Láska jako z románů: Invalidní vozík ani věk nevadí

Jak bylo naznačeno, Radka a Petr jsou pár, který nejde přehlédnout. Mladičká dívka na vozíku a postarší šedivý pán, na kterých je vidět, že se mají opravdu rádi. Pokud je minete na ulici, asi si pomyslíte něco o otci a dceři, nebo se neubráníte myšlence, jaké to je žít, když nemůžete chodit. Celý příběh je ale mnohem hlubší.

Vím, že jste se seznámili na akci pro trampy a přeskočila jiskra, i když nejdřív spíš jen zájmu. Trvalo ne několik měsíců, ale dva roky, než jste se začali poznávat víc.

Petr: Potkali jsme se někdy v roce 2017 a Radka mě velmi zaujala přístupem k životu, svojí energií, která z ní zářila. Nebrala své postižení jako komplikaci, ale jako výzvu.

Radka: Nedívám se na svět jinak než zdraví lidé. Prostě nechodím, to je realita, se kterou jsem se naučila žít, a tak to i beru. S Petrem mi bylo hezky a měli jsme si co říct. Utekly ale asi dva roky, kdy jsme nebyli v kontaktu. Pak jsem měla dlouhodobý zánět ledvin, brala antibiotika a byla stále doma sama, tak jsem ho vyhledala na sociálních sítích a začali jsme si psát a volat.

Musím se zeptat – věkový rozdíl téměř 44 let na jedné straně a invalidní vozík na druhé – nebyl to důvod zaváhat?

Radka: S Petrem jsem tolik získala. Díky našemu partnerství je svět jako pohádka – a nesejde na tom, kolik nám je, ani na mém postižení. Když si to nepřipouštíte, tak to není překážka, ani omezení. Když se dva lidé milují, zvládnou všechno.

Petr: Kdo Radku zná, tak na její postižení brzy zapomene. Má neuvěřitelnou sílu prát se se svým osudem a charisma, kterým si lidi získá. Před těmi dvaceti lety, kdy se narodila, takhle postižené děti umíraly, ale ona se od narození rvala a vyhrála. Její postižení není překážka, ale motivace s ní prožít zbytek života a být jí oporou.

Hodně vám tedy vaše soužití dává. Je něco, co vám vzalo?

Petr: Protřídili se mi „kamarádi“. Zjistil jsem, že někteří mě měli jen proto, abych jim pomohl a byl tu pro ně. Ve chvíli, kdy jsem s tím přestal, byl jsem ten nejhorší a Radka také, protože jsem se věnoval jí. Ale opravdoví kamarádi zůstali a stali se našimi společnými. A věk? Ten neřeším. Vedle Radunky jsem omládl a zlepšil se i můj zdravotní stav.

Jaký byl váš život do chvíle, kdy jste potkala Petra? I když jste silná a statečná, muselo vám postižení přece jen mnoho věcí komplikovat...

Radka: Narodila jsem se s rozštěpem páteře a po porodu mě matka odložila do kojeneckého ústavu v Plzni, kde jsem byla do šesti let. Pak následoval ústav pro zdravotně postižené děti, kde jsem byla do jedenácti. Nemyslela jsem tam ani tak na postižení jako na to, jak moc mi chybí maminka a táta, sourozenci, prostě rodina, kam bych patřila, kde by mě měli rádi. I proto jsem byla moc ráda za možnost odejít do pěstounské rodiny. Věřila jsem, že to bude naplnění mých snů a přání.

Opravdovou rodinu jsem ale vlastně poznala až s Petrem. Vůbec jsem nečekala, že mě přijme i jeho rodina, jeho kamarádi a že mě budou mít rádi. Konečně jsem získala lásku, pohlazení, porozumění a pochopení. To jsem u pěstounů neměla.

Když mi bylo asi patnáct, pokusila jsem se najít vlastní rodinu, maminku a tátu. Nepodařilo se mi to. O pár let později mě na sociálních sítích příbuzní vyhledali, chvíli jsem se snažila komunikovat a dozvědět se víc, ale v současnosti už nejsme v kontaktu.

Petr: Radka mi nepřipadala moc šťastná. Začal jsem si toho všímat, už když jsme si volali, ale na dálku jsem jí neuměl pomoct, což mě trápilo. Ale mohl jsem jí být oporou alespoň ve chvílích, kdy jsme díky společným přátelům získali možnost se o víkendech vidět a jezdit na výlety do přírody. Tam se z nás stal pár. Čím víc mi na Radce záleželo, tím víc mi v hlavě zrála myšlenka na společný život.

Mluvíme o době, kdy jste si zatím jen volali a občas se viděli. Jak váš začínající vztah brali pěstouni?

Petr: Nejdřív to vypadalo, že jsou v pohodě. Pak mě u nich ale jeden bývalý kamarád pomluvil. Prý Radku opíjím, abych ji mohl znásilnit. Radce bylo už skoro dvacet a už pár měsíců jsme spolu chodili a byli i milenci, neměl jsem důvod takové věci dělat. Ale od té chvíle byli proti našemu vztahu a snažili se nás rozdělit. Kdyby nebylo jedné z Radčiných spolužaček, bylo by těžké zůstat v kontaktu.

Takže jste ji unesl?

Petr: Využili jsme to, že Radka odjela na pravidelný pobyt do lázní. Jezdil jsem za ní a nakonec jsme dospěli k rozhodnutí, že místo k pěstounům odjede Radka se mnou. Dva dny před koncem pobytu jsme napsali personálu lázní dopis s vysvětlením, Radka poslala sms pěstounům a já druhý den ráno odeslal na jejich adresu ještě vysvětlující mail s tím, že Radka bude u mě, že se k nim nevrátí. I přes to, že od nás věděli, co se děje, a Radka byla dávno plnoletá, nahlásili její zmizení. O dva dny později zazvonila u dveří mého bytu Policie ČR. Ústecká policie ale, po prokázání svéprávnosti a dospělosti Radky, stála na naší straně, takže to dopadlo dobře a mohli jsme dokončit vánoční výzdobu. Bylo totiž 20. prosince a my chystali naše první společné Vánoce.

Musím se zeptat i vás, Petře, jak brala Radku a vztah s ní vaše rodina?

Byl jsem ženatý a mám dvě dcery. S manželkou máme krásný vztah, ale i tak jsme se začátkem roku 2019 rozvedli – poté, co jsme si už nějaký čas žili každý po svém. Nikdy nezapomenu na ten vytřeštěný pohled, kdy jsem jí o Radce řekl. Seděli jsme na verandě s exmanželkou a vnoučkem a ona mi říká, že bych ho měl přebalit, abych poznal, jaké to je... a já jí na to řekl, že mám přítelkyni, která je celoživotně od pasu dolů ochrnutá, takže přebalit, ale i vycévkovat umím.

Musím přiznat, že mi bylo celkem jedno, co si o nás mysleli. Celý život jsem byl spíš rebel, který si dělal věci po svém. Když si s někým začaly mé dcery, také jsem se jich neptal a nemluvil jim do toho. Takže jsem to postavil tak, že i od nich očekávám respekt. Asi trochu drsné, ale je to tak.

Opravdu nebyla chvíle, kdy byste svého rozhodnutí litovali?

Radka: Ne, nikdy. Neměla jsem svobodu, nemohla jsem žít jako normální člověk. Jsem vděčná a šťastná, že to Petr nikdy nevzdal a vydobyl si mě skoro jako rytíř. Vzkázala bych podobným případům jedno jediné. Běžte si za štěstím, je to vaše štěstí, nikoho jiného. A na řeči o věku a postižení nedejte, pokud máte partnera jako já.

Petr: Ne. Neznám nic hezčího, než být s někým, koho milujete, v jehož náručí se vám chce spokojeně vrnět. A v takovou chvíli nezáleží na věku ani na postižení, prostě jestli někoho takového máte, buďte s ním šťastni.

Krásná modelka ochrnula během chvilky. Jak se to mohlo stát?