Článek
Pojem urbex neboli urban exploration znamená ve světě dobrodruhů jednoduše průzkum opuštěných budov. Jejich kroky vedou do dávno zapomenutých míst, starých továren i vybydlených domů. S pomocí kapesní svítilny a kvalitního fotoaparátu zaznamenávají vše, co pomalu a neúprosně mizí ve spárech času. Praví urbexeři se sice pohybují na hraně zákona, s vandaly si je ovšem nepleťte.
Vytipované objekty neotvírají násilím a jedinými suvenýry z výprav adrenalinových nadšenců jsou digitální snímky tajemných zákoutí, která by jinak nadobro zmizela v propadlišti dějin. Pokud se oprostíte od skutečnosti, že vstup na pozemek je povětšinou nelegální, možná vás také přepadnou detektivní choutky a stanete se alespoň na moment „archeologem“ současnosti. Přinášíme vám proto svědectví Oty B. (45), který si urbex zamiloval dávno předtím, než se z průzkumnictví stal žhavý trend.
Kdy jste se k urbexu poprvé dostal?
První větší průzkumy jsem začal uskutečňovat někdy v roce 1993 v Milovicích, dva roky po odsunu vojsk. Domy nebyly tak děsivě zničené jako v pozdějších letech a v bytových jednotkách zůstala spousta osobních věcí obyvatel. Od té doby jsem tu a tam někam vlezl, když jsem jel třeba kolem a budova mi přišla zajímavá. V tu dobu jsem ovšem ještě nefotil a nijak zvlášť aktivní jsem v tomto směru nebyl. Činnost u mě nabrala na intenzitě až někdy v roce 2012 s nákupem první zrcadlovky.
Máte spočítané, kolik opuštěných míst jste od té doby navštívil?
Ježiš… vůbec, ani odhadovat si netroufnu. (smích)
Co předchází tomu, než se vydáte na průzkum?
Pokud je objekt náhodně objevený během nějaké cesty, pak kontroluji stav okolí (zda třeba budova není součástí něčí využívané nemovitosti), hledám vstup či pátrám po tom, zda není přítomna nějaká forma elektronického zabezpečení. Jestliže je lokace předem známa, řeším vlastně jen souřadnice a místo vstupu.
Když zrovna na lokaci nenarazíte náhodou, kde opuštěná místa hledáte?
Na internetu – takových míst je asi třetina. Další tipy pak různě dostanu nebo surově vyhandluju s přáteli za jiná. (smích)
A podle čeho rozhodujete, jaká místa se ocitnou na vašem seznamu budoucích prohlídek?
Podle toho, zda se mi líbí (pokud jsou dostupné fotografie interiéru), nebo v případě náhodně objevených míst podle stupně ochrany. Zejména němečtí důchodci rafinovaně skrytí za záclonami bývají hooodně uvědomělí a telefon s vyťukaným číslem policie mají neustále v tlapkách. Lepší zabezpečovací systém aby s lucernou hledal. (smích)
Zrovna jste mi nahrál na další otázku. Tyto průzkumy jsou nelegální. Co urbexerovi hrozí, když ho přistihnou majitelé, strážci nebo policie?
Je to stát od státu trošku jiné, ovšem riziko pokuty a krátkodobého zatčení se nad námi asi snáší všude.
Dostal jste se někdy do takové situace?
Několikrát. Zatím jsem měl štěstí, že u toho policie nikdy neasistovala, jen ochranka nebo majitel objektu. Někdy jsme se dohodli, že se dalo pokračovat ve focení, jindy jsme byli s kolegy nemilosrdně vykázáni.
Vzpomínáte si třeba na nějakou kuriózní podmínku, kterou po vás ochranka vyžadovala výměnou za to, že vás nenahlásí?
Nejveselejší bylo asi setkání se sekuriťákem ve francouzském dole, který za naši „svobodu“ vyžadoval od přítomných děvčat „sex za zero“. Inu, musel se nakonec spokojit s ofocenými doklady, čímž ovšem pouze zaměstnavateli oficiálně vykazoval nějakou činnost, nijak se to dál neřešilo. (smích)
To snad ani nemohl čekat, že mu takové přání někdo vyplní… Neexistuje legální cesta, jak urbex provozovat?
Určitě ano, ovšem 99 procent míst bych touto cestou nikdy neměl možnost navštívit. Někdy je dohoda s majitelem nemožná, někdy vůbec nekomunikuje a v mnoha případech je třeba i pár desítek let po smrti a jeho někdejší domek jen tiše čeká na své zřícení. I v případech, že je majitelem obec či církev, je dohoda možná jen velice zřídka.
To vlastně dává smysl. Jaké atributy by měl tedy urbexer splňovat?
Určitě by měl mít dostatek soudnosti, slušnosti a alespoň nějaký náznak pudu sebezáchovy. Soudnost a slušnost jsou důležité k tomu, aby si člověk plně uvědomoval, že je na cizím území. Aby ctil to, že pokud je objekt zajištěn, odejde s nepořízenou a nepokusí se třeba rozbít okno. Aby, když už se dovnitř dostane, ponechal věci tak, jak jsou. Pořád je to tak, že tam vlastně nemá co dělat a nikdo by asi ani neměl poznat, že tam byl. Prohlédnout, případně si udělat třeba pár fotek, ale neničit, nerozbíjet, neodnášet.
Předpokládám, že pud sebezáchovy se hodí hlavně v případě návštěv rozpadajících se budov…
Přesně tak, například když se člověk nachází na děravé, ztrouchnivělé podlaze či pod propadlým stropem. Měl by mít dost rozumu a přizpůsobit průzkum aktuálnímu stavu budovy. Taktéž bych doporučoval chodit vždy minimálně ve dvou (i když ne vždycky lze tuto myšlenku naplnit). Když už se totiž něco stane (pád, zranění), v případě jediného člena výpravy nemá kdo přivolat pomoc.
A vy už jste si nějaké zranění z průzkumu odnesl?
Nějaké ty tržné ranky, škrábance a boule si asi odnesl z urbexu už každý. Jediným mým vážnějším zraněním byla noha, která se dostala do konfliktu s ostnem na kovaném plotu. Onen osten tehdy velice těžce nesl, že jsem se s jeho pomocí chtěl dostat přes plot, zaútočil a projel mi nohou jak nůž máslem. Výsledek? Zanícení, berle a čtrnáctidenní pracovní neschopnost.
To je hrozné. Ale s tím už asi každý milovník adrenalinu musí bohužel trochu počítat. Jaká situace vás, kromě zranění během výprav, opravdu zaskočila?
Když jsem na chodbě ve třetím patře polorozpadlé nemocniční budovy poblíž Berlína potkal asi třicetiletou ženu s kočárkem a čivavou na vodítku. (smích)
A na jaké místo opravdu nikdy nezapomenete?
Asi na horský hotel, který býval znám pod názvem Fire Season. Zvenčí velice škaredá budova poškozená požárem uvnitř nabízela dva světy. Zničený vyhořelý interiér a dva kroky od něj čistě povlečené postele, televize, plný minibar a čisté ručníky a nové role toaletního papíru v koupelnách. Nepamatuji se, že bych někde jinde něco podobného viděl. Hotel ovšem po devíti letech vyhořel podruhé a bylo rozhodnuto o jeho demolici.
Dlouho předtím, než začal být urbex populární, jste už procházel opuštěné prostory. Litujete, že se z průzkumničení stává mezi mladou generací velký trend? Co se stává s místem, které navštíví například nezodpovědní puberťáci?
No, tohle je právě přesně ono. Vaše otázka by měla být rozdělena. V téhle formě dochází k nedorozuměním, která mají za následek obecné slučování urbexerů s vandaly. Jinými slovy: Nelituji, že se urbex mezi mladými stává velkým trendem, ale lituji toho, co se stane s místy, která navštíví nezodpovědní puberťáci. Ono totiž pokud se banda puberťáků vecpe někam do opuštěného hotelu a celé odpoledne tam rozhazují věci a rozbíjí zrcadla, rozhodně to nemá nic společného s urbexem. Tohle je jen lidská debilita (promiňte mi ten výraz). Naproti tomu urbex mezi mladými je pořád urbex. A pravidla jsou už dávno obecně známa.
Jedno z nich například zní: „Odnes pouze fotky. Nezanechej nic než stopy.“ Našel jste přesto někdy něco, čemu jste neodolal?
Byl to balíček kapesníků. (smích) Měl jsem brutální rýmu a moje osobní zásoby došly.
Na závěr by mě ještě zajímalo, jak jsme na tom s urbexem v Česku. Jak početná je zdejší komunita?
Jak je početná, to nevím. Osobně komunikuji jen s několika známými. Je pravda, že třeba na sociálních sítích se vyskytuje celkem slušná řádka různých stránek, skupin a fotografů věnujících se tomuto tématu, ale nejsem si jist, jestli dohromady tvoří komunitu nebo jestli se vůbec znají. Je to ale zčásti nejspíš i tím, že už jsem starší, doma mi rostou dvě dcery a nijak zvlášť už tohle neřeším. Nemám na to čas. (úsměv)