Má práce je často frustrující, říká zastánkyně zvířat

Přestože podmínky, v kterých žijí vězni velkochovů, se začínají obracet k lepšímu, z klecí je zákon osvobodí nejdříve za šest let. Co se děje za zdmi živočišné výroby, jak vypadá „pěstírna“ chobotnic a proč nevypouštět vánočního kapra zpět do řeky?

Téměř dvacet let se věnujete ochraně zvířat. Podařilo se za tu dobu vybojovat lepší podmínky? 

Dvacet let je docela dlouhá doba v životě člověka, ale když jde o tak významné celospolečenské změny, jako je zlepšení našeho vztahu k hospodářským zvířatům a zajištění jejich větší právní ochrany, dvacet let na to rozhodně nestačí. Nicméně celkově se situace mírně zlepšuje.

Mohla byste to konkretizovat?

Díky kampaním a investigacím nevládních organizací se zvýšilo povědomí veřejnosti o utrpení zvířat ve velkochovech, a proto se také zvětšila politická vůle s tím něco dělat. Bylo dosaženo některých dílčích úspěchů, jako jsou třeba vyšší tresty za týrání zvířat či zlepšení některých konkrétních podmínek chovu, například prasnice už nesmí být zavřené v individuální úzké kleci po celou dobu březosti, ale „jen“ v prvním měsíci. I to je ovšem kruté a zbytečné.

Na jaký úspěch jste ve své kariéře nejvíce pyšná? 

Nejvíc si cením červnového úspěchu naší evropské občanské iniciativy Konec doby klecové, který má vést k ukončení všech klecových velkochovů v celé EU. Díky opravdu mohutné kampani a spolupráci se 170 organizacemi, včetně 10 českých, se nám podařilo nasbírat 1,4 milionu ověřených podpisů ze všech členských států EU a přesvědčit Evropskou komisi, aby se zavázala k tomu, že vytvoří legislativu, která zakáže klece od roku 2027. Pokud všechno dobře dopadne, do roku 2027 se z klecí vysvobodí asi 300 milionů slepic, králíků, prasnic, telátek, křepelek, kachen a hus.

A vy jste toho důležitou součástí. Věděla jste už jako malá, že jednou budete pomáhat zvířatům? 

Zní to sice banálně, ale je to tak – přírodu a zvířata jsem milovala od dětství. Nejradši ze všeho jsem měla procházky s našimi pejsky v krkonošských lesích, kam jsme jezdili na chalupu. Chtěla jsem studovat zoologii, ale za komunistů to byl obor jen pro vyvolené, kam nebylo možné se dostat bez patřičného kádrového posudku a protekce. Musela jsem vzít zavděk zootechnickým oborem na Vysoké škole zemědělské. I když jsem tam ledacos protrpěla, třeba návštěvy jatek nebo praxe ve velkochovech, ukázalo se, že mě osud vedl správně. V mé práci se mi moje vzdělání opravdu skvěle hodí.

Co se vlastně děje za zdmi velkochovů? 

Stručně řečeno všechna hospodářská zvířata byla v průmyslových velkochovech degradována z vnímavých inteligentních tvorů na výrobní jednotky. Podle toho se s nimi zachází. Na jednotlivci nezáleží, ztráty na životech jsou zakalkulovány do ekonomiky chovu. Na podmínky průmyslových velkochovů ale zvířata nejsou adaptována, protože si stále zachovávají velmi silné instinkty svých divokých předků. Navíc jsou vyšlechtěna k vysoké užitkovosti – kuřata a prasata k rychlému růstu svaloviny, prasnice k vysoké plodnosti, krávy k vysoké dojivosti, slepice k vysoké snášce vajec – a tak je pro ně často vězení i jejich vlastní tělo. Jejich život je proto naplněn převážně nudou, stresem i fyzickým a psychickým utrpením.

Od krav se očekává vysoká produkce mléka. Jak tedy vypadá jejich každodenní realita? 

Často trpí záněty vemene a kulhavostí. Každý rok musí porodit tele, které je jim odebráno většinou první den po narození, což matce i mláděti způsobuje velký stres. Během laktace se opět inseminují a vyvíjí se v nich další plod. Takový maratón dojení a porodů jejich organismus za několik let vyčerpá. Mnoho mladých dojnic končí předčasně na jatkách. Býčci, kterých se rodí asi polovina, jsou navíc vlastně takový odpad mléčného průmyslu. Dost často se ještě před odstavem vyváží do zemí, kde je větší tradice konzumace telecího masa.

A co taková prasata? 

Prasnice stráví téměř polovinu svého života v těsných kotcích a klecích. První čtyři týdny březosti je zavřená v úzkém kovovém kotci, kde se ani neotočí. Týden před porodem se umístí do porodní klece. Tam může jen stát nebo ležet a o svá mláďata kromě kojení nemůže nijak pečovat. Zanedlouho po porodu se znovu inseminuje a celý proces začíná nanovo. Selátkům se bez umrtvení zkracují ocásky a uštipují špičáky. Kanečci se navíc také bez anestezie kastrují. Selátka se běžně odstavují předčasně, už v 21 dnech. Odebrání od matky, přesun do společného kotce s neznámými selaty a změna krmení jim způsobuje opět velký stres a zažívací potíže.

Předpokládám, že maso na vašem talíři nenajdeme… 

Maso jsem přestala jíst hned, jak jsem v roce 2002 začala pracovat pro nevládní organizaci na ochranu zvířat a můj důvod byl čistě etický. Postupně jsem pak omezovala i další živočišné potraviny a snažila se je nakupovat spíš z ekologických chovů. Teď už se pár let stravuji rostlinně. K původnímu etickému důvodu, který je pro mě stále na prvním místě, ale přibyly i další – klimatická změna, ničení přírody a životního prostředí, ale i zdravotní důvody včetně hrozby antibiotické rezistence.

Dostávají se do těla člověka spolu s masem a mléčnými produkty zbytky antibiotik, která jsou zvířatům často podávány? 

Ty by v živočišných potravinách být neměly, protože jejich používání je regulováno veterinární legislativou, ale kontroly nejsou dokonalé, takže určité riziko existuje, i když za porušování legislativy hrozí vysoké pokuty.

Co si tedy máme představit pod pojmem antibiotická rezistence?

Je způsobená odolností mikrobů na antibiotika, která se často a běžně zvířatům podávají, aby ve stísněných a stresujících podmínkách velkochovů přežívala a poskytovala požadovanou užitkovost. Při konzumaci živočišných potravin se člověk může rezistentním mikroorganismem nakazit. Následná léčba antibiotiky je ovšem neúčinná. Už nyní umírá v EU každoročně kvůli antibiotické rezistenci 25 000 lidí.

To je vysoké číslo. Ulevil by přechod na rostlinné stravování i naší planetě? I o jejím zdraví se poslední dobou vedou sáhodlouhé diskuze.

Určitě, ale hodně by pomohlo i pouhé snížení konzumace živočišných potravin alespoň o 50 % v zemích s vysokou spotřebou, jako je Česko. Průmyslové velkochovy produkují obrovské množství skleníkových plynů prostřednictvím živočišných odpadů, kácejí se lesy za účelem pěstování krmiv a pro svůj provoz spotřebovávají velké množství fosilních paliv. Organizace OSN pro výživu a zemědělství odhaduje, že živočišná výroba je zodpovědná za 14,5 % všech emisí skleníkových plynů vyprodukovaných lidskou činností.

Jenže to není všechno, co je průmyslovým velkochovům vytýkáno...

Ohrožují také světové ekosystémy, způsobují znečištění přírodních zdrojů a ničí přírodní stanoviště. Náš globální potravinový systém je hlavní hnací silou úbytku biologické rozmanitosti, přičemž jen zemědělství je identifikovanou hrozbou pro 24 000 z 28 000 (86 %) druhů, kterým hrozí vyhynutí. Celosvětová míra vymírání druhů je dnes vyšší, než byla průměrná míra za posledních 10 milionů let. Od doby, kdy se rozšířily průmyslové velkochovy, přišel svět o více než dvě třetiny volně žijících živočichů. Takto prudký úbytek například včel, které jsou nezbytné pro opylování třetiny plodin na celém světě, ohrožuje budoucí zásoby potravin.

Lidí na celém světě ale přibývá, nejsou velkochovy jedinou možností, jak je nakrmit? 

Pravdou je úplný opak. Průmyslové velkochovy jsou největší příčinou plýtvání potravinami na planetě. Na pěstování krmiva pro průmyslově chovaná zvířata musí být obětovány obrovské plochy orné půdy. Čtyřicet procent celosvětové sklizně obilí, která by stačila na obživu čtyř miliard lidí, se používá jako krmivo pro zvířata, čímž se ztrácí velká část kalorií a bílkovin. Na každých 100 kalorií těchto plodin dostaneme zpět v podobě masa a mléčných výrobků jen 17–30 kalorií, což představuje až 83% ztrátu.

O to víc je překvapující zpráva o velkochovu chobotnic, která momentálně rezonuje světem. Jak podobná farma vlastně funguje? 

Velkochovy chobotnic jsou teprve ve fázi projektu, a právě proto pevně věříme, že je šance jejich zavedení a rozšíření zabránit. Je opravdu smutné a naprosto zbytečné vymýšlet, jak chovat ve velkém divoká zvířata, která k tomu vůbec nejsou uzpůsobena a zcela jistě budou nesmírně trpět. Navíc je bude nutno krmit rybami, které se budou muset ulovit, což bude opět zvyšovat tlak na už tak decimované rybí populace v mořích a oceánech. Je to krok úplně špatným směrem a my budeme dělat, co je v našich silách, abychom tomu zabránili. Lidé nám mohou pomoci tím, že nebudou zvyšovat poptávku po mase chobotnic.

Když už jsme u těch ryb, blíží se Vánoce a dle českých tradic nesmí na štědrovečerní tabuli chybět kapr. Jak mu tedy ulehčit?

Lidé si často neuvědomují, jak moc kaprům ubližují, když si je koupí živé a odnáší je domů v igelitce bez vody. Plast se přilepí na skřele a ryba se dusí. Doma ve vaně zažívá zase teplotní šok a stres z neznámého nepřirozeného prostředí. Nakonec ho čeká neodborné zabití. Dobrý nápad není ani vypustit koupeného kapra do rybníka nebo řeky. Většinou nepřežije, protože má za sebou dlouhé hladovění a jeho organismus je vyčerpaný také stresem. Usilujeme o to, aby byl stánkový prodej ukončen a ryby se prodávaly pouze odborně usmrcené buď přímo na sádkách nebo na blízkých jatkách. Je to ale běh na dlouhou trať, proto se letos zaměříme právě na to, aby si lidé alespoň nekupovali kapry živé a raději si je nechali zabít na stánku, kde by k tomu měli být prodejci vyškoleni.

Na jaké kampaně, kromě ochrany ryb v současné době v CIWF cílíte?

Další kampaní je STOP přepravě zvířat, jejímž cílem je ukončení exportu živých zvířat z EU, a naší prioritou zůstává i nadále kampaň Konec doby klecové. Nesmíme polevit v našem úsilí, musíme přimět evropské instituce, aby svůj slib splnily a všechny klece od roku 2027 zakázaly.

Co může udělat jednotlivec pro to, aby hospodářská zvířata tolik netrpěla?

Není sporu o tom, že hospodářským zvířatům nejvíc pomáháme tím, co jíme. Každý den nejméně třikrát rozhodneme, jestli a nakolik si talíř naložíme masem, sýry či vejci z průmyslových velkochovů. Každý den nejméně třikrát rozhodujeme o životě hospodářských zvířat. A nejen o tom. Tím, co jíme dnes, rozhodujeme i o budoucnosti příštích generací. Je nejvyšší čas si to plně uvědomit a začít podle toho jednat. Není nutné, aby všichni hned byli vegani, ale jeví se jako nezbytné zavrhnout potraviny z průmyslových chovů. Zvířatům mohou také lidé pomáhat tím, že podpoří kampaně za zlepšení jejich života. Dozví se o nich z našeho zpravodaje, k jehož odběru se mohou přihlásit na našich webových stránkách.

Jak se má tedy ideálně stravovat člověk, který po veganském způsobu života netouží, přesto mu osud zvířat není lhostejný? 

V CIWF razíme pravidlo méně a lépe, tedy jíst méně, ale zato kvalitnější živočišné potraviny. Vybírat si maso, mléko a vejce ideálně z ekologických chovů, případně z pastevních chovů a z chovů s výběhem, kde zvířata mohou žít co nejvíce přirozeně a naplňovat své životní potřeby, mít nad svým životem kontrolu. Mohou se svobodně pohybovat, vyhledávat si potravu, vytvářet a udržovat sociální vazby s dalšími zvířaty ve stádě nebo hejně. Na takových farmách, pokud jsou dobře vedeny soucitným člověkem, nejen, že zvířata netrpí, ale dokáží prožívat také radost ze života. Pak můžeme mluvit o skutečném welfare neboli životní pohodě.

Končí taková zvířata na stejných jatkách, jako ta z velkochovu?

Některé ekologické farmy mají vybudovaná vlastní malá jatka, což je vždy nejlepší, protože odpadá stresující přeprava a celý proces je klidnější. Zvířata z ekochovů mohou ale končit i na běžných jatkách. Při porážení zvířat v ekologickém režimu ovšem i tam platí přísnější pravidla, která jsou ke zvířatům šetrnější. Vše se děje pomaleji a například zvířata nesmějí vidět, jak je usmrcováno jiné zvíře.

Vy s nimi soucítíte. Není pro vás vaše práce někdy psychicky náročná?

Ano, často je to frustrující až bolestné. Zvířat v průmyslových velkochovech po světě přibývá, konzumace masa se stále ještě zvyšuje, i když už jsou známy všechny negativní dopady nejen na samotná zvířata, ale i na životní prostředí a lidské zdraví.

Co vám dává sílu jít dál? 

Hlavně láska a soucit ke zvířatům. Ona si sama nepomohou, jsou odkázaná na naši pomoc, proto to nemohu vzdát. Pomáhá mi samozřejmě také podpora kolegyň v našem malém českém týmu a kolegyň a kolegů v našem ústředí i v dalších kancelářích v Evropě i jinde po světě. Ohromně povzbudivé je také to, že hnutí za ochranu zvířat stále sílí, a já bych chtěla z celého srdce poděkovat všem našim příznivcům, kteří se přidávají k našim akcím. Bez nich bychom ničeho nedosáhli. Za ty roky jsem se ale musela naučit také trpělivosti, protože pokrok nejde tak rychle, jak bychom si přáli. Důležité je uchovat si pozitivní přístup a snažit se být v pohodě fyzicky i psychicky, protože jedině tak má člověk dlouhodobě sílu pomáhat.

Jak se žije na české ekofarmě? To vám povypráví rodina mladých farmářů.