Článek
Život není vždy snadný, a obzvlášť oblast lásky a vztahů přináší mnohé trable. Může se leckdy zdát, že řešení prostě neexistuje. Pravda ale bývá úplně jinde, každý problém mívá řešení. Chce to ale nadhled a objektivitu, kterou nabízí například vztahoví mediátoři. Proto Blanka napsala mediátorce Kateřině Bělkové.
Dobrý den,
potřebovala bych od paní mediátorky poradit vhodný způsob komunikace. Nevím, jak sdělit muži, s nímž jsem se párkrát sešla, že už nechci dál pokračovat a nic z toho nebude.
S Petrem jsme se poznali přes seznamku, nějakou dobu jsme si psali, byl mi celkem sympatický. Zjistila jsem, že pochází z města, ve kterém nyní žiji, a i když už se odtud odstěhoval před více než dvaceti lety, našli jsme i pár společných známých. Já jsem se na seznamce už párkrát spálila, tak jsem na setkání ani tak moc nespěchala, ale Petr se chtěl vidět co nejdříve. Od společných známých jsem si ho tedy pro jistotu malinko „proklepla“, zjistila jsem, že je to (nebo alespoň před těmi dvaceti lety, kdy ho viděli naposledy, byl) slušný člověk, tak jsem souhlasila se schůzkou.
Hned při prvním setkání jsem tušila, že tam ta pomyslná jiskra nepřeskočí, nicméně vyloženě nesympatický mi nebyl. Určitě se jevil jako slušný člověk, tak jsem ho nechtěla hned odmítnout. Přece jen už mi není dvacet, nehledám žádného manekýna a moc dobře vím, že jsou věci, které můžeme na druhém člověku ocenit až s postupujícím časem.
Bohužel, i když jsem se snažila, po pár týdnech jsem si začala být čím dál tím víc jistá, že vztah z toho opravdu nebude. Jenže mi bylo Petra líto, nechtěla jsem ho ranit, je to opravdu hodný člověk, moc se snažil, tak jsem se mu to snažila sdělit co nejšetrněji. Navrhla jsem tu nejotřepanější možnost, že můžeme zůstat přáteli.
On mé sdělení ale vůbec nereflektoval, dál se choval, jako bych nic neřekla, a snažil se snad ještě víc. Tak jsem mu to jednoho dne řekla zcela otevřeně. Bohužel ani to v jeho přístupu ke mně nic nezměnilo, dál se chová, jako bychom byli pár, stále mi píše a volá, plánuje společnou budoucnost. Dokonce přijel i za tou naší společnou známou, což už je paní v letech, a ptal se jí na mě. To už mě naštvalo, trochu se bojím, že to začíná zavánět nějakým stalkingem.
Navíc jsem před pár dny potkala někoho, s kým bych si společnou budoucnost uměla možná i představit, a chci mít proto čistý štít, než něco dalšího začnu. Jak mám tedy Petrovi sdělit, že už dál nic nebude, aby to pochopil a respektoval a zároveň ho co nejmíň ranit?
Milá paní Blanko,
děkuji za váš dopis a důvěru, se kterou se na mě obracíte. Pokud potřebujete druhému sdělit důležitou informaci, je velice přínosné zajistit takové prostředí, aby vám věnoval plnou pozornost a nebyl ničím rozptylován. Tedy například žádná hlasitá hudba, rušná restaurace, kde vás bude neustále někdo vyrušovat, a podobně.
Následné sdělení by mělo být zcela jasné, bez zbytečných emocí, sdělené s respektem, ale tak, aby tam nebyl ani náznak jakékoli šance. Bude se pak možná chtít na něco zeptat nebo se také nějak vyjádřit, v takovém případě mu k tomu určitě dejte prostor, nepřerušujte ho, ale zůstávejte pevná v tom, co jste mu řekla.
Pokud ani poté nebude váš postoj respektovat, zopakujte své stanovisko znovu a důrazněji. Klidně se zeptejte, zda opravdu chápe a rozumí tomu, co mu říkáte. Svá slova pak samozřejmě můžete podpořit i následným chováním, kdy se s ním skutečně přestanete vídat, výrazněji s ním komunikovat, přijímat od něj jakoukoli pomoc, pozornost a podobně. Věřím a moc vám přeji, aby se upřímným rozhovorem podařilo „vztah“ ukončit se vzájemným respektem.
Pokud by se ale jeho chování nezměnilo (nebo v horším případě i stupňovalo) a vy jste třeba i cítila jisté obavy, můžete zkusit požádat o pomoc někoho z blízkých. Je možné, že informace od někoho, ke komu nemá osobní vztah, zpracuje lépe.
Láska je ošemetná a zamilovaní lidé dělají zoufalé věci. Třeba si odmítají přiznat, že je vážně konec. Krotitelka konfliktů: Partnerka odmítá rozvod. Co dělat?
