Léčebné zákroky minulosti: gáza do plic a heroin na kašel

Heroin na kašel nebo zavádění gázy do plic. Zní to šíleně? Běžné lékařské postupy minulosti. Metoda pokus–omyl není v medicíně zrovna ideální, ale historie je jich plná. Pojďme si představit procedury, které by dnes obstály leda tak v hororu. Ale kdo ví, co se bude za 100 let říkat o těch současných... (Co třeba živé larvy v ráně?)

Jen ve 20. století tuberkulóza zabila kolem 100 milionů lidí, a než přišla antibiotika, zkoušeli lékaři všelicos… Třeba léčebný pneumotorax, který byl zaveden roku 1882 italským internistou Carlem Forlaninim (1847–1918). Zákrok měl vyřadit postiženou plíci z činnosti, proto se metoda jmenuje kolapsoterapie. Lékaři se domnívali, že když postižené laloky zkolabují, nebude se TBC dál šířit a rekonvalescence bude rychlejší.

Způsobů kolapsoterapie bylo víc: do plic se pouštěl vzduch či plyn anebo se dělala plombáž – mezi žebry se provrtala díra a do postižených plic se implantovaly nejrůznější předměty, jako parafín, gáza nebo balonky připomínající pingpongové míčky. Plicní laloky sice selhaly, ale pacientovi to většinou nepomohlo. Nemocní často zemřeli na infekci či vnitřní krvácení.

Vytlouct klín klínem se odborníci pokoušeli i v případě syfilidy. Počátkem 20. století zjistili, že původce infekce ničí vysoké teploty. Pacienty proto záměrně nakazili malárií – vyvolala horečky, které zmírňovaly projevy progresivní paralýzy. Jde o pozdní stadium syfilidy a končí smrtí. Způsobuje závažné neurologické a psychické obtíže a rozpad osobnosti. (Tak daleko se dnes díky účinné léčbě dostanou nakažení jen zcela výjimečně.) Pokud pacienti nákazu malárií přežili, trpěli někdy až 20 let náhlými záchvaty horečky. Přesto za tuto metodu dostal rakouský lékař Julius Wagner-Jauregg (1857–1947) Nobelovu cenu, protože získala pacientům hodně let života navíc.

Řada zvláštních metod se užívala také při léčení psychických nemocí. Například v 70. letech 20. století se ve Švýcarsku praktikovala spánková deprivace – měla ulevit při depresi. V ústavu pacienty nenechali ani na chvilku usnout, a to až několik dní a nocí. Spánková deprivace a terapie bděním sice mohou mít při léčbě deprese krátkodobý efekt, v rámci dlouhodobé terapie jsou však k ničemu.

Ani léčba pohybového aparátu nebyla jen tak. Jeden z vůbec nejbizarnějších přístrojů na nápravu skoliózy byl děsivý narovnávač. Vypadal jako velký trojúhelník a pacienti do něj byli pověšeni za zápěstí, aby se jim zkřivení pomalu vyrovnalo. Přestože nástroj vypadal spíš jako mučicí, lékaři tenkrát skutečně věřili, že svým pacientům pomohou…

Také schizofrenici si v první polovině minulého století užili se svými psychiatry pořádné trápení. Byli léčeni kómaty: až šestkrát do týdne dostávali velké dávky inzulinu a upadali do opakovaných kómat – lékaři se domnívali, že tímto způsobem „restartují“ organismus a mozek se zbaví bludů. Kúra měla na léčbu nulový efekt, zato vedlejších účinků dost dlouhý seznam. Pacienti trpěli křečemi, pocením, slintáním, ohromnou ospalostí a záchvaty všeho druhu.

Z dnešního pohledu byly hodně problematické i některé léky, které se běžně užívaly. Jako „nejlevnější úleva od kašle i astmatu“ pro dospělé i děti byly například inzerovány kapičky obsahující heroin a morfin v pastilkách či injekcích byl zcela běžně používán proti bolestem i na zklidnění. Že jde o nebezpečné a silně návykové látky, se ukázalo záhy.

Slyšeli jste o těchto procedurách? A víte, jak poznat, že vaše tělo volá o pomoc?