Kurzy sebeobrany mě dovedly k feminismu, říká Pavel Houdek

Je mu čtyřicet, věnuje se bojovým sportům, posiluje, učí sebeobranu, má ženu a dvouletou dceru. Kdybychom chtěly (což nechceme) škatulkovat, je to typický stereotyp „chlapáka“. Jenže protože škatulky nefungují, Pavel Houdek je také feminista, bojovník za rovnost pohlaví a také náš další Muž měsíce. I on totiž zachraňuje, a to postavení žen ve společnosti.

Chápu souvislost mezi právem a sebeobranou, prostě je dobré vědět, co si můžete dovolit. Ale jak jste se dostal k feminismu a sexualizovanému násilí?

I to souvisí se sebeobranou. Když jsem ji začal zhruba před deseti lety učit, začal jsem své klienty i poslouchat. A ženy mi říkaly o dost jiné věci než muži. A když jsem začal pátrat po tom, co by jim opravdu pomohlo, tak jsem se začal dostávat ke kořenu problému sexualizovaného násilí, a tím je nerovnost ve společnosti.

Vážně jsme na tom jako společnost v tomto směru tak špatně?

Podívejte se na statistiky. Asi třetina žen v ČR, nebo obecně v Evropské unii, protože ta čísla si jsou podobná, zažila nějakou formu fyzického sexuálního obtěžování. Každá desátá žena byla někdy za svůj život znásilněna. To podle mě znamená, že to je celospolečenský problém. Já někdy používám termín, že to je epidemie sexualizovaného násilí. Protože kdybychom měli jiný problém, který by se týkal deseti procent populace, tak by všichni bili na poplach. Ale zrovna u tohoto tématu to tak z nějakého důvodu není.

Takže pro vás je ta nerovnost a problém v postavení žen především v té sexuální stránce?

Je to zase jen důsledek něčeho. Když si ve společnosti vytvoříte jednu skupinu lidí, která je celospolečensky jakoby na druhé koleji, což souvisí mimo jiné třeba i s výší platů – a my máme jeden z nejvyšších rozdílů mezi platy žen a mužů v Evropě – tak ta druhá skupina si k ní logicky může víc dovolit. A to je kořen sexualizovaného násilí.

Když tedy pominu sexuální násilí a obtěžování, opravdu muži ženy cíleně diskriminují? Není to spíš o tom, že problémům žen prostě nerozumí?

U hodně mužů to tak samozřejmě bude, jde u nich o čisté nepochopení. Když onemocní dítě, rodina to musí nějak řešit, ale v 95 procentech to řeší žena. Překonává úplně jiné překážky než muž. Ale to je právě ono. Proč společnost vůbec předpokládá, že když onemocní děti, že s nimi bude doma máma? Vždyť ona nemá žádnou speciální schopnost se starat o nemocné děti, pomineme-li samozřejmě kojence. Nebo proč, když já jdu pro dítě do školky, jsem tam já a devět maminek? To jsou prostě věci, které jsou špatně.

Určitě, ale je zrovna tohle potřeba řešit celospolečensky? Není to spíš o dohodě rodičů, jak si péči o děti podělí?

Primárně to je na dohodě těch dvou, ale společnost to koriguje, aniž by si to rodiče uvědomovali. Takže jejich rozhodnutí není svobodné. Na rodičovské dovolené je 98 a nějaké desetinky procent žen. A proč se takhle ty rodiny většinou dohodly? Protože ten muž mívá zpravidla větší plat než žena a jsem zase u problému rozdílných platů.

Takže jsou podle vás ženy vlastně takovým neviditelným společenským tlakem nuceny k něčemu, co možná úplně nechtějí?

Ano, my ty ženy do téhle role tlačíme, musí se v určité fázi života rozhodnout, zda dají přednost rodině a dětem, nebo kariéře. Samozřejmě jsou výjimky, ale je jich minimum. V konečném důsledku zahazujeme jako společnost potenciál a talent téměř poloviny populace.

Teď obecně k feminismu. Pořád má takový nelichotivý nádech, asi každý někdy slyšel nějaký vtip o ošklivých feministkách. Ale muž feminista? Nečelíte snad ještě větší kritice?

To si nemyslím. Už jen díky tomu nastavení společnosti, podle kterého má názor či postoj přednesený mužem větší respekt a váhu než názor přednesený ženou. I s kritikou jsem na tom lépe. Protože když žena veřejně vyjádří názor, chodí jí pak vyhrůžky znásilněním, sexuálním násilím a podobně. Tomuhle já nečelím. Mně přijde maximálně něco ve smyslu „jsi debil“, což chodí i těm ženám, ale u mě jako u muže to nemá ten sexuální rozměr. Který je ale mnohem bolestnější a mnohem víc se může člověka dotknout.

Boj za rovnost pohlaví je určitě správná věc, ale přesto se musím zeptat. Není někdy přeci jen zbytečně extrémní? Nezaměňujeme někdy diskriminaci za gentlemanství?

Vždycky samozřejmě můžete odkudkoli vyhrabat nějaký extrémní přehnaný názor. Ale bohužel většina věcí, které označujeme za gentlemanství, je obyčejná slušnost. Přece když půjdu a uvidím, že v metru někdo táhne kufr a má s tím problémy, tak mu nabídnu pomoc a nebudu koukat, jestli je to chlap nebo žena. Přece když to bude chlap, tak nemávnu rukou a neřeknu si, tak ty si s tím poraď sám. Feminismus není absence slušnosti, ale spíš přemýšlení nad různými příručkami slušného chování. Mně se třeba vybaví pan Špaček a jeho učebnice etikety, kde píše, že žena není u stolu proto, aby se najedla, ale proto, aby ten stůl zdobila. A tohle je třeba ukázka, jak by gentlemanství vypadat nemělo.

To asi určitě. Ale ne vždy je to jen slušnost, je to prostě opravdu gentlemanství. Protože kamarádovi do kabátu nepomůžete, ale ženě ano. A není to špatně. Nebo ano?

Neříkám, že je to špatně. Má to zase tisíc úrovní. Ale zrovna s tím kabátem, to jste mi nahrála. Protože to se v diskusích objevuje. Takové to: už ani nemůžeš pomoct ženě do kabátu, protože to je sexuální obtěžování. Já se znám s celou řadou velmi aktivních feministek a zeptal jsem se jich, jestli jim vadí, když jim muž pomáhá do kabátu, jestli je to pro ně obtěžování. A ta odpověď byla zajímavá. Většina řekla, že ne, nevadilo by jim to, ale jen pokud by jim u toho muž nesahal na zadek, neměl divné řeči a podobně. Otázka je, proč o tom ty ženy vůbec takhle uvažují? No protože se jim to asi někdy už stalo. Protože když mám já třeba kabát k obleku, do kterého se těžce soukám, klidně uvítám pomoc, ale ani by mě nenapadlo, že by mě u toho mohl někdo osahávat. Samozřejmě nějaký respekt, slušné chování vůči ženám, je na místě. Ale málokdy je genderově vyrovnané, to si přiznejme.

Rozumím, ale přesto ještě chvíli zůstanu u těch extrémů. Je mi jasné, že to není úplně to, co definuje feminismus, ale jsou to věci, které se hodně probírají. A mě by zajímal čistě váš názor třeba Velikonoce. Pro někoho je to totiž den řekněme povoleného násilí na ženách. Vážně?

Já bych to řekl tak, že Velikonoce jsou naprosto v pohodě, pokud souhlasí obě strany. Pokud žena řekne ne, koledník se má v tu chvíli otočit, odejít, respektovat to. Žádné argumenty typu: je to tradice, dělá se to tak a podobně. Prostě když žena nechce, tak tradice netradice, Velikonoce nevelikonoce, druhá strana by to měla respektovat. A když na to přistoupí, protože i jí se ta tradice líbí, tak je taky vše v pořádku.

A co Šípková Růženka, kterou princ podle některých názorů nezachránil, ale sexuálně zneužil?

Když to takhle vyseknete, tak to samozřejmě jako extrém zní. Ale podívejte se na to globálně. Jaké je obecné schéma drtivé většiny pohádek, seriálů pro teenagery a romantických filmů pro dospělé? Máte ženu, za kterou přijde muž, ona mu řekne ne, ale on za ní chodí dál a dál. Nosí jí kytky, hraje jí pod balkonem, posílá jí dárečky do práce, vlastně slovy trestního práva bychom klidně mohli říct, že se dopouští stalkingu. A ona mu nakonec řekne ano. Vlastně neustále se dozvídáte, že když žena říká ne, tak stačí vytrvat, a ona pak řekne ano. A to je přece strašně špatný vzorec. Já samozřejmě nechci zakazovat nebo přepisovat pohádky, ale třeba své dceři bych Růženku asi vyprávěl trochu jinak.

Vážně je to tak zlé?

Pro mě jako tátu malé holčičky je to samozřejmě velké téma, ale v drtivé většině pohádek a příběhů je holčička, dívka, nebo žena v nějaké pasivní roli, kluk ji zachraňuje, udolává a podobně. Ano, jsou výjimky, které my feministi máme rádi, třeba Pipi, dlouhá punčocha, ale není jich moc. A už tohle všechno ženu připravuje na tu pasivní roli ve společnosti.

Tak na co kouká vaše dcerka?

Miluje prasátko Pepu a tam je to v pořádku. Tam se ty role různě střídají, táta klidně myje nádobí, a to je super. Protože tam dítě vidí, že existují různé možnosti. To já chci pro svou dceru. Aby věděla, že si může zcela svobodně vybrat. Když bude chtít jít dělat box, tak půjde a nikdo nehne ani brvou. A když bude chtít jít dělat balet, opět nikdo nehne brvou. To je pro mě feminismus, to je pro mě rovnoprávnost. Aby si moje dcera, jakákoli žena, mohla vybrat cokoli. A společnost by ji neškatulkovala, nepenalizovala.

Doteď jsme se bavili o znevýhodnění žen, ale nejsou diskriminováni i muži? Byť jinak než ženy?

Samozřejmě. Jednoznačně jsou. Když holčička dělá klučičí věci, chodí na šerm a chodí v kalhotách, je to cool. Když si kluk hraje s panenkami, moc cool to není. A v celé řadě dalších oblastí jsou muži diskriminovaní. Jsou automaticky považovaní za živitele rodiny. To je slušný tlak a nese to s sebou celou řadu věcí. Asi i proto je u mužů větší míra sebevražd a nižší míra dožití, protože jsou víc ve stresu a pod tlakem. Feminismus není jen ženská otázka. To nejsou ženy proti mužům, protože čím víc budou myšlenky feministického hnutí součástí společnosti, tím lépe nebude jen ženám, ale i mužům.

Blížíme se ke konci a já bych moc ráda skončila s nějakým pozitivním výhledem. Nerovnosti tu samozřejmě jsou, ale nezlepšuje se to?

Jsem přesvědčený, že ano. Vidím to na nastupující generaci, na dnešních dvacetiletých. Pro ně je otázka rovnosti pohlaví a sexualizovaného násilí důležitá. A oni o tom nejen mluví, oni to žijí. To, co si troufne padesátník nebo šedesátník, tak drtivé většině dvacetiletých kluků by ani nepřišlo na mysl.

Takže společnost se mění, ale jak dlouho to bude trvat? Mluvil jste o mladé generaci, tak třeba za řekněme dvacet let, až naše generace bude v důchodu a právě ti dvacetiletí tak trochu převezmou otěže?

Já jsem se tedy před dvěma roky zavázal, že než se sexualizované násilí bude týkat naší dcery, což je bohužel v naší společnosti už někdy okolo šesti sedmi let, tak že do té doby sexualizované násilí vymýtíme. Takže já doufám, že to bude dřív než za dvacet let.

Loni jsme vám v sérii rozhovorů představovali muže, kteří vynikají v oborech, jež souvisejí s ženským světem. Muže, kteří život žen činí lepší, příjemnější, hezčí. Byli to naši Muži měsíce. Ani letos vás o povídání se zajímavými zástupci mužského pokolení nechceme ochudit, proto se můžete těšit na další rozhovory. Tentokrát jsou pro nás výjimeční tím, že pomáhají a zachraňují. Životy, přírodu, kulturu... Vše, na co si vzpomenete. 

I pohvizdování na ulici a řeči typu: Jé, vám to sluší jsou obtěžování. Proč není catcalling jen nevinná lichotka?