„Lásko má, já stůňu”: Miloval Karel IV. Alžbětu Pomořanskou?

„Noc na Karlštejně,” jeden z nejněžnějších filmů o lásce, který natočil Zdeněk Podskalský a dívají se na něj s dojetím celé generace českých filmových diváků. Tak skvěle je tam podán milostný cit. Snad i díky tomu, že hlavní role hráli skuteční manželé Jana Brejchová a Vlastimil Brodský.

„Den mám jindy poklidný, dnes nevím, kudy kam, trápí mě sen ošidný a trápí mě král sám...” Geniální a kouzelný text Jiřího Štaidla.

A teď, jak to bylo doopravdy. Vážně byl vztah krále a jeho mladinké manželky, která uměla lámat meče, tak romantický, jak to napsal pan Vrchlický?

Karel IV. si své manželky bral hlavně z důvodů diplomatických. Kvůli územním, finančním či politickým ziskům. Díky téhle svatbě vlastně císař zničil svou opozici, k níž patřil i Alžbětin otec vévoda Bogislav Pomořanský.

Bral si tu holčičku 21. května léta Páně 1363 v Krakově. Holčičku, protože jí bylo sotva šestnáct, zatím co jemu už sedmačtyřicet.

Prý to byla krasavice. Samý sval, a přitom ženských tvarů. Silná a zdravá dívka. Císař by si šeredku nevzal ani z diplomatických důvodů. Zřejmě. Tahle se mu líbila a těšil se od první chvíle, kdy ji uviděl, jak si s ní bude užívat slastí otce vlasti.

Ovšem... ovšem myslel i nadále především hlavou, a ta mu velela, aby pro jistotu nechal korunovat českým králem svého syna z předchozího manželství s Annou Svídnickou, dvouletého Václava IV.

To se později ukázalo jako velmi špatná volba, protože Václav byl slabým králem, kterého zajímaly hlavně pitky, lovy a... přiznejme si to... nemravná láska mezi muži.

Po korunovaci hošíka se Alžběta stala rovněž českou královnou, ale její děti nebyly první v řadě, pokud jde o českou korunu. To by se muselo něco stát. Něco hodně závažného. To to musela Alžběta vzít velmi pevně do ruky.

Královna se nesmírně snažila, aby se něco stalo. Sváděla císaře, který byl ve svém věku už dosti chladný, a hlavně unavený, jak jenom mohla. Kdykoli to šlo, hupsla k němu do postele a dělala, co mohla, aby ho uspokojila a také vyčerpala. Aby byl ochoten jí leccos věnovat a přislíbit.

Potom, co Alžbětu 13. června 1363 korunoval v Praze arcibiskup Arnošt z Pardubic českou královnou, prosadila si i další postup. O pět let později – 1. listopadu 1368 – ji papež Urban V. ve Vatikánu korunoval císařovnou římskou.

Jak se tak císařovna v posteli snažila, porodila svému manželovi šest zdravých dětí, které v budoucnu slavily v životě úspěchy.

Nejslavnější z těchto dětí byl pochopitelně budoucí římský císař Zikmund Lucemburský. U nás se mu – zvláště za socialismu – říkalo Liška Ryšavá a vytvořil se pocit, že to byl nějaký Němec a nepřítel Čechů. Opak byl pravdou. Tatínek půl Čech, půl Lucemburčan, maminka Polka. Ale to je jiný příběh. Vždyť Zikmund nakonec Čechy zachránil před husitstvím, před rozvratem a vražděním a loupením.

Jednou, po vášnivém milování, vedli spolu manželé v posteli zase řeč na staré známé téma. Alžběta nalívala muži rudé víno, které si tak v Čechách oblíbil, a sama též ho popíjela, jakkoli se jí zdálo příliš trpké na její jazýček.

„Drahý můj pane, proč mě stále trápíš? Proč mé děti, které jsi přece zplodil i ty, necháváš stát v pozadí?”

Usmál se na ni smutně vladař, protože tyhle litanie slýchával od ní často: „Však víš, musím Václavovi pomoct. Je slabý. Neduživý. Sám by se neprosadil.”

„Copak si myslíš, že bude dobrým králem? Že ukočíruje Čechy? Že je to dobré pro zemi a pro rod?”

„Věřím, má drahá, že se stane vlídným králem. Panovníkem, kterého národ bude milovat. Protože on mu popustí opratě. Dá mu svobodnou vůli.”

„To právě by ale zemi mohlo vést do válek a do zmaru, nemyslíš?”

„Bůh suď,” císař ukončil diskuzi, hodil přes sebe plášť a odešel na modlitby, jak tvrdil. Hlavně ale chtěl mít pokoj od jejích zbytečných řečí. On se rozhodl tak, jak se rozhodl, a měnit to již nešlo.

Za ty roky, které spolu císařští manželé prožili, k sobě našli velmi blízký vztah. A jistě nešlo pouze o sex, i když ten hrál v jejich spolužití obrovský význam.

Když tedy Karel IV. v roce 1371 onemocněl a zdálo se, že už nic jeho skon neodvrátí, rozhodla se císařovna, že se pokusí na kolenou požádat Boha všemohoucího o pomoc a slitování. Pěšky putovala z Karlštejna na Pražský hrad, kde odevzdala svou duši na čas Pánu a prosila ho o život a zdraví pro svého muže. A to i přes ten jejich věčný spor ohledně zvýhodňování Václava před Zikmundem a jejími dalšími dětmi.

Tenkrát byly její prosby vyslyšeny a Karel IV. panoval až do roku 1378, kdy se odebral na pravdu Boží.

Alžběta svého muže přežila o patnáct let. Žila ale v ústraní a ve vzpomínkách na svou životní lásku. Po smrti byla uložena po Karlův bok ve Svatovítské katedrále.