Článek
Život nebývá jednoduchý a komunikace i s těmi nejbližšími se leckdy může změnit v neproniknutelnou horu. Obzvlášť mezi rodiči a dětmi v pubertě to mnohdy jiskří a najít společnou řeč, vzájemně se respektovat, nebývá snadné. Pomoci mohou mimo jiné vztahoví mediátoři. A proto Michaela (15) napsala mediátorce Kateřině Bělkové.
Hezký den,
potřebovala bych poradit nějakou strategii, jak postupovat, aby mě táta začal brát vážně. Jde o to, že od malička hraju lední hokej v holčičím týmu. Jako malou mě to bavilo. Čím jsem ale starší, tím víc mě bavit přestává.
Teď jsem před rozhodnutím, kam na střední, a táta vidí jako jedinou možnost sportovní gympl, abych mohla s hokejem pokračovat naplno a ideálně už mě vidí na olympiádě. Já se ale víc zajímám o umění a chtěla bych zkusit konzervatoř. O mém snu ví zatím jen mamka, ale ta se taky bojí, co tomu táta řekne. On se totiž ve mně vidí, sám zamlada hokej hrál, pak se ale zranil a nemohl pokračovat, takže si to teď asi kompenzuje na mně.
Jednou, když byl v dobré náladě, jsem mu to zkusila naznačit a on začal úplně vyšilovat. Co bych jako prý podle něj chtěla dělat, že si zničím život a že by měl člověk dělat to, v čem je dobrý a co mu jde. Já se ale nechci zaměřit jen na hokej, co když se taky zraním a pak dopadnu jako on? A hlavně, už jen z toho důvodu, že mě do něj táta tak nutí, se mi pokračovat nechce.
Hokej, pokud ho chci dělat na profi úrovni, je strašně náročný a na nic jiného v životě nezbývá čas ani prostor. A já prostě nechci být takto jednostranně zaměřená. Poraďte mi, prosím, jak mám s tátou mluvit, aby mě bral vážně a zároveň se na mě nenaštval nebo ze mě nebyl zklamaný. Mám ho ráda, vím, že on mě taky a chce pro mě to nejlepší, ale já si chci prostě o některých věcech v životě rozhodnout už sama. Třeba konzervatoř nevyjde a já nakonec opravdu půjdu dál s hokejem, ale chci mít možnost vlastní volby.
Snad mi nějak poradíte, protože se bojím, že jinak se s ním rozhádám, on se urazí a pak mě stejně donutí udělat to, co si myslí, že je pro mě nejlepší. Děkuji za radu, Michaela.
Milá slečno Michaelo,
děkuji za váš dopis, je moc dobře, že o celé situaci takto přemýšlíte a snažíte se hledat cestu, jak se s tatínkem domluvit. Pokud potřebujete s někým promluvit tak, aby vás bral vážně, je důležité zajistit si pro tento rozhovor podmínky – nebýt rušeni a mít od druhé strany plnou pozornost. Než dojde na samotný rozhovor, je dobré se na něj připravit, dopředu si promyslet, co je zásadní sdělení, které potřebujete, aby bylo slyšeno. Co k dosažení svého snu chcete udělat, jaký je váš plán a co byste k tomu potřebovala od toho druhého.
Poproste tatínka, aby vás vyslechl, a pokud možno vás nepřerušoval. Řekněte mu, proč už hokej hrát nechcete, buďte klidná, zkuste držet emoce na uzdě. Můžete případně zmínit, za jakých podmínek byste s hokejem ráda pokračovala, proč je to pro vás důležité. A nezapomeňte tatínkovi také říct, že si vážíte toho, že mu na vás záleží, že jste si vědoma, že chce pro vás to nejlepší. A že i vám záleží na tom, abyste i nadále měli hezký vztah a že je pro vás moc důležité, aby vaše rozhodnutí přijal a respektoval.
Až mu předestřete svůj plán, dejte prostor i jemu, aby vám řekl, co si o tom myslí. Zeptejte se ho, co by potřeboval k tomu, aby vás nechal se rozhodnout, jakým směrem se v životě vydáte. Pak se můžete pokusit společně najít řešení, které bude přijatelné pro vás oba. Přeji vám, aby se rozhovor podařilo uskutečnit co nejdříve a mohla jste tak za podpory rodičů jít za svým snem.
Tak jako všechno v životě, nic není stálé. Jak se mění vztahy rodičů a dětí v průběhu života?
