérázné představy o skutečnosti. Obtížně odliší, co si přeje, co se mu zdálo, co slyšelo v televizi a co se doopravdy stalo,“ popisuje dětské vnímání psycholog Václav Mertin.
Pravdou je, že k soužití s imaginárním kamarádem jsou někdy potřeba silné nervy. „Jeden čas s námi bydlel pejsek Ťapka. Když jsme šli ven, musela jsem počkat, než vyběhne z výtahu. Při nastupování do auta jsem otevřela kufr, aby mohl Ťapka naskočit,“ vypráví čtenářka Lucie.
Děti mají bujnou fantazii, neviditelní přátelé jsou jejím důkazemFoto: Thinkstock
Autorka knížek pro děti Martina Drijverová zase s humorem popisuje neviditelného Petra, který žil v rodině jejích známých: „Petrovi se dával na stůl talíř a příbor. Byla mu zakoupena žínka a kartáček na zuby. Snahy tatínka a maminky přivést holčičce živé kamarády se míjely účinkem – hrála si s nimi, ale Petrovi se nikdo nevyrovnal.“
To jsem nebyl já, to rozbil Ťapka!
To, co vám dítě o svém společníkovi povídá, byste neměli ignorovat, a už vůbec ne ho přesvědčovat, že nikdo takový neexistuje. Klidně se zapojte do debaty o tom, co udělal a co má rád – podporujete tím fantazii, abstraktní myšlení i vyjadřovací schopnosti svého potomka. A věnujte tomu pozornost i z jiného důvodu – můžete se tak dozvědět i ledacos zajímavého o svém dítěti. Třeba když vám sdělí, že nechce jít do školky, protože se tam Ťapkovi nelíbí nebo že by Ťapka chtěl na noc rozsvítit lampičku, protože se ve tmě bojí.
A samozřejmě, neviditelní kamarádi také občas něco vyvedou. Tyhle výmluvy ale odborníci doporučují příliš nepodporovat; ať kamarád udělal cokoli, odpovědnost nese dítě. „Že tu vodu rozlil Ťapka? Utřít ji ale budeš muset ty.“ „Pěkně jste si s Ťapkou pohráli, tak teď ukliďte hračky.“
Podle odborníků by rodiče neměli dětem vymlouvat, že jejich imaginární kamarád existuje. Ovšem ty by se na něj neměly vymlouvat, když samy na něco zapomněly nebo provedly nějakou neplechuFoto: Thinkstock
Jak dlouho tu s námi bude?
Soužití s imaginárním kamarádem může trvat celé měsíce i déle. Většinou mizí stejně nečekaně, jako se objevil – dítě o něm prostě přestane mluvit a je to. „Nejpozději do nástupu do školy by měl tenhle jev vymizet,“ říká speciální pedagožka Ilona Hulínová. „Pokud trvá déle, ještě to samozřejmě neznamená, že s dítětem není něco v pořádku, ale asi by bylo vhodné poradit se s dětským psychologem.“
Jako součást „hry na něco“ se neexistující společníci mohou objevovat i mnohem později, dítě si ale jasně uvědomuje rozdíl mezi hrou a skutečností.
Měly vaše děti také svého „Pantoflíčka“? A choval se slušně, nebo čmáral po zdech a rozléval kakao?
