Jak jsem kupovala auto

A výhledům na pohodlnější cestu do práce a také klesajícím cenám u dealerů vozů. Tak jsem se vydala do velkého pražského autosalonu na zkušební jízdu. Už po telefonu se mě prodejce zdvořile zeptal, zda přijedu sama nebo se svým mužem. Nic proti, přítele bych měla. Náš automobilový vztah je ale zvláštní. Řidičský průkaz můj milý nevlastní. Mám tak jisté „výhody", například nedat si na oslavě ani kapku vína. Pravdou ale je, že řídím ráda, auto mi dává pocit svobody a nebojím se ani dlouhých kilometrů. Naopak. Ta představa auta těsně pod horami. Nebo snad u moře?

Ale ne všechno bylo tak snadné...

Nedočkavě vcházím do autosalonu. Ještě než se ohlásím slečně za přepážkou, podívá se na mě snad osm párů zvědavých očí. Pánové, starší i ti v mých „středních" letech, a taky jeden kluk ve věku mého bráchy. Ano, pokud byste hledaly nového přítele, doporučuji místo nedělní posilovny vyrazit radši sem. „A vy jste tady s kým?" ptá se asistentka. Aha. „Jsem tady jako zákazník," odpovídám. „Váš prodejce šel na oběd. Nechcete kávu?" opáčí slečna. „Prosím???!"

Další události zkrátím. Poté, co jsem vysvětlila šéfovi prodeje, že odejdu jinam, když mě za volant neposadí, dostala jsem silnou kávu a za chvíli i „svého" prodejce. Ještě s bagetou v ruce si nechal podepsat formulář, že auto přebírám na svou zodpovědnost. Nic se mi nenamáhal vysvětlovat. Proč taky, u jeho stolu se zastavili další dva muži. „Tady máte klíčky, je to ten modrý vůz vlevo. Nevadí vám, že pojedete sama?" přitočil se ke mně. Nevypadal jako Robert Redford, nebyl můj typ a po dvaceti minutách čekání mě tím už ani nerozházel.

Po dalším dohadování jsem odjela dokonce i s vozem, který výbavou odpovídal mým představám. Nebyl modrý, ale když chci svou oblíbenou barvu, obvykle volám kadeřnici. Ano, jízdu jsem si užila. Sama. Už při stisknutí centrálního zamykání na mě auto dobrácky zamrkalo velkými světly. Po chvilce váhání, kdy se mi podařilo nastartovat, nastavit zrcátka a zapnout světla, jsem se cítila ve svém živlu. Sedadla a pérování jako v bavlnce. Snadné řazení a skvělá palubní deska. Otáčkoměr jsem také nešetřila. Při pohledu z okénka na městský park zalitý sluncem, kam jsem „své" autíčko nasměrovala, bylo asi rozhodnuto. Zastavila jsem a pořádně ho proklepla. Sklopila sedadla, otevřela kufr. Obrovský kufr! Dost velký na mé prázdninové sny. Popravdě, byla to stejně láska na první pohled.

Jízda se protáhla. Před autosalonem už nervózně přešlapoval „můj" prodejce. „To auto si vezmu," oznámila jsem mladíkovi. Ještě než stačil vykouzlit úsměv, dodala jsem: „Pokud mi do výbavy dáte klimatizaci, vyhřívaná okénka a další zabezpečovací prvek. To má konkurenční vůz, o kterém uvažuji.“ Nakonec jsem se dočkala - profesionálního předvedení vozu i dobré nabídky včetně pojištění. Pokud bych ale vše nenastudovala přes internet, u dealera bych prohrála na celé čáře. A moje bankovní konto samozřejmě také. Nemůžu se zbavit dojmu, že žena za volantem je pro prodejce jen snadným soustem a tak trochu i vetřelcem. Nedejte se, dámy! Se svým autem už jsem ujela přes sto kilometrů a víkend mě teprve čeká...