Boty Evy Pavlové: Unikátní inaugurační lodičky i eko tenisky. Skvosty od českých designérů!

Na rozdíl od prezidenta nemá česká první dáma žádnou zákonem stanovenou povinnost a nemluví se o ní v ústavě. Jsou ale věci, které se od ní samozřejmě očekávají: třeba že bude zemi, v jejímž čele její muž stojí, dobře reprezentovat. A to nejen vystupováním, ale také tím, jak se obléká a obouvá a jaký módní styl preferuje.

Móda je hra, ale samozřejmě má pravidla, obzvlášť když jde o první dámu. Proto se Eva Pavlová rozhodně nebojí nechat si poradit, ovšem jak řekla ve videocastu Milana Šteindlera Dáma a švihák aneb Kávu, nebo čaj?, snaží se u toho podporovat tradiční česká řemesla a české umělce, návrháře i odborníky.

V období okolo inaugurace se tak o její outfit starala stylistka a módní návrhářka Štěpánka Pivcová, později péči o její šatník převzala zkušená poradkyně v oblasti módy Lenka Bernardes da Silva. Obě jsou to Češky a obě moc dobře vědí, že první dámu „neutáhnou“ na slovutné světové módní značky, ale spíš na „zlaté české ručičky“.

Ve videocastu se Eva Pavlová mimo jiné svěřila, že má ráda tenisky od designérky Evy Klabalové. Jsou totiž nejen pohodlné a stylové, ale nesou i určité poselství: jsou vyráběné z odpadních a zbytkových materiálů ve zlínské továrně, na baťovských strojích z první poloviny minulého století. Dokazují tak, že udržitelná móda má smysl. Při výrobě se dá využít to, co by jinak bylo vyhozeno, navíc to lze udělat u nás doma a ne někde na druhém konci světa, kdy se při transportech surovin a pak i samotného zboží zbytečně zatěžuje životní prostředí.

A do videocastu si první dáma přivedla mladého designéra a obuvníka Oldricha Voytu, který Evě Pavlové navrhl na inauguraci unikátní lodičky i psaníčko. Jak dlouho tyto doplňky vznikaly a čím jsou výjimečné? Právě o tom jsme si s Oldrichem Voytou povídali.

Navrhl jste – a také sám vyrobil – první dámě na inauguraci boty a kabelku. Jak jste se k této spolupráci dostal?

Díky Štěpánce Pivcové. Jako stylistka paní Evy se přiklonila ke spolupráci právě se mnou. Se Štěpánkou jsme si spolupráci potvrdili zhruba dva týdny před inaugurací. V té době – ještě před samotným měřením – jsem připravil první zkušební model podle velikostního čísla a výšky podpatku. Při zkoušce s paní Evou jsem si pak vedle měření zaznamenal i přímo na lodičku, kde bota nesedí, a tedy v jakých místech se bude muset kopyto upravit. Poté jsem ho upravil do požadovaných měr, k pomoci mi ale byl i můj kopytář, na kterého nedám dopustit!

Kdo vybíral látku?

Druhý den jsem jel do továrny Jafra v Otrokovicích, kde mi vyšli neskutečně vstříc. Tam se do druhého dne vyrobily takzvané napínací stélky s ocelovým klenkem uprostřed. Jde o jakousi páteř boty, bez které nelze obuv na podpatku vyrobit. Na svršek jsme spolu se Štěpánkou a paní Evou vybrali pudrově růžovou látku ve spolupráci s firmou Polstrin.

S nimi spolupracuju už několik let a využívám off-cuttovou metráž, což jsou přebytky látek z jejich produkce. Jde o nový materiál, který je pro ně – jakožto výrobce designového nábytku – již rozměrově nevyhovující, zato pro mě jde o materii, ze které jsem schopný vyhotovit několikero párů designových střevíců. Výhoda je i v tom, že takovýto materiál odolává odírání a zároveň mi umožňuje dělat environmentální výrobu, tedy ohleduplnou k životnímu prostředí. Ze stejné látky byla vyrobená i kabelka.

Patříte ke špičce českého designu. Dá se říct, že právě tohle je největší pocta vaší práci?

Jsem toho názoru, že největší pocta je spokojený zákazník. Je jedno, jestli jde o naprosto neznámou paní, nebo o první dámu České republiky. Pokud bota nesedí, tak vám ji ani jedna neobuje. Pro mě je tedy největší poctou dobrá zpětná vazba, kdy bota sedí, je pohodlná a dělá parádu nositelce.

Čím jsou vaše kousky unikátní?

Svůj design stavím na několika bodech. Jde o implementaci technologií do každého modelu s využitím zažitých tradičních řemeslných technik. Na škole vás sice naučí řemeslo, ale pokud nechcete ustrnout na jednom bodě, musíte se stále zdokonalovat. Nejde jen o apriorní využití nových zdrojů, ale o uvědomění, že existují i jiné cesty. Ty pak mohou nabídnout větší komfort, environmentální výrobní postupy a excelentní design.

A kdybyste měl zmínit to, co vás odlišuje?

Pokud bych měl vypíchnout jednu věc, byla by to určitě 3D technologie. 3D skenování nohou, výroba personalizovaného kopyta, a tedy i pohodlnějšího modelu. 3D tisk jsem využil na výrobu podpatku zmiňovaných inauguračních lodiček – byl jsem tak schopný pojmout inspiraci v architektuře Vladislavského sálu a zároveň do patníku implementovat membránu, která jímá rázové vlny při chůzi, a tudíž přináší větší komfort.

V tomto směru již několik let spolupracuju s českou firmou Fillamentum z Hulína, která se specializuje na výrobu 3D tiskových strun – filamentů. A tištěno bylo na české tiskárně Josef Průša, která patří ke světové špičce. Kdyby někdo chtěl vidět zcela 3D tištěnou obuv z mojí produkce na vlastní oči, je tu možnost v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Brně, kde ji mají ve stálé expozici.

Jaké další inovativní technologie ve svém řemesle využíváte?

Vedle 3D tisku jsem začal, díky brněnské firmě Matexline, využívat i 3D knitting neboli 3D pleteninu. Její benefit tkví v tom, že si na počítači naprogramuju, jak chci, aby střih seděl, kde by měl objímat, být volný a kde pevný. To se odešle do stroje a za několik málo minut je svršek obuvi upletený. Opět se jedná o bezodpadovou technologii, jelikož v jednu chvíli vzniká jak střih, tak i hotový svršek. Toto je, myslím si, win-win přístup, kdy se podpoří český byznys, zároveň se využijí nejmodernější technologie a k tomu se neznečišťuje prostředí. Obuv je tak víc pohodlnější a zachovává si designovou excelenci.

Působil jste v designérském studiu DeFacto v Pekingu, kde jste získal prestižní ocenění Red Dot v kategorii produktový design. Jak využíváte poznatky ze života v Asii?

Ano, podílel jsem se na designu protismogové high-tech masky Atmoblue. Myslím si, že to byl právě ten moment, kdy jsem si uvědomil, že design není umění. Design oproti umění musí předat víc než jen pocit, design musí být do určité míry funkční. A to se snažím dostávat i do své práce. Obuv ve své podstatě nosí svého majitele. Musí plnit funkci ochrany, a jelikož nežijeme ve středověku, tak i tu estetickou.

V roce 2017 jste se podílel na přípravách výstavy Manola Blahnika v Museu Kampa. Díky němu jste začal studovat na Centru výzkumu obouvání při Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a stal jste se obuvníkem. Je to váš vzor?

Je to tak. Do té doby jsem odvětví obuvi spíš jen naťukával a dělal jsem oděv a produkt. Při přípravách výstavy jsem měl možnost se s Manolem Blahnikem nejen setkat, ale hovořit s ním a zjistit, jak začínal. Bylo mi sympatické, že i on začínal s divadelním kostýmem a módou. Ale po setkání s Dianou Vreeland, tehdejší šéfredaktorkou amerického Vogue, která mu řekla, že by měl svou pozornost směřovat právě k obuvi, se na ni zaměřil.

O to příjemnější bylo, když mi od něj přišel děkovný dopis, kde mi řekl, že děkuje za spolupráci a že si myslí, že jsem dobrý designér. Byl to takový „boost“, který rozhodl, že chci dělat v obuvi, konkrétně v dámské.

Dámskou obuví jste ale nezačal…

V rámci svého doktorského studia na Centru výzkumu obouvání při Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně jsem se dva roky věnoval výzkumu diabetické sportovní obuvi. Podléhá nejvyšší míře komfortu a za tu cenu jde v naprosté většině světové produkce design stranou – a výsledkem je mnohdy nevzhledná obuv. Toto jsem se snažil posunout tak, aby i diabetici měli možnost volby. Věřím, že do několika let se taková obuv dostane i na pulty všem lidem, kteří ji potřebují.

Tvoříte unikátní kousky pouze na zakázku?

Myslím si, že tato otázka je ve své podstatě oxymóron. Nelze produkovat unikátní kousky v masové výrobě a počítat s marketingovým uplatněním. Vytvářím obuv na míru od návrhu přes výběr materiálu a využití vhodných technologií až po samotnou ruční výrobu. To je jedna stránka.

Dále také studuju doktorský program Technologie makromolekulárních látek na Centru výzkumu obouvání Baťovy univerzity, kde jsem vedoucí výzkumu obuvi a snažím se ji posouvat dál technicky i technologicky. A v neposlední řadě spolupracuju s designéry, značkami či firmami, kde pracuju interdisciplinárně jako technolog a designér.

A drobnost na závěr: Prozradíte, kolik vaše obuv stojí?

Je to individuální – cena je ovlivněna návrhem a využitými materiály. Priorita je pohodlí, design a dobrý pocit nositelky. Zákaznice musí počítat, že takovýto přístup je jiný než v obchodním domě, a tomu odpovídá také kvalita i cenotvorba.

Obléká první dámu Evu Pavlovou i přední české herečky: Módní návrhářka Jaroslava Procházková