Klobouková etiketa: Módní zajímavosti ze světa doplňků

Ačkoliv jeho historie sahá podle dochovaných archeologických nálezů až do starověké Mezopotámie, o rozkvětu v Evropě se dá mluvit od 15. století. A ještě v průběhu minulého století bylo nepřípustné, aby žena vyšla z domu prostovlasá. Klobouk hrál v oblékání klíčovou roli a patřila k němu i důležitá pravidla.

Připomeňte si trochu historie a základy etikety, které můžete v současnosti vidět snad jen v dobových filmech či seriálech, a zjistěte, jaké pokrývky hlavy patří momentálně k nejvyhledávanějším.

Počátky kloboukové éry by se, zvláště u dam, daly shrnout jednoduše: Čím větší, tím lepší. Středověké ženy nosily hennin, vysoký kuželovitý čepec s průhledným závojem, jehož délka dosahovala často až na zem. Přesně takovým se pyšnila i bílá paní z českých pověstí. Klobouk obyčejné měšťanky byl mnohem nižší. A nezaháleli ani muži. Císař Rudolf II. Habsburský (1552–1612) si nasazoval klobouk občas místo panovnické koruny a extravagantními modely proslul i vojevůdce Napoleon Bonaparte (1769–1821) – za svou patnáctiletou kariéru vystřídal zhruba 120 dvourohých klobouků.

Traduje se, že obchodník John Hetherington způsobil ohromný poprask, když v roce 1797 předvedl v londýnských ulicích cylindr, který sám navrhl. Nikoho s tak nápadně vysokým kloboukem do té chvíle Londýňané neviděli a začali panikařit. Ať už se jedná o drb, nebo pravdivou historku, fakt je, že se tato pokrývka hlavy stala do třicátých let 20. století vyhledávanou položkou každého gentlemana. Mezi slavné fanoušky patřil Hans Christian Andersen (1805–1875), Abraham Lincoln (1809–1865) nebo třeba animovaný strýček Skrblík. Dnes se cylindr nosí zcela výjimečně, a to k fraku při formálních příležitostech nebo jako součást kostýmu na maškarní bál.

Cylindr později nahradila nižší buřinka, bez které si snad nikdo nedovede představit Charlieho Chaplina (†1977) či televizní postavičku pana Tau. Koncem 19. století se na trhu objevil klobouk, který se postupem doby stal nejoblíbenějším na světě: je to typ fedora. Charakterizuje ho široká krempa a rovná koruna promáčklá z obou stran. Zprvu patřil pouze do dámského šatníku a až od 20. let minulého století jej do své skříně zařadilo i mužské pokolení.

Na znamení úcty či pozdravu se pánské klobouky smekaly, samozřejmý byl i jemný úklon hlavy (vzpomeňte na Hercula Poirota). Muži pokrývku hlavy snímali rovněž pokaždé, když se dali s někým do řeči, když vstoupili do místnosti, při svatebních obřadech, pohřbech i státní hymně. To ostatně platí dodnes.

Klobouk by měli v restauraci nebo na návštěvě pověsit na věšák, v ostatních případech držet v ruce. Na slavnostní večeři či v divadle (neplatí pro lóže) by v klobouku neměla sedět ani žena. Pokud se ovšem nejedná o fascinátor – výrazný doplněk upevněný sponkou či čelenkou, který je považován za společenskou variantu dámské pokrývky hlavy. I v tom případě je ale třeba vždy myslet na to, aby například v divadle viděli na jeviště rovněž lidé sedící za vámi.

A teď už se pojďte podívat, jaké kousky se dají sehnat v dnešních obchodech.

Okázalé klobouky a fascinátory jsou doménou britské královské rodiny. Podívejte se, jak jim to sluší na dostizích v Ascotu.