Článek
Veškeré mezilidské vztahy bývají leckdy komplikované, obzvláště pak ty rodinné. A někdy se může zdát, že řešení prostě neexistuje. Přitom cestu ven jen nevidíte, protože se vás problém osobně dotýká a chybí vám nadhled. Pomoci mohou vztahoví mediátoři. A proto také Radka napsala mediátorce Kateřině Bělkové.
Dobrý den,
potřebovala bych poradit, jak naznačit tchyni, že už máme s manželem dost jejích neustálých rad a toho, jak nám mluví do života. Dovolím si trochu více popsat naši situaci, abyste měla dostatek informací. Jsme s manželem už deset let a vždy pro nás oba bylo důležité vycházet i se svými rodinami. A to se podařilo, jeho rodiče mě přijali, já si jich také vážím a mám je ráda a stejně to má i manžel s mou rodinou.
Veškerá naše rodinná setkání bývala vždy moc fajn. To se ale pomalu měnilo. Nebyl to žádný náhlý obrat, spíš takové pozvolné ochlazování vztahů, které bylo hodně způsobeno tím, že nám tchyně mluvila víc a víc do života. Nebo nám do něj možná mluvila pořád stejně, ale změnil se náš přístup tím, jak se nám narodily děti a sami jsme se stali rodiči. Ale nejspíš je to kombinace obojího.
Jde zkrátka o to, že nám její nevyžádané rady a doporučení vadí víc a víc. Někdy máme pocit, že čím jsme na ni hodnější a čím víc si ji pouštíme do našeho života, tím víc si k nám dovolí. A úplně nejvíc se to zhoršilo, když šla loni do důchodu. Je to bývalá učitelka, takže je zvyklá velet, ale my přece nemůžeme fungovat jako její žáci!
Je pravda, že nám s dětmi pomáhá, za což jsme rádi, ale přece jí to nedává nárok, aby nám pak mohla mluvit úplně do všeho. Komentovala i takové věci jako, jak máme doma uklizeno, jaká jídla dětem vařím, jak je oblékám, kdy a kam jezdíme, prostě vše. Navíc je to taková pasivní manipulace typu „udělejte si to, jak myslíte, ale já…“, „kdyby bylo na mně…“. A pokud jsme to podle ní neudělali, tak to do nás hustila tak dlouho, než jeden z nás vybouchnul nebo jsme rezignovali a udělali to podle ní.
Já už ale takto dál žít nechci, chci si svůj život vést podle sebe, jak chceme my s manželem. Jenže když jsme se to snažili tchyni naznačit, tak se většinou urazila, pár dní nebo týdnů s námi nemluvila a pak se vše vrátilo do starých kolejí. Já ji mám ráda, vážím si jejích zkušeností, nechci se jí dotknout, ale nechci to řešit pořád takhle dokola. Jak jí to tedy říct, aby to zase neskončilo jen tím, že se urazí a pak se vrátí ke svému starému stylu chování? Chceme, aby byla součástí našeho života, jen nechceme, aby se neustále snažila náš život řídit. Děkuju. Radka (38)
Milá paní Radko,
Děkuji za váš dopis, jsem si jistá, že se v podobné situaci nachází mnoho dalších rodin. Ze své praxe také vím, že pokud se toto napětí dlouhodobě neřeší, v mnoha případech podobné situace končí tím, že se rodinné vazby zásadním způsobem naruší, v nejhorších případech zcela přeruší. Tudíž je moc dobře, že chcete situaci řešit a zkusit se dohodnout.
Správně nastavená komunikace je zcela určitě cesta, jak k dohodě dospět. Tato komunikace by měla být z vaší strany předem připravená a promyšlená. Než se s tchyní pustíte do rozhovoru, ujasněte si, co přesně je problematické, jaká témata jsou za hranou, v čem jste naopak rádi, že se s ní můžete poradit, čeho si na ní vážíte a v čem vám pomáhá.
Až k samotnému rozhovoru dojde, je velice důležité poprosit tchyni, aby vás nejdříve vyslechla až do konce, pak dostane prostor ona. Řekněte jí vše, co je pro vás problematické, ale zároveň zdůrazněte i její kladné stránky a to, v čem si od ní rádi poradit necháte. Ujistěte ji, že si přejete, aby byla součástí vašeho života, jen potřebujete upravit způsob, jak spolu budete nadále fungovat, domluvit se, do jakých oblastí vašeho života zasahovat může a za které si přejete nést odpovědnost vy sami. Mluvte slušně, s respektem a co nejupřímněji.
Pak nechte také prostor tchyni, vyslechněte ji, zjistěte, co ji vede k tomu vám radit a jak jí případně můžete pomoci tyto tendence mírnit. Rozhovor by s ní měl vést ten z vás, koho se to nejvíc týká, aby nemusel tlumočit názory toho druhého, ale mohl mluvit hlavně za sebe. Kdybyste se s manželem rozhodli promluvit si s tchyní oba, měla by tam i ona mít někoho „ze své strany“, například manželova otce, aby se necítila v oslabení. Přeji, aby se rozhovor podařilo uskutečnit co nejdříve a přinesl co nejlepší výsledky a znovuobnovení hezkých rodinných vztahů.
Mluvit druhým do života, to je tendence, kterou mívají nejen tchyně. Své o tom vědí především maminky. Šílené rady o výchově. Taky vám tohle někdo poradil?
