Libor Bouček: Holky nebalím na zásnubní prsten

Říká se o vás, že na poměry showbyznysu a speciálně podmnožiny moderátorů patříte k těm inteligentnějším. Chcete na to něco namítnout?

„Ne, je to hezké, děkuju. Pokud to tak skutečně je, můžu si to vysvětlovat třeba tím, že na rozdíl od většiny dnešních moderátorů jsem chodil do Dismanova souboru, kde mě od dvanácti let učili zacházet se slovem. To v člověku zůstane a může potom úspěšněji vytvářet iluzi inteligentního člověka.“

Školy pomíjíte? Máte někdejší Akademické gymnázium…

„Ano, to je dobré. Ale dál? Víte přece, jak vypadá současné školství. Víte jistě, jak se devalvovaly akademické tituly nástupem soukromých vysokých škol. Spíš si myslím, že člověk na sobě musí pracovat sám.“

Na DAMU jste kupodivu nevystudoval žádný takříkajíc kreativní obor, ale produkci…

„Pozor! Na to máme my z produkce teorii, že náš obor je úplně nejkreativnější ze všech, protože producent něco vymyslí, sežene na to peníze i správné kreativce. Ale rozumím, jak to myslíte. Na múzu vlohy nemám. Proto se mi produkce zdála jako dobrá kombinace divadla a ekonomického podhoubí mých rodičů.“

Ekonomického podhoubí rodičů?

„Ano, oba rodiče jsou ekonomové a myslím si, že i proto neberou moji profesi stále ještě úplně vážně. ,Co ty budeš dělat, až vyrosteš?‘ ptají se občas."

Využil jste někdy vystudovaný obor v praxi?

„Snad aspoň do té míry, že všechno, co dělám, vnímám s ostatními složkami jako celek. Tím pádem jsem si nevypěstoval – jak vám snad potvrdí štáby, se kterými jsem pracoval – žádné hvězdné manýry. Uvědomuju si, že často má moderátor stejný význam jako LED stěna na pódiu. Někdy je dokonce i stejně drahý. Mám respekt před všemi zúčastněnými profesemi. Snad se tomu dá říkat pokora. Jen nevím, když to takhle sám o sobě říkám, jestli jsem o ni už částečně nepřišel.“

A teď mi povězte, jak se inteligentní, pokorný moderátor, který – jak jsem se kdesi dočetl – má rád Vladimíra Holana, cítí v lidové zábavě pro IQ tykve zvané VyVolení?

„Tu otázku jsem si v různých modifikacích taky kladl, zvlášť po skončení soutěže Máme rádi Česko!, kterou jsem napsal i uváděl. A vzpomněl jsem si na první ročník VyVolených, jakou zajímavou sondu do povahy lidí pro mě znamenal. Pro mě to byl odraz doby. V roce 2005 přinesl například první výrazné vystoupení homosexuála na obrazovce, tím myslím Vladka. A mě skutečně zajímá, jak se doba za šest let pauzy od posledního ročníku vyvinula, jací lidé tam budou, jak se budou projevovat ve srovnání s prvními účastníky.“

Na to přece stačí číst noviny, vzít si k ruce pár sociologických studií, a když už chcete jó žumpu, tak si čtěte čtenářské diskuse na českých zpravodajských portálech. Není to alibismus?

„Jistěže je to pro mě i pracovní příležitost, a jelikož mě bavila a snad jsem ji dělal i dobře, tak nevidím důvod, proč to nezopakovat. Můžu říct, že se na tu hru skutečně těším. A na rozdíl od vás bych tomu neříkal žumpa. Nevíte, co se tam dostane za lidi. Obecně lze říct, že je to slušnější prostředí než současná politika.“

Můžete i po zkušenostech se vzorkem populace ve VyVolených říct, že máte rád Česko?

„Především tady žiju. Narodil jsem se tady. A určitě negativní věci, kterými se Česko vyznačuje – ostatně jako kterákoli jiná země –, nepřinášejí reality show.“

Když máte tak rád Česko, že jste na to téma napsal soutěžní pořad, prozraďte mi, co máte v sobě tak vzácného českého, že na to nedáte dopustit? Ale neříkejte hanácký salát…

„Myslím, že schopnost improvizovat. Ne že by byla za každých okolností pozitivní, ale schopnost improvizovat, dostat se ze zapeklitých situací, tu máme v sobě všichni, jak jsme si v minulosti museli jako národ ve středu Evropy s kdečím umět mazaně poradit. A i když je to banální, tak mám rád české pivo. Možná je to až primitivní, ale pokaždé se příjemně zatetelím, když třeba na Havaji narazím v krámě na láhev českého piva.“

Na sobě ovšem, jak tak koukám, nemáte českého nic, co?

„To už bude těžší. A jo! Mám. Ponožky. A vy?“

Ani ty ne. Pojďme dál. Na dveře vám buší Kristova léta. Projevují se nějak?

„Já už je vnímám s předstihem, od třicítky. Tehdy mě postihly půlroční chmury, protože mi došlo, že by člověk měl začít jako že vážně. Uvědomil jsem si, že už skončila doba, kdy je možné jedince označit za ,talentovaného‘. Nejde o to tomu věřit, ale o šanci na změnu. Od třicítky už je spousta věcí definitivních. Taky jsem si vzpomněl na černou kroniku, kde to mají prozíravě roztříděné: mladík (28) – a dál už je jen muž, 30 a víc. Ale vážně – skutečně si uvědomuju si, že přemýšlím jinak. Jsem opatrnější, dělám věci s větším rozmyslem. Asi i s tím souvisí můj přechod z rozjuchané Evropy 2 na klidnější Frekvenci 1 a snad i naděje, že třetí manželství mi už určitě vyjde.“

Takže se ani nebudete muset příliš krotit, abyste nevybočil z formátu rádia?

„Právě že ne. Já už i dnes na Evropě 2 cítím, že se úplně nevyznám třeba v hudbě, která se tam hraje. To nesouvisí s krocením nebo přetvářkou, ale člověk si už musí doplňovat znalosti, které přirozeně nezíská – orientovat se v nových kapelách a žánrech, v návycích sociálních sítí, v mentalitě hodně mladých posluchačů. Já mám navíc už dlouho blíž k lidem, kteří jsou starší než já, než k sedmnáctiletým. A když už se občas přistihuji, jak si povzdechnu: ,No jo, ti mladí…‘, je zřejmě opravdu čas na změnu, aby se ze mě nestal starej mladej.“

A bude z vás mladej starej… Frekvence 1 je přece jen usedlejší rádio.

„Neřekl bych usedlejší. Je stejně moderní jako Evropa, hovoří k posluchačům také ve zkratce, jen už jim není dvacet až třicet, ale jsou spíš přes třicítku. Kdybych to měl ilustrovat na zjednodušeném příkladu, na Evropě jsem si před vysíláním musel přečíst Bravo, tady si budu číst Lidové noviny a Mladou frontu DNES."

Na Evropě 2 jste měl odpolední vysílací blok, na Frekvenci 1 budete dělat ranní show. Jako správný starší pán budete muset hodně brzo vstávat, že?

„V pět ráno. Naštěstí jsem se situoval poměrně kousek od rádia, takže to mám pět minut. Několika vinotékám v okolí poklesne tržba, ale já tu změnu vítám. Těším se, že se tím vrátím k životnímu normálu.“

Vaše třetí žena, až přijde na pořad dne, normalizovaného manžela jistě uvítá. Předpokládám, že se hodláte znovu oženit.

„Kdekdo to očekává. Ale já jsem ještě nic takového neřekl. A neřeknu to ani vám.“

Dva rozvody ve třiatřiceti letech je pozoruhodná bilance. Proč vy si musíte každou ženskou hned brát?

„Ale já si neberu každou! To bych trumfnul i Karla Weinlicha, režiséra rozhlasových pohádek, který, co já pamatuju, měl za sebou devět manželství. Ale i tak, protože jsem s ním pár pohádek natočil, říkám si, jestli na mě neměl nějaký špatný vliv. Ta bilance mi, pravda, nezvyšuje kredit v rodinách, kam přicházím žádat o ruku jejich dcery. Nejspíš se hrozí a pokradmu se křižují. Pro otce úspěšné dcery zřejmě nejsem vysněným ženichem.“

Dobře, tak proč si musíte hned brát každou slečnu, s níž navážete trochu trvalejší vztah?

„Ani tak to není. Já vám to vysvětlím. Mám za sebou dvě manželství. Jedno trvalo velmi krátkou dobu, druhé bylo naprosto přirozené. V obou případech jsem chtěl mít děti a moje konzervativní založení mi velelo, že děti musím mít jen s manželkou. S první ženou jsme do sebe byli v pětadvaceti letech po uši zamilovaní, proto jsme se okamžitě vzali. S druhou ženou jsme ale žili dva a půl roku, během kterých jsme si leccos srovnali a objasnili, a teprve pak jsme uzavřeli manželství. Bohužel také skončilo, ale to se prostě stává. Ale opravdu holky nebalím na zásnubní prsten.“

Konzervativní založení, tím se dost vysvětluje. Měl jste štěstí na nerozvrácenou rodinu?

„Moji rodiče příští rok oslaví čtyřicáté výročí svatby. Tak jsem si říkal, že bych to taky tak mohl pojmout. Rodinu beru jako vážnou věc a v mých očích k ní vždycky patřila i svatba. A dosud stále to tak vidím… snad. Ale jako v životě přichází většina věcí v trojicích, tak se bojím, jestli nemám poslední šanci.“

O které mi nechcete nic říct. Jste už opatrnější?

„Myslím, že ano. Teď si z toho tady děláme srandu a mluvíme o tom jako o housce na krámě, ale prožít si rozvod není legrace. Člověku se zboří svět. Docela masakr.“

Překvapilo mě, jak střídáte lovecké rajóny, že jste neustrnul jen u showbyznysu. Z něho sice pocházela vaše první žena, ale druhá byla právnička a teď je na obzoru jakási slečna od fotbalu…

„Ona je taky právnička. Takže už se to ustálilo. Z čehož pro mě plyne ponaučení, že bych se měl do budoucna vyhýbat plesům právnické fakulty. To je pro mě zřejmě rizikové prostředí.“