Článek
Jakékoli mezilidské vztahy bývají složité, a to včetně těch kamarádských. I přátelství se leckdy může tak zašmodrchat, že snadno nabydete dojmu, že není šance na jeho záchranu. Pomoci mohou vztahoví mediátoři, kteří mají nadhled a objektivitu. Proto Ema napsala mediátorce Kateřině Bělkové.
Milá paní mediátorko,
ráda bych se svěřila s věcí, která mě poslední měsíce čím dál tím víc trápí. Jsme čtyři kamarádky, co se spolu baví už od střední školy, máme k sobě hodně blízko, a dokonce jsem si vždy i myslela, že jsme takové spřízněné duše. Prožívaly jsme spolu první lásky, první zklamání, úspěchy i neúspěchy. I když jsme šla po střední každá svou cestou, vždy jsme o sobě věděly a navzájem jsem se podporovaly. Dokonce se nám ve stejnou dobu i začaly rodit děti, v rozmezí posledních třech let jsme se všechny staly maminkami.
Říkala jsem si, jak je to skvělé, když všechny budeme na mateřské společně, budeme moct spolu jezdit třeba i na maminkovsko-dětské dovolené. Tato představa se mi bohužel v posledních měsících čím dál tím víc rozplývá. Důvodem jsou naše rozdílné přístupy k mateřství a výchově.
Zatímco já jsem zastáncem klasické konzervativní cesty, mé tři kamarádky jsou všechny nějakým způsobem zastánkyněmi alternativních přístupů. Jedna z nich by dětem nedala nic, co není bio a ideálně doma uvařené, připravené, ušité. Další rodila doma, odmítá své dítě očkovat, nebude ho dávat do žádných institucí a nejspíš ho bude doma i vzdělávat. Třetí sice není tak vyhraněná, ale myslím, že je to jen díky vlivu jejího manžela, jinak by byla úplně stejně alternativní. Naši domácí rodičku má postavenou na piedestalu a vše, co ona řekne, je pro ni svaté.
Když si vezmu například porod, zatímco mé kamarádky se připravovaly na přirozené porody, absolvovaly všechny možné kurzy a lekce jógy, já sama jsem od začátku věděla, že budu muset kvůli svému zdravotnímu stavu rodit císařem a přijala jsem to jako fakt. Vůbec jsem neřešila, že by na tom bylo něco špatného. Už tehdy jsem ale začala pociťovat, že s mým přístupem ostatní nesouhlasí, že mě za to možná i odsuzují.
Ale čím jsou děti starší, tím je to horší. Mé dítě od roku chodí do soukromé školky, potřebovala jsem se vrátit do práce, nejen kvůli finanční situaci, ale prostě proto, že mě samotné mateřství nemohlo plně uspokojit. Mám skvělou práci, která mě baví, a když jsem si představila, že bych měla být tři roky s dítětem doma, řešit jen plínky, žvatlání a příkrmy, bylo mi z toho úzko. Nejdříve jsem začala se zkráceným úvazkem, ale nyní už zase pracuji na plný úvazek a myslím, že mně i dceři to tak plně vyhovuje. Jenže je to také další věc, kvůli které se na mě kamarádky dívají skrz prsty.
Nechtěla bych o ně jako o své přítelkyně přijít, mám je ráda, prožily jsme spolu přece jen kus života, ale jak se s nimi mám bavit upřímně, když cítím, že můj přístup k životu odsuzují? Stále si říkám, jestli si s nimi o tom všem promluvit, nebo to mám raději nechat být a nepatlat se v tom. Přece se říká, že čím víc se v „něčem“ šťouráme, tím víc to smrdí. Nebude to platit i zde? Teď mám sice pocit, že jsou oblasti, o kterých se se svými kamarádkami nemůžu bavit, ale jinak spolu normálně mluvíme. Bojím se, že když to téma otevřu, rozhádáme se a já je třeba i ztratím. A to bych opravdu nechtěla.
Jen jednou jsem zkusila při společné debatě nadhodit, že si myslím, že na porodu císařem není nic špatného a že nemám pocit, že by to na mou dceru mělo jakýkoli negativní vliv. Hned jsem si vyslechla celou škálu negativ a rizik, která jsou s císařem spojena. Já ale nepotřebuji, aby se mnou souhlasily, jen bych si přála, aby mě pochopily.
Milá paní Emo,
děkuji za váš upřímný dopis. Situace, kterou zde popisujete, je o potřebě vzájemného respektu. Píšete, že máte s kamarádkami rozdílný přístup k mateřství a kvůli tomu se bojíte, že byste o přátelství mohla přijít.
Pokud byste se rozhodla si s kamarádkami o celé věci promluvit, bude zcela zásadní, jak k rozhovoru přistoupíte. Jsem přesvědčená a má praxe mi to stále více potvrzuje, že to, co my vysíláme do okolí, se nám také z našich vztahů vrací. Pokud tedy od kamarádek potřebujete více respektu, zkuste ho i Vy nabídnout jim. Zkuste sama v sobě přijmout, že jejich postoje jsou v pořádku, mají na ně právo a nic to nemění na tom, že vy to máte trochu jinak. Jsou to stále vaše blízké osoby.
Pokud s nimi budete mluvit, zkuste jim popsat, co ve vás jejich postoje vůči vašemu způsobu rodičovství vzbuzují a popište jim svou situaci a proč jste se rozhodla jít v mateřství cestou, kterou jdete. Mnohem lépe se přijímají něčí postoje, pokud víme, proč se k nim ti, kterých se to týká, uchýlili. A pak si to samé vysvětlení vyslechněte i vy od nich, možná i vy lépe porozumíte jejich postojům.
Věřím, že pokud budete ke kamarádkám upřímná a budete s nimi mluvit s respektem, bude se i to stejné vracet od nich k Vám. Zvláště, pokud Vás pojí mnohaleté přátelství. Přeji, aby se vám podařilo napětí ve vztahu ke kamarádkám co nejdříve zažehnat a mohly jste si tak společně užít i toto výjimečné období.
Mít dítě a stát se maminkou je krásné, ale i náročné. A občas je to i zdroj humorných situací. I proto je mateřství častým filmovým námětem. A tohle jsou Děsivé filmové matky. Komu byste nechtěli říkat mami?
