Klára a její modely: Móda z druhé ruky? Ano, prosím!

To je samozřejmě nesmysl, odjakživa ne. Rozjelo se to tak v mých šesti letech, po revoluci, začátkem devadesátek. Ale nebyly to sekáče, co mi tak učarovalo. Tenkrát jsme dostávali od známých ze Západu pytle s oblečením. Jedny chodily z Německa, byly to takový kýčovitý západoněmecký věci, trochu Burda styl, ale my to se ségrou milovaly.

Další pytle chodily z Itálie od tety z Milána, to už byly sofistikovanější modely, jelikož teta dělala do módního průmyslu, tak se tam občas objevil i kus, na který jsme tenkrát koukaly jak sovy, ale jako kuriozitu jsme ho daly do skříně na půdu a teď už visí v mojí skříni. Upřímně, když přišel takový pytel, bylo to jako poklad, lepší zážitek než rozbalování vánočních dárků. Byl to pro mě tenkrát takový pytel štěstí. S mámou jsme to po jednom vytahovaly, zkoušely před zrcadlem a bavily se u toho.

Recyklace mě fascinuje a vůbec mi nevadí, že věci už někdo nosil. Naopak, velkou výhodou už nošeného oblečení je, že poznáte, jestli materiál opravdu vydrží, je to ozkoušené časem. Nejvíc se to pozná na svetrech. Koupit v dnešní době dobrou pleteninu je skoro nemožné, zlaté svetry od babičky. V sekáči poznáte kvalitní svetry hned, jsou nošené, ale nevytahané a nemají žmolky.

Dále mě fascinuje, že to oblečení má historii, píše vlastní dějiny. Nedávno jsem našla v jednom sametovém saku ze 70. let vizitku nějakého právníka z Nizozemska, měla jsem pocit, že to sako snad už vidělo víc než já. Takové zkušené sako, světoběžník.

Na gymplu jsme o větší pauze s holkama vyrážely, ještě tenkrát pod Delvitu na Červeňáku, do skvělýho sekáče, hrabat pěkný věci za pár šupů. Tenkrát jsme teda mimo to experimentovaly se solárkem, který v komplexu Delvity taky bylo. Ale po několika sezeních, tedy spíš leženích, jsem zjistila, že to není nic pro mě a že se raději budu hezky starat o svoji bílou pleť, která už nikdy tmavší nebude a že si v sekáči nebudu kupovat věci v barvách oranžová a spol.

Ale to jsem trochu odbočila, zpět k sekáči. Pamatuji si konkrétně jeden kus, který jsem tam pořídila, a to byl parádní červenej svetr s výstřihem do véčka. Asi po půl roce jsem ho nechala na nějakém koncertě v Lucerně a už ho nikdy nenašla. Bylo mi to hodně líto, ale aspoň jsem doufala, že dělá radost někomu jinýmu, a recyklace se cyklí.

A teď pár mých osobních rad, kam do sekáče:

Kolikrát jsem nakoupila v sekáčích, když jsme byli s Toxique na turné po Čechách. Utkvěl mi jeden boží sekáč v Pacově, kde jsem nakoupila asi pět sak, a taky v Ostravě pod náměstím je jeden se skvělými kusy.

V Praze mě jich napadá hned několik – když jsme u těch kusů, moje kamarádka si v Bělehradský otevřela KusKus 2nd fashion. Bylo to měsíc před porodem, když jsem tam byla na otevíračce, a mimo to, že tam měli nejlepší marcipánovej dort, co jsem kdy jedla, bylo tam v nabídce i parádní oblečení.

V centru Prahy zaskočte do sekáče za obchoďákem My. Taky zajděte do krásnýho malýho sekáče Fifty-fifty, který je ve Slezské ulici naproti Vinohradskému pavilonu, nebo na Žižkově navštivte Déjà vu, naproti Divadlu Járy Cimrmana. Oproti tomu na okrajích měst se nacházejí velké second handy, kde se dají najít opravdové poklady za pár korun, jen to stojí navíc nějaký ten čas strávený hrabáním. Bacha si dávám snad jen na takzvané výběrové sekáče, většinou tam totiž vyberou přesně ty věci, které nechci.

Moje sekáčová mánie už je ale hodně ukočírovaná, už k tomu opravdu přistupuju ve znamení hesla „všeho s mírou“, ale pamatuju se, že byly časy, kdy se mnou můj manžel nechtěl pomalu už jezdit ani do Berlína, že prý tam nevylezu ze sekáče. Tak si už na to dávám bacha. Ale když před pár lety hodně frčely sedmdesátkový retro adidas mikiny, byl na to Berlín absolutní ráj. A Londýn je zase ráj na kozačky, uuu, tam bych si teď dala výlet, jedny pěkný kožený sekáčový kozačky by se mi hodily...

Jaj, už se zase začínám rozvášňovat. Finito, je na čase to tady zakončit, nicméně o botách více příště!