Článek
Jak naznačila naše esemesková konverzace, humoru máte na rozdávání. Jakpak to, už třeba vzhledem k tomu, co vás v posledním čase potkalo?
„Mě nic nepotkalo, všechno je ok. A veselý člověk jsem odjakživa. Miluju humor. Mimo jiné i proto jsem byla se svým manželem.“
Býváte někdy smutná?
„Jistěže, ale to musí někdo umřít nebo těžce onemocnět. Když si vzpomenu, že mi umřel tatínek nebo že jsem přišla o miminko, dokonce pláču. Jinak jsem veselý, šťastný člověk. Když nejde o život, jde… však víte o co.“
Krach manželství vás opravdu ani na chvíli nezkrušil?
„Ano, asi týden jsem měla průjem. Někdo jde k psychologovi, někdo pláče kamarádkám, měla jsem kamaráda, který měsíc ležel doma v posteli a všichni ho museli obsluhovat, protože nebyl schopen vstát a fungovat. Já měla týden špatné spaní a střevní potíže, ale to byla hlavně reakce na to, že nastala nová situace a já se s ní musela vyrovnat. Pak jsem se jednoho rána probudila a věděla jsem, že už jsem z toho venku. A víte, čím to podle mě taky je? Nekladu si žádné vysoké cíle, takže nemám důvod být zklamaná, když bych jich nedosáhla.“
S dcerou Viktorkou Genzerovou na premiéře muzikálu Klíč králůFoto: Isifa
Nebyla jste nakonec z vašeho manželského tandemu vy ta vtipnější?
„To ne, ale v tom, že jsme to kdysi s manželem dali dohromady, humor roli hrál. On býval zvyklý, když řekl něco vtipného, že okolo něj všechny holky řvaly smíchy a on je balil. Najednou jsem nastoupila já, on něco řekl – a já mu to vrátila. To ho podle mě bavilo. Koneckonců, kdo chce doma nudného suchara?“
Ruku na srdce – vám se humor, který váš muž produkuje, líbí?
„Líbí. Ale mám ráda různé druhy humoru. Mám ráda Voskovce s Werichem, zbožňuju Cimrmany, to je dotažené k dokonalosti. Na druhé straně jsem už tolik nemusela Horníčka a třeba Woody Allen už je na mě příliš přemýšlivý a přistihuju se, že mě nebaví na fór čekat nebo se ho domýšlet. Když se chci smát, potřebuju první dobrou – bác!“
Dočetl jsem se, že rozvod v dohledu není…
„Zatím. Vyčkáváme, dáváme si – nejspíš oba – takovou očistnou kúru. Ale až narazí na ženskou, do které se bezhlavě zamiluje, asi se bude chtít rozvést. Ostatně, já mám teď partnera, který také není rozvedený, ale s manželkou už roky nežije. Až přijde čas, tak se k tomu nějak rozhoupeme, ale to je zatím předčasné řešit.“
Když vám loni tenhle blesk udeřil do života, byl to pro vás šok, děs nebo snad osvobození...?
„Já to čekala. Naše manželství už bylo delší čas nanic. Jen jsem doufala, že to vyřešíme jako dva rozumní lidé, že se domluvíme, jak to bude s dětmi, jak s majetkem, a každý si v klidu někoho najde. Nečekala jsem, že se to zvrhne v takový primitivní mazec. Proč se mají naše děti dívat na to, jak se jejich táta opilý muchluje s cizí ženskou? Nevadí mi veřejná ostuda. Když je moje vlastní, ochotně si ji vylížu. Ale je přinejmenším neslušné přenášet ji na druhé.“
Při příležitosti otevření kosmetického salonuFoto: Isifa
Člověk nakonec, ač se tomu brání, stejně kráčí ve šlépějích rodičů. Vy už jste přece jeden rodinný rozpad zažila, i když si na něj asi nepamatujete.
„To jsem byla maličká, když se maminka rozváděla s tatínkem Finkem, byl mi rok dva. Když už se to má stát, pak je takový věk nejlepší. Jenže naší Viktorce bude už čtrnáct, vždycky bývala tatínkův mazánek, a najednou tatínek není. Ale i Matýsek, kterému jsou sice teprve čtyři, už tátovu nepřítomnost vnímá.“
Připomněl jsem si včera díky youtube některé vaše písničky z 80. let. Pocity byly všelijaké. Jaké máte vy, když na tu éru vzpomínáte?
„To, na co jste včera nejspíš narazil, jsem nikdy nechtěla dělat. Ale přitom jsem zpívat chtěla. Jenže jsem milovala a dodnes miluju černou muziku, funky, taky bigbít. To bych si v té době zahrála leda tak někde v klubu pro pár lidí, pokud vůbec. Jenže mě oslovila Hanka Zagorová s Karlem Vágnerem. Bylo mi sedmnáct a brala jsem to jako jakousi nutnou daň.“
Neocejchovalo vás to pro budoucí roky?
„Když jsem pak chtěla zpívat třeba s nějakou rockovou kapelou, slyšela jsem: No jo, ale ty jsi měla špatnej start, ty jsi dělala u Vágnera. Ale jak už jsem říkala, nekladu si vysoké cíle. Vykašlala jsem se pak na to, odjela jsem do Německa a tam jsem v baru vydělávala peníze. Protože tady jsme sice hráli hodně, ale za směšné honoráře, a já jsem si potřebovala pořídit mikrofon, auto, obléct se, zařídit si život, a na to bych si u nás nikdy nevydělala. A od té doby jsem pak už dělala jen to, co jsem chtěla. Respektive, co jsem mohla, protože brzy nato přišly děti. Tedy hlavně muzikály, příjemný výdělek za dobrých podmínek.“
Chtěla jste být v sedmnácti slavná hvězda pop music?
„Jelikož jsem z muzikantské rodiny, brala jsem to jako něco normálního: budu zpívat, u toho trdlovat, a budu tím i známá. Ale že bych si doma před zrcadlem s kartáčem v ruce zkoušela, jak jako zpěvačka budu bourat haly, tak to určitě ne. Navíc jsem si vždycky uvědomovala, že jsme v malém Česku, kde až na jednu dvě výjimky nikdy nevyrostla hvězda patřičných dimenzí, s milionovými příjmy, které jí vykoupí to, že ji sledují paparazzi a že přijde o soukromí. Když pak malá zdejší sláva přišla i za mnou, bavilo mě to, ale nikdy jsem z toho nezfamfrněla.“
To vám rád věřím. Která jiná „hvězda“ by s radostí a ochotně zpívala v podstatě anonymní sbory na desky jiným, náhodou slavnějším kolegům?
„To je i tím, že jsem praktický člověk. Vždycky jsem věděla, že jsem poměrně žádaná studiová zpěvačka. Vím, že nejsem typ hvězdy, že nejsem tanečnice, ani bůhvíjaká herečka, ale za studiovým zpíváním si skutečně stojím. Stojím si za tím, že když mi dáte noty, zazpívám jakýkoli hlas a skoro hned. Do studia si vás nikdo nepozve proto, že s ním spíte nebo že jste hezká. Tam je čas drahý a prostě musíte umět. Věděla jsem, že s podporou papíru, který na to mám z konzervatoře, se tím budu moci živit spoustu let. Nic dalšího jsem neřešila.“
Linda se zúčastnila i křestu knihy Žabák z BaliFoto: Isifa
Vy jste notně přitlumila i své muzikálové aktivity, že?
„Aktuálně účinkuju v rodinném muzikálu Andílci za školou, ve kterém nezpívám, nemusím tancovat, s drdolem v kostýmu od Vietnamců, ve kterém hraju ředitelku gymnázia, vypadám jako kráva, což je všechno ohromné. Stálo mi to za poděkování producentovi, že mi dal hereckou roli, která mě opravdu baví. Na scénu se vrátí i Tři mušketýři, a to je vedle občasných zájezdovek všechno.“
Přitom muzikálů je víc než toulavých psů. Nedostáváte nabídky?
„Občas i ano, ale už třetím rokem moderuju Dámský klub na Frekvenci 1 a nemůžu dopoledne zkoušet. Při Andílcích jsem si domluvila odpolední zkoušky, ale to byla výjimečná benevolence. Jinde bych s takovými požadavky neuspěla.“
Znamená to, že moderování v rádiu je vám dnes přednější než muzikály?
„V této chvíli se to tak dá říct. Ale co je mi momentálně nejpřednější, to jsou děti. Díky rádiu je můžu odpoledne vyzvednout ze školky i ze školy a večer být s nimi. I tak musím mít kvůli pár muzikálům, které se ještě dohrávají, hlídání, a to bohatě stačí. Mrzuté je, že mám ráda jak svoje děti, tak i práci. Ale dělat obojí na plné pecky nejde. Tak jsem si to zatím nastavila takhle.“
Jak jste se vůbec k moderování v rádiu dostala?
„Já jsem nikdy nechtěla být moderátorka. Stejně jako jsem nikdy nechtěla být zpěvačka. Nikdy jsem o nic v daných oborech neusilovala, žádné konkurzy, žádné lokty. Nechala jsem to plynout. A vždycky když mi docházela jedna práce, přišla plynule druhá. Mám už základnu činností poměrně širokou, takže se vždycky někdo trefí. A tak mi jednou zavolali z Frekvence 1, jestli nechci přijít na konkurz na moderátorku. Hledali někoho, kdo je jakože v pohodě, kdo ze sebe vymáčkne občas nějaký fór, kdo je už trochu v letech a má děti. Tím vším jsem se jim hodila. Jenže stejně jsem si nevěřila.“
Radostná a veselá povaha pomáhá Lindě Finkové překonat různé strastiFoto: Isifa
Proč?
„Udělali ze mě něco jako vedoucí, takže jsem každé vysílání jako že řídila, k tomu vedla rozhovory, tahala zvukové šavle… Přišla jsem domů zhroucená s tím, že to prostě nezvládnu. A tehdy mi řekl manžel větu, kterou používal při různých příležitostech: ,No a co? Co se stane, když se přeřekneš, co se stane, když zapomeneš text, co se stane, když pustíš jinou hudbu? Vůbec nic!' A měl pravdu. Kdybych byla mikrochirurg a řízla vedle, byl by průšvih. Když něco zkazíte v tomhle povolání, nikomu neublížíte. Možná bude legrace, možná ostuda, ale to je tak všechno. Tohle když jsem si uvědomila, moc se mi ulevilo.“
Jak se vám do toho vejde učení na Pražské konzervatoři, pokud stále ještě trvá?
„Ano, trvá. Tento školní rok učím každé pondělí a středu odpoledne. Do čtyř hodin, abych pak stihla vyzvednout děti. Opět mi vyšli vstříc. Ale už jsem varovala v rádiu, že budou-li mě pro budoucnost ve škole potřebovat na plný úvazek, dám jí přednost. Jednak z důvodu zadních koleček – už jsem ve věku, kdy na ně musím myslet a musím si uvědomovat, že stárnoucí rozchechtaná moderátorka žvanící o sexu nemůže nikoho zajímat věčně –, jednak z úcty.“
Jaká jste jako učitelka? Hodná? Náročná?
„Obojí. Chci po studentech, aby mi dobře zpívali a aby uměli to, co umět mají. Ale nedrtím je. Vzpomínám si na svoje studentská léta, a to by měl, myslím, každý, kdo jde učit. Mám je ráda a myslím si, že oni mají rádi mě. Je to z nich znát a projevuje se to už tím, že na moje hodiny chodí.“
Lída Nopová, vaše maminka, učí na stejné škole, že?
„Je vedoucí oddělení populární hudby, kde učím.“
Takže jste její podřízená? Jak to klape?
„Maminka je hodná. Je to hodný a mírný člověk od přírody, což je pro takovou funkci důležité, protože ohlazuje případné konfliktní hrany. Ale já na to nehřeším a snažím se dělat, co se má, abych jí nepřidělávala práci.“
