Klára a její modely: Lituju každé sluneční brýle nad pětistovku

A jak jsem se tak prohrabávala těmi všemi obroučkami s tmavými i čirými skly, říkala jsem si, že sluneční brýle už začínají být téma a že by se hodilo o tom něco napsat. Tak tady teď sedím u svého počítače s malinovým shakem (maliny z mrazáku, zase takové léto ještě není) a dávám to dohromady.

V tomhle období už jsou brýle funkční doplněk. Ubývá těch momentů, kdy je venku zataženo, trochu i prší a brýle máme na sobě za A, protože se nepovedl make-up, za B, žádnej make-up se nestihl a moc se v noci nespalo a za C, chceme budit dojem inkognito.

První asociace, která mi naběhne, když se bavíme o brýlích, je kabelka. Moje kabelka, ve který poslepu hrabu a hledám podle hmatu své sluneční brýle. Je v ní ale takovej nepořádek, že byste tam snad našli v případě nouze i šroubovák a moje brýle leží někde na dně, bez obalu a jejich skla se objímají se svazkem klíčů.

To jsem celá já, nepořádná a chaotická. Moje kabelka je zřejmě reálné ztvárnění všech mých divokých kreativních myšlenek. Je jich mnoho, je to chaos, ale mám v nich nějakým způsobem svůj řád... Stejně tak je to i s těma brýlema v kabelce – jsou tam, najdu je i poslepu, ale nejspíš trochu poškrábaný.

Také se mi před očima míhá situace, kdy zastavíte s autem na pumpě, koupíte si zmrzlinu, brýle odložíte na kapotu auta, a pak v klidu odjedete. Bez nich samozřejmě. Nebo jak si na ně sednete nebo jak je necháte, kdekoli to jde... To je holt osud brýlí, je to jako s deštníky, možná ne tak hrozný, ale skoro jo.

Tohle moje rozpoložení, kdy zapomínám věci a žiju v organizovaném chaosu, se už asi nikdy nezmění a tajně doufám, že jsou mezi vámi taky nějací roztržití. Přivádí mě to k myšlence, zda si s mojí roztržitostí někdy můžu pořídit brýle, které stojí víc než pět stovek? Jestli si se svým přístupem můžu takovej luxus dovolit? Anebo, jestli je to tak, že když máte brýle, který nejsou za pár šupů, chováte se k nim jinak?

Nevím, ale jedno vím určitě, letos si koupím nové sluneční brýle a moje kritéria jsou jasná – tmavá skla, přes která se dobře kouká ven a není vidět dovnitř, masivnější černé obroučky a musí dobře sedět na nose. Vybrat pěkný tvar obrouček je kumšt. Já zatím ze své zkušenosti vím, že mi nesluší kulaté brýle, které loni byly hit, a z mých dětských let jsem se poučila, že ne vše, co sluší ostatním, sedne i mně.

V páté třídě jsem totiž simulovala dioptrie, abych mohla mít stejný brejle jako kamarádka, se kterou jsem seděla v lavici. Tak moc jsem po nich toužila, že jsem si přivlastnila půl dioptrie a nechala si rodiči pořídit brýle, které mi vůbec neslušely, měly oválné tenké zlaté obroučky s červeným žíháním. Po půlroce jsem je musela dát pryč, bolela mě z nich hlava.

Hodně štěstí s vybíráním slušivých obrouček, vybírejte obezřetně a poraďte se s kámoškou, ať nešlápnete vedle! Až najdete ty pravý, omotejte něžný šátek kolem hlavy, projeďte se na skútru nebo si sedněte na svojí starou favoritku s košíčkem na nákup a projeďte se v těch krásných slunečních brýlích na ní.

Ne v cyklistických brýlích, ale právě v těch brýlích, co se na kolo vůbec nehodí :-)