Článek
„Je lakomá, nikdy nám nedá bonbon, i když má celý pytlík!“ „Vždycky si zabere na zahradě houpačku a nikoho na ni nepustí, dokud mu to paní učitelka neporučí.“ „Pořád se mračí a posmívá se menším dětem.“ Takhle odpovídaly děti z jedné pražské mateřské školy, když měly říct, koho mají ve svém oddělení nejméně rády a proč. No jasně, kdo by se taky chtěl kamarádit s hamounem nebo hrubiánem?
Ze sobečka společenským tvorem
Malé děti jsou sobecké od přírody. Nic jiného než samy sebe a vlastní potřeby si neuvědomují. Až přibližně do tří let se o nějaké sociální interakci nedá mluvit – na písku si děti hrají spíš vedle sebe než spolu, nanejvýš se tahají o náklaďák.
V době, kdy nastupují do školky, už ale o kamarády stojí, a jak! Je to důležitý zlom: dítě se poprvé v životě stává součástí kolektivu a musí si v něm najít místo. A už ve školce se ukazuje, které dítě bude hvězda a které spíš outsider. Vedle koho chtějí všichni sedět v autobusu, když se jede na výlet, a kdo sedí sám? Kdo je zvaný na oslavy narozenin, a koho spíš odhánějí ze hry?
Odmalička veďte dítě k tomu, aby se umělo chovat v kolektivu. Lakota a sobectví nemají v partě místo!Foto: thinkstock
Na základní škole je síla kolektivu samozřejmě ještě mnohem silnější. Oblíbenost a neoblíbenost dítěte závisí na mnoha věcech, a ne všechny je možné ovlivnit (například různé tělesné nebo duševní odlišnosti, více si o tom přečtěte tady). Některé návyky a způsoby chování ale vedou k úspěchu, a přitom je můžete svého potomka celkem snadno naučit.
Umět se rozdělit a ustoupit
Pokud tohle dítě nezvládne, zcela jistě se obliby nedočká. S tréninkem začněte odmalička: choďte s dítětem tam, kde se může potkávat s vrstevníky, na hřiště, do mateřského centra a na návštěvy ke kamarádkám s dětmi podobného věku. A trpělivě vysvětlujte. Jak jinak by se dítě naučilo, jak to mezi lidmi chodí? „Janička ti nechce vzít panenku. Chce si jen pohrát a za chvilku ti ji zase vrátí.“ „Už ses pohoupal dost, tak teď pustíme tady tu holčičku. Houpačka je tu pro všechny a musíte se vystřídat.“
Prohrávat není snadné
Kdo by si chtěl hrát s někým, kdo vyvádí jako blázen, kdykoli prohraje? „Dovednost přijmout porážku lze nejlépe cvičit při společném hraní s rodiči. Kdybych měl stanovit nějaký únosný počet vítězství a proher pro předškolní dítě, předepsal bych na šest sedm vítězství jednu prohru,“ navrhuje dětský psycholog Václav Mertin.
Doporučuje, aby rodiče rozčilení dítěte z prohry přijali s pochopením, současně mu ale ukázali, jak se dá vyjádřit přijatelně – rozmetání figurek z Člověče po celém pokojíčku není ten případ!
Chovat se slušně ke starším je snad samozřejmost. Ale k vrstevníkům? I tam je to přece nutné!Foto: thinkstock
Se zdvořilostí nejdál dojdeš
Poprosit a poděkovat: takové samozřejmosti! I děti, které to bez problémů zvládají ve vztahu k dospělým, často ani nenapadne, aby poděkovaly jinému dítěti. Naučte svého předškoláčka, jak zdvořile poprosit kamaráda o půjčení hračky, jak říct „s dovolením“, když chce projít, jak se omluvit, když do něj nechtě strčí.
Pomoz druhému, jiní pomůžou tobě!
Základní pravidlo, na kterém je postavena lidská společnost, může dítě trénovat na drobnostech: ať si s kamarádkou navzájem splétají copánky, pomáhají s trháním trávy pro morčata nebo později s učením. Vezměte děti s sebou, až půjdete sousedce zalévat květiny nebo vyvenčit psa. Bez říkání pomozte jiné mamince s kočárkem. Vlastní příklad je lepší než sáhodlouhé vysvětlování!
Patřilo vaše dítě mezi ty žádané, nebo stávalo samo v koutě? A proč myslíte, že to tak bylo?
