Plísňáky, zvonáče, mrkváče, papírové bundy i krimplenové šaty… Vzpomínáte? Tohle všechno jsme nosily!

Když si vybavíte prvorepublikové filmy, dámám – co se oblečení týče – nechyběla sofistikovaná elegance a rafinovaný styl a mohly se směle srovnávat třeba s Francouzkami. Také v prvních poválečných letech byly české ženy šmrncovní: nosily rozšířené sukně, halenky, šaty se živůtkem i perfektně propracované kabátky.

Znárodnění v roce 1948 ukončilo éru většiny krejčovských salonů a modelových domů a textilní továrny se dostaly pod centrální řízení. Konfekční výrobu zajišťovalo několik národních podniků a podle nového ražení mělo být oblečení raději víc praktické než estetické. A to také bylo. „Musíme dojít k takovým tvarům a kvalitám, které překonají účelností a estetičností lacinou lákavost novinek z Paříže,“ hlásal v roce 1950 časopis Žena a móda.

Středem oficiální módní pozornosti se po roce 1948 stal pracovní oděv a mezi nejdůležitější kousky šatníku začaly patřit montérky, pracovní kombinézy, pláště a šatové zástěry. Přesto se například slavný salon Podolská, který byl v červnu 1948 znárodněn, udržel. Na přímluvu Marty Gottwaldové v něm jeho bývalá majitelka Hana Podolská mohla pracovat až do roku 1954, kdy se přejmenoval, a pod novým jménem Eva pokračoval v činnosti až do uzavření v roce 1992. Jenže nebyl pro obyčejné smrtelníky. Naštěstí se udržely soukromé švadlenky a šily ženám na zakázku slušivé oblečení, které v obchodech nebylo k dostání.

Počátkem šedesátých let se k nám postupně dostávají západní módní trendy. Sukně se začínají zkracovat, mají rovný či áčkový tvar. Přichází éra minisukní a úpletových či sametových kompletů. Ke slovu se hlásí také pouzdrové šaty s geometrickými vzory. Velkým hitem pak byly kozačky, výrazné pásky, kabelky a sluneční brýle.

A přicházejí také nové syntetické materiály: silon, dederon nebo krimplen. Dobře se udržovaly a nemačkaly se. Byly ale neprodyšné a výsledkem jejich nošení bylo výrazné pocení. Ze Spojených států se k nám dostává také hnutí hippies, které výrazně ovlivnilo i módu. „Nosily jsme zvonové kalhoty a přes ně košile,“ vzpomíná dnešní šedesátnice Ivana.

V roce 1966 se začalo v USA vyrábět papírové oblečení. A tato novinka se rychle ujala i v Evropě. Šaty z papíru chtěla mít každá žena, a to i u nás. Národní podnik Vigona Svitavy proto v roce 1969 uvedl na trh „papírové“ šaty Papitex, jejich autorkou byla návrhářka Mirka Kučerová. Jak se uvádí v letáku, který k nim byl přiložen, šlo o „nový druh výrobku zhotovený z textilních vláken chemicky propojených“.

Šaty z netkané textilie byly k dostání v různých barvách a vzorech, bylo možné je žehlit, prát v ruce a jejich délku upravit nůžkami a lepicí páskou. Jejich boom trval necelé dva roky. Měly přece jenom mnoho nevýhod – vydržely pouze pár vyprání a barvy se rychle ztrácely.

V 70. a 80. letech se pak do Československa dovážely „papírové“ bundy z Itálie, které byly k dostání pouze v Tuzexu. Vžil se pro ně název „papírovka“. Byly ovšem vyrobené z umělého vlákna a jejich materiál hedvábný papír jen připomínal.

Sedmdesátá léta pak byla ve znamení prodloužených sukní a v dívčím šatníku převládaly kalhoty. Ke slovu se dostávají pleteniny, svetříky a boty na platformě. Mladí lidé s nadšením nosili také plstěné polovysoké boty se zipem na přední straně, původně určené pro seniory do mrazu. „Důchodky se staly velkým hitem. Měla jsem je také,“ vybavuje si Ivana. A velmi oblíbené byly i pletené bačkory s bambulí.

Kalhoty z denimu způsobily doslova módní revoluci. V průběhu let je chtěl mít snad každý, a hledal proto různé způsoby, jak se k nim dostat. Přestože byly džíny dlouho brány jako symbol revolty, k jejich výrobě se nakonec rozhodli i českoslovenští soudruzi. V roce 1964 uvedl na trh Oděvní podnik Prostějov svou napodobeninu legendárních kalhot a v roce 1967 se v časopise Žena a móda objevila reklama na džíny značky Vinnetou.

Lidé ale stále toužili po originálu, a když ho nesehnali, uchýlili se k české náhražce – texaskám. „Měla jsem souseda, který dělal vedoucího v oděvech. Do krámu vždy přišly tak dva až tři kousky. Tak mi je schoval,“ podělila se o vzpomínky Jana. Běžnou součástí šatníku se rifle staly až koncem 70. let.

V osmdesátých letech pak přišly do módy džíny, které tvarem připomínaly mrkev, a proto se jim říkalo mrkváče a pro větší efekt byly zdobené například zipy. Jeden čas byly velmi oblíbené džíny plísňáky (nebo také plíšňáče), které se vyznačovaly zvláštním flekatým povrchem. Daly se buď koupit, nebo se doma upravovaly z běžných džín pomocí bělidla. V nabídce módních značek se občas objeví i dnes.

Za totality platilo, že jestliže se chce žena pěkně oblékat, musí si oblečení ušít buď svépomocí, nebo zajít ke švadleně. A v tom byly velmi nápomocné módní časopisy Burda a Praktická žena, ve kterých vycházely střihy. „Pamatuju si, jak jsem chtěla fialové sako. S babičkou jsme obarvily v Duze nové prostěradlo a z toho mi pak sako podle střihu z Burdy ušila,“ vzpomíná Jana. A její kamarádka si zase vybavuje, jak jim jako dětem většinu oblečení šil v sedmdesátých letech tatínek, ale muselo se to tajit, protože se za to styděl. Inu, kdo se chtěl pěkně oblékat v dobách minulých, musel být tvořivý.

Osmdesátky se vrací v plné síle! Nejbarevnější paletky, žvýkačková růžová a velké vlasy jsou zpět