Mahulena Bočanová: Zajíčky odháním, ale nedají si říct

Bránila jste se rozhovoru, unikala jste, až vás udolala neúmyslná lest. Proč takové vytáčky?

„Pořád se o mně někde něco píše, pořád vidím rozhovory, které jsem nikdy nedala. A mně přijde, že už to lidi musí unavovat, když vlastně nepoznají, co jsem opravdu řekla a co ne. Zrovna minulý týden mi zase zavolali. Zeptali se: Máte přítele? Odpověděla jsem: Asi jo. Na otázku, zda spolu žijeme, jsem řekla: Bez komentáře. Z těchto čtyř mých slov vykonstruoval bulvár celou titulní stránku, úplné cancy, bohužel v uvozovkách. Jediná obrana je od sebe tenhle mediální svět a psychopaty, kteří se na něm přiživují, úplně oddělit.“

Tedy i VIP zprávy, kterých jste jednou z hlavních protagonistek?

„VIP zprávy jsou laskavé, často vtipné. Divák se v reportážích nedozví nic zlého. Nic si nevymýšlíme, s vybranými osobnostmi děláme autentické reportáže. Než přijdu do studia a reportáž uvedu, moji kolegové udělají obrovský kus práce. Ano, je to bulvár, ti lidé tam ukazují své milence, domy, koníčky. Ale celé se to odehrává na dobrovolné bázi, takže se vylučuje agrese, negace, hnus, pomluva, zášť. Tady nehrozí, že se nějaký zamindrákovaný idiot rozhodne, že vám dnes rozvede manželství. Já jsem bulvár odstřihla i jako konzument, a tak se díky VIP zprávám dozvídám desetkrát do měsíce osm novinek, a to mi bohatě stačí.“

Vy jste nikdy bulváru nenadběhla, jak se to říká o mnohých vašich kolezích? Že tam sami telefonují…

„Ježišikriste, za co mě máte?!? To snad dokážete už typově odhadnout, kdo je toho schopen, a kdo ne. To musejí být lidé, trpící obrovskou touhou po popularitě, nebo takoví absolutní profesionálové, kteří ji podvědomě neustále všemi způsoby přiživují, kteří mají i lidi, aby se jim o to starali. Jedinci, kteří mají i manažery, stylisty, vizážisty a bodyguardy. Nic z toho nemám. Chci co nejvíc soukromí a normální život.“

Nikoho takového kolem sebe nemáte? Ani manažera?

„Prosím vás! Já jsem komunistické dítě a o všechno jsem zvyklá se starat sama. Tohle všechno mi přijde úplně zbytečné. Mám kamarádku, která se mi stará o papíry, protože v tom jsem dost slabá, a to je všechno. Abych měla manažera, který mi bude shánět práci? Stejně si mě každý najde. Dělám to už tolik let, že vědí, co ode mě můžou čekat, a buď mě chtějí, nebo ne.“

Bez ohledu na laskavost či nelaskavost VIP zpráv – naplňuje vás jejich obsah? Říká vám to něco? Nebo jste jako doktor Železný, který nechal lidi chlemtat pomeje, a sám si pochutnával na Kafkovi?

„Když jde o hodný a pravdivý bulvár, neodvrhuju ho. V tomhle jsem normální ženská, kterou zajímá, jak kdo bydlí, s kým žije, a když jsem na dovolené, tamní bulvár si čtu. Ale doma neležím v časopisech, místo nich si radši vezmu dobrou knížku. VIP zprávy momentálně patří mezi mé aktivity, živí mě, a já se je proto snažím dělat dobře. Když dělám chyby a necítím se přirozeně, trápí mě to. Denně přímý přenos je dobrá škola. Navíc jsou na mě hodní a sešla se při jejich tvorbě taková sestava, že se tam cítím dobře.“

Když vás tedy loni… smím říct to ošklivé slovo?… vyhodili z Top Star magazínu…

„Přesné slovo jste použil. Vyhodili mě, opravdu.“

A opravdu jste se to dozvěděla z médií?

„Skutečně. Z internetu, hned ráno. Ještě jsem si říkala, co je to za blbost. Až když jsem si pak zapnula telefon a měla tam asi sedmdesát nepřijatých hovorů, mimo jiné i z Primy, pochopila jsem, že to asi blbost není.“

Když vás tedy vyhodili, nepřipadala jste si, že vám vzali smysl života?

„To v žádném případě. Spíš jsem byla překvapená. Měla jsem tam výtečné vazby, sledovanost byla velká. Z tohoto hlediska to pro mě byl šok ze ztráty kamarádů, kteří se z malého čtyřčlenného týmu za těch šest roků stali. První den šok, druhý den zdravé naštvání z křivdy. A třetí den nádech, s tím, že jeden velký závazek skončil a teď má možnost přijít něco nového. Srdce mi to neutrhlo, mimo jiné i proto, že jsem v životě zvyklá na velké, opravdu velké katastrofy a s těmi si každou novou pro útěchu vždycky porovnám.“

Začala jste tehdy zase kouřit?

„Po Top Star magazínu ne. Po těch předešlých katastrofách ano. I rok dva jsem si někdy pokouřila. Zklidňuje to. Indiáni by o tom mohli vyprávět.“

Něco nového vzápětí přišlo: nabídka z VIP zpráv.

„To nebylo vzápětí. Až po roce.“

Existenční šok to nebyl?

„Naštěstí ne. Asi i proto se mi to trávilo lépe a s takovým nadhledem. Existenční tlak probouzí strach, hysterii a nutí k zoufalým činům.“

Odhaduju, že zoufalý čin ve vašem provedení by například byla rezignace na divadlo. Je to tak?

„Například. Ale to nehrozí, protože divadlo je můj život. A taky radost. Vždycky má přednost před vším ostatním. Divadelnímu fermanu se přizpůsobuje každé moderování a práce v televizi, ne naopak. Dělám divadlo profesionálně od osmnácti let, pětadvacet let hraju v Činoherním klubu, patnáct let ve spolku Háta, přes to prostě vlak nejede.“

Přitom nejste stálou členkou hereckého ansámblu Činoherního klubu. Proč vlastně?

„Nikdy jsem se jí nestala. V prvních letech mě to trápilo, později jsem to už brala jako výhodu. Jako host jste úplně jinak placený než jako člen souboru. A že dám divadlu i za takových okolností přednost, je samozřejmé.“

Přiznám se, že až včera jsem objevil „Ameriku“: režisér Hynek Bočan nejenže není váš otec, ale ani nepatří do příbuzenstva.

„Tatínek byl architekt, opravdu špičkový architekt světového kalibru. Ale pan režisér Bočan měl přesto pro můj život zásadní význam. Obsadil mě do seriálu Druhý dech, kde jsem poznala Vláďu Kratinu, a ten za mě ztratil slovo v Činoherním klubu, když tam hledali holku. Začala jsem tam hrát Sašu v Ivanovovi, a už si mě tam nechali.“

Chci se dobrat toho, jak jste se dostala už jako dítě k filmu. Takže díky mamince?

„Maminka sice byla krásná jako Sofia Lorenová – oba rodiče jsem měla přenádherné, jak charakterem, tak fyzicky… táta zase připomínal Harryho Belafonta –, ale s filmem neměla ani ona nic společného. Silná, statečná ženská, která toho vydržela jako pes. Mám z toho něco po ní a dost se mi to dnes hodí. Měla kamarády ve věkovém rozpětí od patnácti pomalu do sta. A stále k nám někdo chodil a svěřoval se, povídali si s ní, neuvěřitelná směsice všech možných lidí.“

O tatínkovi v ím, že zemřel před necelými třemi roky. Maminka už také nežije?

„Maminka zemřela už dávno. Mám doma takovou niku, kde mám andílky a kytky a už dlouho je tam i fotka mámy. Když měla pohřeb, snad viděla, kolik lidí ji pro sebe považovalo za bytostně důležitou. Mimochodem zrovna včera jsem posbírala konečně odvahu, a abych ji neprotežovala, postavila jsem vedle ní i taťku.“

Utekla jste mi do vzpomínání, nerad vás z něj vytrhávám, ale jak jste se tedy dostala k filmu?

„Maminka, jak byla krásná, fotila. Různé reklamy a tak. A jak já s sebou stále tahám Marinu a psa, tak i ona brávala mě. A všichni se rozplývali nad krásnou holčičkou a že jí navlečou taky punčošky, a bác, byla reklama na punčochy. Pak zase někde jinde zjistili, že ta krásná holčička umí říct i nějakou větu… a tak to začalo. První byli Chalupáři, to mi bylo šest, za rok nato Bohoušův syn.“

V divadle jste pilná, ale ve filmografii máte pauzy. Z jakého důvodu?

„Asi mě nikdo nechtěl. Taky jsem strávila pár let na Kypru.“

Co jste dělala na Kypru?

„Pracovala jsem tam tři roky za barem, hned po revoluci. Taky modelku jsem tam dělala. A vyhrála jsem tam Miss Tourist. Potřebovala jsem změnu. Doufala jsem, jak to po revoluci bude rázem všechno vypadat jinak. Jenže lidi, ve které jsem věřila, jak jsou úžasní a božští, se najednou chovali jako idioti. Dolehly na mě deprese z toho, jak mi jeden za druhým padaly ideály jako švestky. Výměnou jsem se naučila anglicky a řecky. Vytáhl mě odtamtud až telefonát Iva Krobota, že by mě tu moc potřeboval v divadle.“

Před čtyřmi lety jste se rozvedla. Půjdete do manželství znovu?

„Nenene, to vím zcela jistě. To by mě musel někdo opít a dovléct někam za vlasy.“

Proč tak kategorické odmítání?

„Jednak to stojí spoustu peněz. Ale hlavně už toho mám odžito tolik, že vím, že když se člověk rozhodne s někým žít, nepotřebuje k tomu papír. Dřív jsem si myslela, že je důležitý. Navíc v mém případě je to i rozumnější cesta. Už takhle vím, že mě chlapi občas mívají plné kecky, že mají někdy problém mě ustát. Když se vyhneme sňatku, budou mít alespoň větší pocit svobody, než kdybych je chtěla svazovat nějakými papíry. A co si budeme povídat – i mně se bude volněji dýchat.“

Včera jsem se dočetl, že jste poslední dobou na zajíce. Kde se to ve vás vzalo, v tak požehnaném věku?

„Mně se vždycky líbili kluci a líbit se mi budou. Problém je spíš v tom, že nevypadám na svůj věk, je ze mě cítit nezávislost a je se mnou sranda, takže se zajícům líbím já. Já bych tak ráda měla vedle sebe pětačtyřicetiletého pána, ale ti prostě nejsou.“

Opravdu byste radši vrstevníka?

„Samozřejmě, to dá přece rozum. Tam by se dala předpokládat nějaká perspektiva, možná i budoucnost. Z druhé strany, když se vám dvoří někdo, kdo je chytrý, milý, pozorný, krásný, nedá pokoj rok, dva, tři čtyři, byla bych asi blázen, kdybych řekla ne.“

Sama jste to ale řekla: perspektiva, budoucnost patrně veškerá žádná… Přesto jste schopná do toho jít?

„Ale já do ničeho nejdu! Já jsem tak rozumnej člověk! Horem dolem jim říkám, že to nemá smysl. Pořád se rozcházím. Jenže ti mladí kluci, jak jsou nezodpovědní a nezkušení, mají dojem, že láska láme skály a že všechno změní. A opravdu tomu věří a zkoušejí to znovu a znovu, a nakonec mě vždycky udyndaj, protože tak silná, abych utekla někomu, koho mám ráda, zase nejsem."