Lucie Šilhová: Muži mají pocit, že chceme jen diety a rtěnky, ale tak to není

Lucie Šilhová vyrůstala v rodině novinářky a dětství má spojené s klapotem psacího stroje. Sama se nakonec stala úspěšnou publicistkou, stála u počátků českého porevolučního ženského lifestylu. Vždy se snažila, aby nebyl jen o dietách a rtěnkách, ale i o zdraví, sociologii nebo psychologii. A ráda si na tato (ale i další) témata povídá se vzdělanými lidmi, a to jak ve svém Salónku, tak nyní v novém podcastu MUDr.ování.

I díky jejímu nadhledu a smyslu pro humor si její pravidelný sloupek Očima padesátky na webu ProŽeny.cz zamilovala spousta čtenářek.

Co si jednou nechá vytesat na náhrobek, co považuje za opravdový úspěch a kdo je její vysněný host?

Našim čtenářkám není třeba Lucii Šilhovou dlouze představovat. Jste autorkou populárního fejetonu Očima padesátky. Čekala jste takový ohlas?

Nečekala jsem nic, tak to mám ostatně vždycky. Většina mých projektů dokonce ani není původně z mé hlavy. Vždycky s tím nápadem někdo přišel. A já na to kývla, protože nemám pud sebezáchovy…

Ale překvapuje mě každý týden, jak dobře se fejeton čte. Zásadní je ovšem nečíst diskuse, to bych s tím jinak sekla po měsíci. Když tam něco hnusnýho je, dozvím se to oklikou: přijde mi pár emailů ve stylu „Nic si z toho, Lucie, nedělejte a pište dál, nám se to líbí“. Čte to i moje maminka a mě to mrzí, protože má pak pocit, že diskuse vyjadřuje obecný názor.

A já bych takto ráda poděkovala všem, kteří mě v diskusích brání a píšou mi hezké zprávy. Jste důvod, proč píšu dál.

Ale objektivně má váš fejeton úspěch.

Těší mě, ale nepřeceňuju ho. Úspěch je poprat se hezky se životem, vyslat do něj, pokud máte děti, slušné, vychované a pracovité lidi, úspěch je mít vyladěné vztahy s rodinou a přáteli. A jestli někdo čte padesátku, je to skvělý, mám radost. Jestli někdo kupuje moje knížky, těší mě to a motivuje. Ego to samozřejmě také polechtá.

V poslední době se stalo pravidlem, že vám každý rok vyjde knížka. I letos…

Ano, a to díky Proženy.cz. Padesátky jsou úspěšné, a tak jsme se s nakladatelstvím dohodli, že fejetony vydáme knižně. Knížka Hřích mám pořád v záloze je v prodeji od tohoto týdne. Ale teď si dám s knížkami chvíli pokoj, aby nebylo přešilhováno.

Pravidelný fejeton, několik knih… To není ani zdaleka všechno, čím se zabýváte, máte obdivuhodný záběr.

To vychází z mé „úchylky“ na chytré lidi, kteří v životě něco dokázali, a přitom zůstali při zemi, skromní, normální a hlavně pokorní.

Většina mých projektů se točí právě kolem takových lidí. Ať už to byl knižní rozhovor s paní doktorkou Cajthamlovou, nebo rozhovory naživo, které pořádám každý měsíc pod názvem Salónek Lucie Šilhové. Největší radost mi ale právě teď dělá podcast MUDr.ování, ve kterém si povídám s lékaři a dalšími odborníky na lidské tělo. Mají v sobě vášeň pro svoji práci, což je mi velmi blízké.

Ve světě médií se pohybujete od mládí. Napadlo by vás ve dvaceti, že jednou bude někoho zajímat svět očima žen padesátnic?

To vůbec! Když jsem vstupovala do médií, bylo mi sedmnáct. A dámy v padesáti pro mě byly jiný vesmír. To je ale podle mého úplně normální.

Padesátka tehdy znamenala konec života…

Člověk měl pocit, že v tom věku bude už všechno za námi. Vztahy. Poznávání. Cestování. Lásky. Mejdany. Festivaly… No a vidíte, dneska se říká, že padesátka je nová třicítka. Akorát to všechno víc bolí. Na těle i na duchu.

Nedávno jsem v rámci přípravy na podcast listovala knihami o zdravém životním stylu. V jedné z nich mě pobavila kapitola o sexualitě, kde jsem se dočetla, že i lidé 45+ „to“ dělají. A představte si, někteří pokračují dokonce i po šedesátce! Víte, kdy byla kniha vydána? Před 18 lety. To přece není zase tak dávno. Ale i tady je znát, jak se vnímání věku neuvěřitelně posunulo. Nepochybuji o tom, že i tehdy „to“ šedesátníci dělali. Akorát se o tom nemluvilo.

Bude toto jedním z témat MUDr.ování? O čem se vlastně bude mudrovat?

O lidském těle. Co by pro sebe člověk měl každý den udělat, aby mu tělo a mozek fungovaly. Takový domácí lékař, žádná vysoká medicína. Nechceme vstupovat do vědeckých laboratoří, ale spíš do domácností. Sednout si do obýváku a říct ženám, že když si dají nohy na stolek, krásně se jim odkrví a nebudou tak bolet.

Lékaři jsou nešťastní, protože podle nich je nejhorším vynálezem v historii medicíny internetový vyhledávač. Dr. Google, jak oni říkají. Lidé sledují články o neduzích a poslouchají rady druhých, ale zapomínají sledovat a poslouchat svoje tělo.

A ano, sex bude jedním z témat: hned prvním hostem je totiž přední český sexuolog Luděk Fiala z pražského Sexuologického ústavu. Nejenže pracuje na vědeckých pracích a nejrůznějších průzkumech, ale hlavně  je desítky let v kontaktu s pacienty, ví, co se lidem děje v ložnicích, co je trápí a jak se to změnilo během jeho praxe.

To, že jeden chce moc a druhý málo, je pořád stejné, a i na to má pan doktor Fiala radu. Je velmi zábavný, už tři roky se například přeme o to, zda vědci konečně nabídnou ženám podobný preparát, jako je mužská viagra. Nakonec jsme se shodli, že by to chtělo vlastně úplně jinou pilulku. Jaká by to měla být, vám prozradíme v podcastu.

Na jaké další hosty se můžeme těšit?

Třeba na fyzioterapeutku, která se zabývá nohama, a tím pádem celým tělem. Bavíme se o chůzi, o obouvání, jestli jsou lepší lodičky, baleríny nebo žabky a jestli má bosá chůze smysl, nebo je to jen další trendy výstřelek.

Paní doktorka Cajthamlová tentokrát moc nepotěší, protože se bavíme o šikaně obézních. Lidé s nadváhou jsou ještě pořád stigmatizováni, ve srovnání třeba s jinými menšinami. Nikdo dnes nenapíše „Podívejte se, on je teplej!", ale na „Podívejte se, jak přibrala" ještě pořád narazíte. I když i to se pomaličku zlepšuje.

Máte vysněného hosta na rozhovor?

Je to Mary Beard, profesorka univerzity v Cambridge, která se specializuje na starověký Řím. Viděla jsem mnoho jejích dokumentárních filmů, a je to přesně ten typ člověka, o kterém jsem mluvila – z jejího vystupování čiší nadšení a láska k profesi, zároveň pokora a humor. To je prostě moje žena!

Popovídala bych si ráda i s Madeleine Albright, ale to už bohužel nestihnu. Tu miluju, její humor, nadhled, v 63 odešla z postu ministryně zahraničních věcí USA (co víc může dosáhnout??) a začala přemýšlet, co teď bude dělat, jak nastartuje kariéru. Chápete to? V tomhle věku, kdy už mnoho lidí počítá, kolik má do důchodu?

I díky těmto dámám si kolem padesátky připadám vlastně jako mládě… A to, že život rozhodně nekončí, vidím na svých o dvacet let starších kamarádkách. A jsme zpátky u MUDr.ování, člověk se musí udržovat, zdraví není za odměnu. Pokud chci v 70 jezdit na kole a chodit na túry, čerpat z přírody, musím se udržovat.

Co je recept?

Je třeba hledat v sobě, co vám dělá dobře. Já třeba miluji krásné upravené zahrady, ale vím, že na zahradničení nemám talent, jediné, co mi jde, jsou kytky v truhlíku. Nebudu tedy zakládat zahradu. Proč bych to dělala… Ráda bych si něco ušila, ale vypadalo by to děsně. Je třeba se sžít sám se sebou. Kamarádky mi závidí, že nešedivím, já jim říkám, že mám zase velký zadek.

Není to dnes kvůli sociálním sítím těžší, když je možné se srovnat s celým světem?

Je to těžké. Samozřejmě, že bych chtěla být krásná jako mé vrstevnice na sociálních sítích, nežiju ve vzduchoprázdnu a jeden na druhého reagujeme.

Ale za sebe říkám, že nejlepší je vyhodit návody, přestat se řešit, sociální sítě brát s rezervou a všechny ty krásný lidi si představit po ránu nebo s kocovinou.

Já mám tu výhodu, že jsem mnoho modelek, zpěvaček, hereček poznala během rozhovorů osobně, a vím, že nic není takové, jak vypadá. Možná i z toho vychází moje vyrovnanost, to je možná důvod mého vyklidnění.

Jaká byla vlastně cesta ke psaní?

Jako dcera novinářky jsem vyrůstala za klapotu psacího stroje, ve dne a často i v noci. A já si říkala, že to není pro mě, já přece v noci spím! Ale zjistila jsem, že mě psaní baví, že mám talent.

Už jako brigádnice středoškolačka jsem občas dostala možnost něco si napsat a po tom, co mi vyšla v deníku Večerní Praha zpráva o prodeji okurek, jsem si připadala jako druhý Egon Erwin Kisch.

Nakonec jste stála u počátků českého porevolučního ženského lifestylu…

Nikdy jsem nebyla člověk, co by se někam snažil urputně dostat. A dílem osudu jsem po mateřské nastoupila jako sekretářka šéfredaktorky Cosmopolitanu, který se nově objevil na českém trhu. Mimo jiné jsem přepisovala do počítače články a některé mi přišly hrozně blbé, měla jsem pocit, že bych to napsala líp. Moje šéfová mi ovšem řekla, že jako matka dvou dětí nemám dost široké obzory. Co na to říct… Dala jsem výpověď a šla tam, kde byly moje obzory v pořádku.

Psala jsem pro Marianne, pracovala v Elle. Vždy mě ale zajímala i medicína, zdraví jako téma mě bavilo a nakonec jsem se propracovala až do vedení prvního českého časopisu o zdravém životním stylu. Některé časopisy byly lesklejší a pozlátkovější, jiné hlubší. Dnes podle mého převažují ty první. Ale je to tlakem na ekonomickou výtěžnost, mít sice chytrý, ale prodělečný časopis jistě není vydavatelský sen.

Proč se ženský lifestyle podceňuje a je obecně vnímán jako „pipi“ čtení?

Většinu vydavatelských domů vedou muži, a i když ženský lifestyle tvoří velkou část příjmů z reklamy, dívají se na něj pořád skrz prsty. Je to pro něj jen oslíček, co se pravidelně otřese. Mají pocit, že chceme jen diety a rtěnky. Takové klišé! Ano, chceme diety, rtěnky a recepty, ale i psychologii, sociologii, chceme medicínu, chceme život, opravdové příběhy, a ne smyšlené kraviny.

Změnil se tedy ženský lifestyle? Změnily se čtenářky?

Nechci nikomu sahat do svědomí, ale jak já vidím média pro ženy dnes, je to často styl CtrlC a CtrlV, tedy zkopírovat a vložit. Hodně také podléhají trendům, což není špatné, sledovat trendy je třeba. Ale některé trendy vůbec nejsou tak žhavé, jak by se zdálo. Třeba kolem mateřství se toho namluví spousta, prolamují se tady nějaká „tabu“, ale kdyby měly redaktorky obecně hlubší všeobecný přehled, věděly by, že mnoho věcí se v ženských kolektivech a titulech řešilo odpradávna. Možná tady krákorám jako stará sůva stylem „jó, to za našich mladých časů….“, ale fakt je ten, že jsme vždycky měly na paměti, jak obrovskou sílu má slovo. A že čtenářky tomu, co napíšeme, věří. Což je krásný pocit, ale zároveň obrovská zodpovědnost. Nikdy bychom nepustily do světa nic, co jsme neměly ověřeno, prověřeno z několika zdrojů. Nechtěly jsme důvěru čtenářek ztratit vylhanými příběhy nebo informacemi opsanými z internetu.

V čem je podle vás problém?

Není to chyba redaktorek, ale celkové koncepce, tlaku na lidi, na ekonomiku. Novinářky nemají čas podívat se na věc víc do hloubky, musí často dělat za dva až tři lidi. Je to začarovaný kruh. Kromě zodpovědnosti leckdy postrádám i zvědavost a zvídavost, kterou nahrazuje nepokora.

Možná jsem teď trochu příkrá, i dnes existují dobře dělané časopisy a weby pro ženy, ale mě spíš trápí ty nedobře dělané. Kazí nám pověst. Mirka Spáčilová mi jednou napsala, že jsem důkazem, že se ženský lifestyle dá dělat chytře. Takže to jde. A ten Mirky vzkaz si jednou nechám vytesat na náhrobek.

Které české autorky stojí rozhodně za pozornost?