Když vážila 30 kilo, z náručí smrti ji zachránily její děti

Osmadvacetiletá Holly Griffiths pochází z Londýna. Má dvě děti, učí jógu a skrze sociální sítě pomáhá lidem, kteří vedou stejný boj s mentální anorexií jako kdysi ona. Jaký je její životní příběh?

„Jako dítě jsem byla hodně úzkostlivá. Pořád jsem měla z něčeho obavy. Kromě toho jsem ale byla šťastné dítě. Aspoň myslím…,“ říká Holly v rozhovoru pro stránky Tameikag. Přestože byla sexuálně zneužívána, tvrdí, že své dětství vnímala spíš v pozitivním světle. Jako malá si dlouho myslela, že se nic zlého nestalo, že to bylo normální – a tak se to snažila vytěsnit. A dnes je přesvědčená, že duševní problémy se u ní rozvinuly už dávno předtím.

Přestože se mentální anorexie objevuje nejčastěji u dospívajících dívek, není to tak vždy. Holly začala mít problémy s jídlem už v osmi letech. Ve třinácti jí lékaři diagnostikovali poruchu příjmu potravy a poslali ji na léčení. O dva roky později se však nemoc vrátila a od té doby Holly balancovala na hranici extrémní hubenosti.

V devatenácti letech, kdy čekala první dítě, vážila v osmém měsíci pouze 50 kilo – jedla jen 800 kcal denně a pořád cvičila. Ačkoli ji nemoc nutila stále hubnout, kvůli dítěti se přemohla dostat do sebe alespoň něco. (Pro představu: těhotné by měly přijmout více než dvojnásobek, celých 2000 kcal za den.)

Syn se narodil předčasně, ale k překvapení všech byl zdravý. Po porodu Holly sice docházela každých šest týdnů na podpůrnou terapii do komunity, jež pracovala s pacienty s mentálními poruchami, ale neléčila se v pravém slova smyslu. A hubla stále dál. Byla posedlá každodenním cvičením a nachodila minimálně 25 tisíc kroků denně.

Pak ale shodila natolik, že ji z komunity poslali na skutečné léčení. Na její případ zkrátka nestačili. Vážila třicet kilo a její život byl vážně ohrožen. „V tu chvíli mi to došlo. Když mě vyřadili z psychoterapie, pochopila jsem, že teď je to na mně. A že pokud to pro sebe neudělám, tak umřu. Uvědomila jsem si, že umřít nechci, a to především kvůli dětem,“ říká dnes vyléčená dvojnásobná maminka. Krátce po synovi se jí totiž narodila ještě dcera, a proto se Holly snažila konečně víc přibrat.

Holly čekal běh na dlouhou trať. Měla velké deprese. Musela začít méně cvičit, víc jíst a učit se pomalu pro sebe hledat správnou zdravou cestu. Chodila na psychoterapii a užívala antidepresiva. Neměla žádný předepsaný jídelníček, který by musela dodržovat, ani nepobývala v nemocnici. Rozhodla se tak sama a dnes je za to vděčná: „Zotavila jsem se ve velké míře sama, bez léčebny a jídelního plánu. Bylo to součástí mojí léčby. To ale neznamená, že to je vhodné pro každého. Naopak by to někomu mohlo spíš ublížit.“

Holly tvrdí, že díky této individuální cestě ví, že to zvládla sama, má za sebe odpovědnost, a tím pádem také jasno v tom, že se už nikdy nechce dostat zpátky do potíží s nezdravým hubnutím.

Svůj příběh a zkušenosti sdílí přes Instagram. Radí, jak poruchy příjmu potravy překonat, a snaží se své fanoušky podporovat a motivovat k zdravému životnímu stylu – jídlu a cvičení. A ví, o čem mluví. Sama dodnes bojuje s následky vyčerpávající mentální anorexie: má srdeční vadu, řídnutí kostí a trápí ji artritida.

„Trénuji třikrát týdně, jím čtyřikrát denně, ale necítím se k tomu nijak zavázaná. Když nestihnu trénink, nic se neděje. Když nemám čas na všechna jídla, protože jsem příliš zaneprázdněna, není to konec světa,“ vypráví Holly a radí všem nemocným, aby se se svým problémem hlavně svěřili: „Mluvte se svým lékařem, rodinou nebo přáteli. Najděte si podporu a udělejte první krok. Není to snadné, ale stojí to za to.“

Znáte někoho s poruchou příjmu potravy?