Hlavní obsah

Když začnou děti mluvit

Foto: Iryna Inshyna, Shutterstock.com

Foto: Iryna Inshyna, Shutterstock.com

Když začínají děti mluvit, je to jedno z nejroztomilejších období. Komolí slova, šišlají a dětskými hlásky komentují svět. Není snad rodič, který by si nepamatoval alespoň jednu úsměvnou hlášku. Tohle jsou některé z nich.

Článek

V roce zvládá průměrné dítě zhruba šest jednoduchých slov, na konci třetího roku jich umí i několik stovek. Je to obrovský pokrok, který přináší nejen radost z nové dovednosti, ale především spoustu legračních situací. Takhle na řečnické začátky svých ratolestí vzpomínají naše čtenářky.

První slova batolat

Hají, ham, ťap ťap, kytí bývají nejčastější první slova, která ti nejmenší zvládnou. Pak jsou tu ale slova a pokusy o věty, která zjevně něco znamenají, ale dospělým trvá, než jejich pravý význam odhalí. „Můj syn asi ve dvou letech pořád, když jsme byli venku, vykřikoval slovo niekoko. Absolutně jsme netušili, co to znamená. Nakonec jsme náhodou s pomocí dětské obrázkové knížky zjistili, že takhle náš chlapeček říká sluníčko,“ vzpomíná čtyřicetiletá Dana s tím, že jejímu klučinovi je dnes třináct, ale tohle si pamatuje.

Stejně tak pětatřicetiletá Ivana asi nikdy nezapomene, jak její chlapeček v době, kdy ještě jezdil v golfkách, na vycházce ukazoval se vztyčeným prstíkem na nebe a křičel šišiméóóó. Znělo to jako refrén nějaké cizí písničky, ale bylo to prosté slyším éro. „Bydleli jsme blízko letiště a éro říkal náš syn dřív než táta a máma,“ směje se osmatřicetiletá Ivana.

Velmi často malé děti komolí i jména svých blízkých. Tříletá Lucinka přejmenovala svého bratra Miloše na Móňu a co je nejvtipnější, okamžitě mu tak začala říkat celá rodina. Stejně stará Kačka se zase snažila říkat své tetě Luci, ale vyšlo z toho Didi. Tetě proto začali říkat místo Lucinko Didinko.

Foto: Dusan Petkovic, Shutterstock.com

Pokud dítě ještě hodně šišlá, není snadné najít s ním společnou řečFoto: Dusan Petkovic, Shutterstock.com

Když se dítě naučí r

Není snad dítě, které by tohle písmenko nepotrápilo. Naučit se správně vyslovovat r je taková první životní výzva každého z nás. A co si budeme nalhávat, snaha rodičů motivovat dítě k tomu, aby ho říkalo hezky, někdy nezná hranic.

A všichni víme, na jakém slovíčku se to zapeklité erko učí nejlíp. „Z legrace jsem svému čtyřletému synovi řekla, že když bude umět r, může pak říkat prdel. A tak trénoval a trénoval,“ vzpomíná třiatřicetiletá Tereza. A když jednou chlapeček přišel a to slovo brilantně zakřičel, pochválila ho s tím, že to musí ukázat i tatínkovi, až přijde z práce. „Když přišel manžel domů, syn k němu nadšeně běžel a volal prrrprrrrprrrr... o... o.“ V tom nadšení si kluk prostě nemohl vzpomenout na to správné slovo.

A hodně veselé to měli doma i s malým Lukáškem. Když se naučil správně říkat er, byl tak nadšený, že ho říkal snad ve všech slovech. Doma tak najednou nepili mléko, ale mréko, chleba nemazali máslem, ale másrem a večer se nekoukalo na televizi, ale na terevizi.

Foto: Antonio Guillem, Shutterstock.com

Naučit se konečně pořádně vyslovovat r je veliká radostFoto: Antonio Guillem, Shutterstock.com

První dětské věty

Ve třech letech už děti tvoří jednoduché věty. Rodiče dvojčátek Štěpána a Jonáše s tím ale moc nepočítali, chlapečci se narodili předčasně a zrovna Štěpán skoro vůbec nemluvil. Když se ale rodina chystala na dovolenou, všude byl zmatek a shon plný balení potřebných věcí. Štěpán si hrál s magnetickým hlavolamem z malých kovových kuliček. „Najednou se z místa, kde seděl, ozvalo rezignované – kuličku v nose mám.

Konsternovaně jsme na syna koukali, protože do té doby řekl jen máma a táta. Až po chvíli mi došel význam toho, co nám řekl, a koukla jsem se mu do nosu. Samozřejmě si tam tu kuličku z hlavolamu nacpal a my ještě před dovolenou spěchali na pohotovost, aby mu ji vyndali,“ vzpomíná Štěpánova maminka Laďka.

Stejně šokovaná byla i rodina tehdy dvouleté Janičky. Ta sice mluvila, ale zatím šlo vždy jen o jednotlivá slova. Když ale jednou seděla na nočníku, šel ji přivítat dědeček, který zrovna přišel na návštěvu. A jak tam tak Janička trůnila, podívala se na něj a rázným hláskem zvolala – kókej mazat.

Hodně zmatená byla i maminka tříletého Matyáše, když s ním v metru čekala na kamarádku. „Stála jsem tam s ním a sledovali jsme vlaky, jestli už jede kamarádka. A on pořád dokola křičel – tupítupíedeááál. Vůbec jsem netušila, co to znamená, ale on křičel víc a víc nahlas,“ popisuje pětatřicetiletá Soňa. Nakonec se ukázalo, že chlapeček komentoval dění v metru. Věta znamenala – vystoupí, nastoupí a jede dál.

Výchova je sice někdy pořádná dřina, ale taky nekončící zábava a radost. Obzvlášť, když se smíříte s tím, že existuje 7 nepsaných dětských zákonů, se kterými nehnete.

Načítám