Malý lhář, nebo přemíra fantazie?

Petřík si začal nejprve ve škole vymýšlet příběhy, které si nikdy nestaly, potom doma i ve škole přesvědčivě líčil zážitky, které nikdy neměl. „Zpočátku jsme to brali jako jeho svět fantazie, který jsme mu nechtěli brát. Postupně ale začala kvůli tomu vznikat různá nedorozumění a problémy, protože třeba učitelce řekl, že jsme s manželem odjeli do zahraničí a že se o něj stará jenom starší sestra. Nebo zase nám, že se neučí ve třídě, ale v krytu, protože se paní učitelka bojí války. Jindy vyprávěl kamarádům, že k nám nikdo nesmí chodit, protože s námi bydlí bláznivá teta, která je schopná komukoli ublížit, pokud ji nezamkneme do sklepa," popisuje Petrova matka období, kdy její syn propadl takzvané bájné lhavosti.

Jak tvrdí odborníci, fantazie a představivost jsou pro dítě důležité a užitečné, kromě jiného pomáhají rozvíjet empatii i myšlení. Vždy však musí být spojeny i s chápáním reality, a to s postupem věku čím dál víc. „Pokud dítě vypráví smyšlené pohádkové příběhy a oddává se svým fantaskním hrám a světu fantazie, není na tom to do určitého věku nic špatného. Horší je, když začne už po nástupu do školy dlouhodobě zkreslovat realitu a propojovat ji s neexistujícími prvky," vysvětluje dětská psycholožka Jana Malásková.

Zároveň ovšem zdůrazňuje nutnost rozpoznávat tento fenomén od účelové, vědomé lži. „Pokud lže kvůli tomu, že má třeba strach z trestu za něco, co provedlo, nebo kvůli tomu, aby dosáhlo svého, je to jiný případ. Podle okolností si zaslouží trest, nebo napomenutí. My se ale teď bavíme o případech, kdy dítě přestává rozlišovat mezi existujícím a neexistujícím světem nebo z nějakého důvodu není schopno či ochotno respektovat realitu. Pak je třeba hledat příčiny a s dítětem pracovat," říká psycholožka Malásková.

Někdy je příčinou skutečně přemíra obrazotvornosti. Dítě jako by postrádalo v reálném životě dostatek podnětů, takže si do něj promítá ty, které si samo vytváří. „Pak je zapotřebí dělat přesný opak toho, čím rozvoj fantazie podporujeme: Tedy trpělivě a důsledně vysvětlovat, co je a co není skutečné, co je a co není pravda. Rozhodně nemá smysl v těchto případech na dítě křičet nebo ho trestat. Pak totiž hrozí, že se ještě víc uzavře do svého světa a navíc to naruší jeho vztah a důvěru k vám," varuje psycholožka. Totéž platí, když se budete dítěti za jeho smyšlenky posmívat a shazovat ho.

Příčinou chorobné lhavosti může být také únik od reality kvůli tomu, že nejsou naplněny potřeby nebo velké touhy a přání dítěte. Někdy jde v podstatě o detaily, jindy o důsledek dlouhodobější frustrace. „Rodiče mi přivedli chlapečka, který všude vyprávěl, co všechno zažil se svojí babičkou, i když žádnou neměl. Prostě se upnul k tomu, že vybájená babička by byla tou nejlaskavější a nejzábavnější bytostí. Když měl problémy s rodiči, chodil si stěžovat právě imaginární babičce. Mluvil o ní s takovou přesvědčivostí, že to rodiče vyděsilo. Jedinou radou bylo, aby se mu otec i matka více věnovali a byli na něj méně přísní," popisuje konkrétní případ psycholožka Malásková. Díky rozhovorům s chlapcem i jeho rodiči totiž zjistila, že dítě je vychováváno velmi přísně, takže proto se upnulo na vybájenou osobu, která by mu poskytla vlídnost a pochopení.

Někdy je ale oblast, v níž si dítě vymýšlí, mnohem rozsáhlejší. Postupně si začne vlastní fantazií nahrazovat kde co a čím dál víc ztrácí smysl pro realitu.

Jak odborníci doporučují, nejvhodnějším řešením je dítěti poskytovat dostatek podnětů z reálného světa, které mu přinesou skutečné zážitky, zábavu, legrace i dobrodružství. „Ve výsledku to může být přínosem pro celou rodinu a vzájemné vztahy," zdůrazňuje Jana Malásková.