Kristina Kloubková touží po dětech!

Kristino, ještě před chvílí jsi byla ve studiu Televizních novin a hlásila odpolední zprávy. Míváš trému?

„Ano, mívám. Teď jsem se navíc ještě bála nových Poledních Televizních novin, protože je uvádím úplně sama. Většinou to ale mívám tak, že se uklidním hned potom, co se ozve znělka, pozdravíme diváky a přečteme první úvod reportáže. Na druhou stranu je to pořád živý přenos a nikdy nevíš, co se může stát. Stačí, aby se něco na poslední chvíli změnilo, přišla aktuální zpráva, vypadlo čtecí zařízení a adrenalin okamžitě naskočí."

Jak moc jsi byla nervózní, když jsi moderovala svoje úplně první Televizní noviny?

„Tehdy jsem měla pocit, že mi srdce buší tak prudce, že mi každou chvíli vyletí z hrudníku. Ale tím, že prvnímu vysílání předcházelo obrovské dlouhé školení, dokázala jsem ovládnout hlas tak, že to snad nebylo znát."

Jaká školení jsi musela absolvovat?

„Ještě když jsem moderovala taneční soutěž Bailando s Daliborem Gondíkem, dostala jsem takový rychlokurz mluvení. Tehdy mi vlastně paní profesorka řekla, že mám vadu řeči a že špatně vyslovuji hlásky s, l a n. Pak jsem udělala konkurz na moderátorku Snídaně s Novou a v rámci ní jsem chodila na hodiny rétoriky, neverbální komunikace a tak. No a potom přišla obrovská příprava před samotnými zprávami."

Je lepší moderovat se ženou, nebo s mužem?

„Těžko říct, protože zprávy jsem s mužem nikdy nemoderovala. To by mohla spíš posoudit kolegyně Renata Czadernová. Teď mě napadá, že jsem to vlastně já, kdo ve studiu sedí na místě muže… Nicméně pro mě je rozhodně fajn, že vedle mě sedí kolegyně, se kterou jsme i kamarádky a která mě podrží."

Snila jsi vždycky o tom, že budeš hlasatelkou zpráv?

„Odjakživa jsem chtěla být baletkou! I moji rodiče jsou oba tanečníci. Vystudovala jsem klasický balet na pražské konzervatoři a měla jsem nastoupit do Národního divadla. Ale oslovila mě tenkrát taneční skupina Uno, jestli s nimi nechci jet do Německa účinkovat v muzikálu. A já souhlasila. Ale že budu někdy hrát nebo se živit hlasem, to mě tehdy ani v nejmenším nenapadlo."

Taneční konzervatoře bývají hodně drsné školy…

„Řekla bych, že ta škola byla drsná hlavně z psychologického hlediska. Nedávno jsem mluvila se současnými studentkami a musím říct, že je to teď možná ještě drsnější. Za nás se držely šílené diety a bonzovalo se na druhé, že jedí. To jsem ale já nikdy nedělala, protože jsem s tím sama měla problémy… Normálně jsme se učili a k tomu ještě třeba deset hodin denně tančili, byl to fakt záběr a dril. Na druhou stranu mě to naučilo obrovské pokoře a dřině. Ale je pravda, že kdykoli jedu kolem konzervatoře, tak mi není dobře od žaludku a dodnes jsem se tam vlastně ani nebyla podívat."

Jaká byla nejšílenější dieta, kterou jsi kdy držela?

„V patnácti jsem přibrala a chtěli mě vyhodit ze školy – tenkrát jsem měla asi 63 kilo. Čtrnáct dní jsem nejedla, pila jsem jen koktejly na hubnutí a jedla vitaminy – vše pod lékařským dohledem. Za čtrnáct dní bylo 15 kilo dole. No a pak jsem dodržovala jídelníček, kdy jsem jedla třeba 100 g masa denně. Naučila jsem se ho jíst velmi, ale velmi pomalu, jedla jsem prakticky po vláknech, abych z toho jídla vůbec něco měla. No a ve chvíli, kdy jsem opustila školu, šla kila dolů sama. Bylo to holt o té psychické pohodě…"

Proč ses vlastně nakonec nestala baletkou?

„I když jsem se odmala viděla jako primabalerína Národního divadla, prostě přišla nabídka na muzikál v Německu a já jsem se vydala jiným směrem. Bylo to pro mě živější a zajímavější. A také vlastně nejsem na balet vůbec stavěná. Moje spolužačky, třeba Adela Pollertová, jsou sólistky baletu, jsou subtilní, mají otevřené kyčle, velké nárty… zkrátka mají na to dispozice, já je ale nemám."

A co následovalo po příjezdu z Německa? Další muzikály?

„Prakticky ihned jsem dostala nabídku na postavu Krvinky v muzikálu Drákula. A potom jsem hostovala v divadlech v Pardubicích, Brně a nakonec jsem dostala i nabídku na muzikál Johanka z Arku. A do toho ještě ta Miss…"

Miss?

„Přesně tak. Myslím, že v roce 1999 jsem se přihlásila na Miss a tak nějak jsem postupovala a postupovala… Ale o Vánocích jsem si zpřetrhala vazy v koleni, musela jsem odstoupit a následovala operace. Ta mě vyřadila z provozu na osm měsíců. Měla jsem strach, že už nikdy nebudu moct vystupovat a tančit."

Jak jsi to tehdy brala?

„Nesla jsem to velmi těžce, zbořil se mi úplně celý svět. Ale jsem si jistá, že se v životě nic neděje náhodou. A že každá zkušenost nás posouvá někam dál."

Nakonec jsi vše překonala a tancuješ dál!

„Začala jsem dělat víc choreografie, ale také jsem tancovala. Například v muzikálu Mona Lisa to byla postava Smrti. Smála jsem se, že je to konec mé kariéry! Že jsem začala krvinkami a končím smrtí! Pak ale přišla ještě třeba role Hada v Kleopatře. To bylo asi to nejtěžší, co jsem na jevišti kdy tančila. Asi proto, že jsem zvyklá při tanci hodně pracovat s výrazem tváře – a tenhle had má masku a zakrytý obličej. Nakonec to asi přeci jen bylo lepší, protože role byla fyzicky náročná a díky kukle aspoň diváci neviděli všechny ty obličeje, které jsem bolestí vytvářela. Nyní nově vystupuju v muzikálu Kat Mydlář jako hodná Cikánka Lea."

Když jsi začínala studovat tanec, jakou jsi měla představu o budoucnosti? Říká se, že tanečníci vydrží tak do třiceti a pak končí.

„Přiznám se, že jsem o tom moc nepřemýšlela. Ale je pravda, že tehdy jsem měla stejně hodně bláhové představy. Třeba jsem si byla jistá, že v roce 2000 budu mít manžela a dvě děti. A místo toho jsem v roce 2011 rozvedená a bezdětná."

No a co plánování rodiny?

„Žhavé to téma… alespoň v mém případě. No já vím, že mi utíká čas a že jsem ve věku, který je na hraně. Po rodině moc toužím a občas si tajně i trochu pobrečím. Můj druhý taťka mi nedávno řekl, že moje vztahy jsou takový pokus, omyl, pokus, omyl… Ta vysněná rodina asi přijde v pravý čas. Třeba ale už vím, jak se budou jmenovat moje děti."

Jak?

„Bude to Jasmína a Matheas."

A proč?

„Vím, že to bude možná znít divně, ale přišli ke mně. Třeba Jasmína: Měla jsem úplně živý sen, že jsem těhotná a jdu na gynekologii v Jindřišské ulici. To jsem ani nevěděla, že tam vůbec gynekologie je. Doktor mi řekl, že musíme ještě počkat, že jsem otevřená jen na tři prsty. Vím, že je to nesmysl, ale tak to bylo. A pak si pamatuju, že chovám svou holčičku a jmenuje se Jasmína. Sama ke mně ve snu přišla ještě jednou, už jí byly tak tři roky, měla dlouhé vlásky a na něco se mě ptala."

Tvůj současný přítel Karel Moravec žije v New Yorku. To na rodinu tak úplně nevypadá, ne?

„Je pravda, že Karel žije v Americe. Ale nejspíš se brzy vrátí! Je to Čech a máme se rádi. Jsme si hodně podobní, budeme spolu."

Je to tím, že je také tanečník?

„Já bych řekla, že ne. Spíš jsme si prostě podobní – máme stejné názory, smějeme se stejným věcem, napadají nás stejná slova a dokonce se nás lidé ptají, jestli nejsme příbuzní. Tak to snad tentokrát vyjde!"