Článek
Přišla jste na setkání ze zkoušky v Národním divadle, můžete mi prozradit, na jaké operní roli tady pracujete?
Jde o Salome ze stejnojmenné opery Richarda Strausse. Velice náročný part. To není klasická melodická opera typu Dvořáka, Smetany nebo Verdiho. Premiéra bude v listopadu.
Vzpomínáte na svůj debut v newyorské Metropolitní opeře?
Moje první vystoupení v Metropolitní bylo neuvěřitelné. Seděla jsem na balkoně jako cover na takzvané čekačce a sledovala roli Ortrudy z Wagnerova Lohengrina. Po prvním dějství jsem stála frontu na toaletu, to je ve všech divadlech stejné (smích), a najednou slyším: „Evo, já tě hledám, honem pojď, musíš vystoupit v druhém dějství.“ Já si nejdřív myslela, že jde o legraci. Honem do šatny, dali mi kostým, paruku, začali mě líčit a zase dotaz – kolik času potřebuješ? Já vůbec nepochopila, na co se ptají. Tak říkám, nic. Šla jsem na scénu po zhruba patnácti minutách. Kostým jsem si zkusila jen jednou a byl delší o patnáct centimentrů, ani ho nezkrátili. Takže jsem si po sukni šlapala a přemýšlela, jak to vyřešit, abych nezakopla. Hlas a zpěv jsem vůbec neměla možnost řešit. Po představení přišel do šatny režisér Robert Wilson. Já si v duchu říkala, ten mě okamžitě vyhodí! Ale on řekl: „Oni ti nechají takový kostým!“ Druhý den se psalo v novinách, jak jsem si úžasně poradila. (úsměv)
Výrazný zlom nastal v roce 1998, kdy jsem zazpívala Libuši v Národním a vystoupila právě v Metropolitní opeře v New Yorku.
Měla jste příležitost pracovně poznat různé kouty světa. Také se kloníte k názoru, že v Česku vládne závist a nepřejícnost?
Tady se úspěch neodpouští! V zahraničí, například v Americe, si naopak lidí, kteří něčeho dosáhli a mají úspěch, váží. V opeře bývá někdy větší řevnivost.
Čím byl pobyt v zahraničí pro vás největším přínosem?
V zahraničí se člověk rozhodně naučí samostatnosti. Mívám tam pronajatý byt a to víte, pak třeba řeším, jak sehnat instalatéra na kapající odpad. Naučíte se samotě. Ale já si tam užívám samotu.
Z představení Rusalky v Českém KrumlověFoto: Jihočeské divadlo
Operní diva jako vy je velmi slavná, což určitě zároveň přináší i různá úskalí a stinné stránky…
Jistě, kvůli této práci nemám rodinu a děti. Rozhodovala jsem se, zda mít dítě. Po zralé úvaze jsem dospěla k závěru, že ne. Vždycky je úspěch, pro někoho sláva, něčím vykoupen. Musím se smířit s tím, že budu jednou sama. I když by bylo horší mít dítě a dožít se toho, že by na mě nemělo čas v mém stáří a nemoci. Děti a rodina nejsou záruka, že člověk nezůstane sám. Ono je otázkou, kdybych nedělala, co dělám, zda by ten muž měl o mě skutečný zájem. Zažila jsem to nejen já a nejen s muži, ale třeba s agenturami. Ale ve stejné situaci jsou i muži. Kamarádi nám to ale nahrazují. (úsměv)
Jak vám šlo učení cizích jazyků?
Jsem z té generace poznamenané komunismem, takže jediný jazyk byla ruština. Ale dnes se mi také občas hodí. Musela jsem se naučit anglicky a stále se snažím zdokonalovat. A trochu italsky.
Co dělají vaše dvě profesorky, které jsou u vaší kariéry od počátku?
Má profesorka Ludmila Kotnauerová je se mnou stále, už jsme jako rodina. Ona mi pomáhá celou mou kariéru. Udělá mi radost, když mě za něco pochválí. Paní Jindra Hrnečková bohužel minulý rok zemřela, dělala mi dlouhá léta klavírní doprovod.
Váš idol byl rockový zpěvák skupiny Queen Freddie Mercury, který nazpíval desku s operní divou Montserrat Caballé. Poznala jste se s ní osobně?
Řekla jsem, že jediné, co jí závidím, je, že si zazpívala s Freddiem. Nikdy jsem se s ní nepotkala. Ona je teď velmi nemocná. Ale poznala jsem se například s Pavarottim nebo Domingem. Když přijde Domingo, tak všechny přítomné dámy se začnou chovat jako slepice. (smích) Má obrovské charisma.
Já jsem konzerva, takže Karla Gotta. Tam je vidět ta práce s hlasem, i když samozřejmě je jiný v padesáti, šedesáti a sedmdesáti letech. Nejlepší hlas ze zpěvaček má Věra Špinarová.
S Gabrielou Beňačkovou a Karlem GottemFoto: evaurbanova.com
Kdo vám teď šije, po smrti Jana Skalického (uznávaný kostýmní výtvarník, pozn. aut.)?
Jméno vám neprozradím, máme takovou společnou dohodu. Ale jsme už tým, který si velice vyhovuje.
Užíváte si moderních kosmetických salonů a třeba masáží?
Chodím na kosmetiku. Jsem senzitivní na doteky prstů, když cítím ty hebké polštářky na obličeji, tak se úplně uvolním a pleť pak sama omládne a vytáhne se. (úsměv) Jinak se nechám nachytat na všechny krémy. A masáže? Potřebuji pocítit sílu, takže ty jemné mi nic neříkají.
Cvičíte?
Já má různé stroje na cvičení. Jeden mám i tady v pražském bytě, ale ten jsem rozebrala kvůli klimatizaci a teď se mi nějak stále nechce znovu ho sestavit. Jsem dost líná a záleží, jaké období zrovna mám. (úsměv)
A momentálně máte jaké období?
Teď k tomu mám ještě tu virózu, takže stejně cvičit nemůžu.
Ráda vaříte, že?
Ano, ráda, ale nejraději experimentuju a vařím rychle. Díky dietě dělám všechno lehké. Ale umím i rychlou svíčkovou. Tu jsem objevila v jedné nenápadné brožované kuchařce.
Jak se máte na venkově ve Vrčeni u Nepomuku, kde jste si postavila dům?
Bydlí tam maminka, máme psa a dva roky i papouška Pepíčka. Pořídila jsem ho, aby maminka neměla pocit samoty v domě. Ona ho učí stále něco nového, nebo on sám si natrénoval zvuk alarmu. Nedávno, když tam byli řemeslníci, to na ně zkoušel. (smích). Přivezla jsem z Ameriky takového umělého kohouta, který kokrhá, tak očekávám, že Pepíček taky začne kokrhat! (smích)
Jste technický typ?
To asi ne. V počítači umím jen skvěle mazat! Mám iPod, kde jsem měla všechnu možnou operní tvorbu a teď se mi všechno smazalo kvůli novému počítači, ke kterému jsem ho připojila. Naštěstí ten původní počítač jsem dala bratrovi. (smích)
Člověk nemůže umět vše a vy jste vynikající v operním zpěvu. Jak vidíte budoucnost?
Dramatický soprán má tu výhodu, že se vyvíjí a mohu si během kariéry zazpívat v jedné opeře více rolí. V jednání je i možné angažmá v Asii. Přesné místo ale zatím neprozradím.
Opera, to jsou hlavně emoce...
Kolegové se teď na mě budou zlobit, ale všechno je show. Ať je to koncert Tiny Turner, nebo opera v dobových kostýmech. Lidé se přišli podívat na show…
Děkuji za váš čas, přeji, ať se daří.
