Když se řekne: Mami, jsem na kluky!

Otevřít oči a zjistit, že všechno není jak z románu Rosamundy Pilcherové, že on není ten úžasný milovník, na kterého čekají třeba hned dvě ženy naráz, není pro homosexuála až tak úplně snadné. Když ale překoná své vlastní předsudky, strach a tak trochu se i „smíří“ se svou sexuální realitou, čeká ho další meta – coming out. Chvíle, kdy ,to' řekne rodině a přátelům.

Honza (27, Nový Jičín): „Byl pátek a rodiče se chystali odjet na chatu. A já měl stejně jako několik víkendů před tím i tentokrát odjet za klukem, se kterým jsme se začali vídat. Byl jsem šestnáctiletý vyjukaný zajíček, kterého holt okouzlil svět, kde se konečně začal někomu líbit. Holky si mě popravdě totiž vůbec nevšímaly. Jenže to, že jsem pokaždé musel rodičům lhát s tím, že jako jedu za kamarádkou, mě ničilo. Byl jsem nervózní, nepříjemný, arogantní a roztržitý. A jak to tak bývá, máma si toho prostě všimla.

,Tak co se děje?' zatlačila na mě těsně před odjezdem na chatu. ,Nemůžu ti to říct,' sklopil jsem oči a začal se trochu třást. ,Dokud mi to neřekneš, tak nikam nejedu,' zatlačila ještě víc. A pak už to jelo. Začal jsem brečet a pomalu to ze sebe soukat. ,Víš, ta holka, za kterou jezdím, není holka, ale kluk…' ,A seš si tím jistej?' zeptala se. Kývl jsem a bylo to venku. Chvíli jsme si povídali a pak odjela, prý dvě noci nespala, brečela a přemýšlela nad tím, jaký jsem chudák, že nebudu mít děti. Řekla to tátovi. Dělal scény, nedokázal to překonat. Asi 14 dní jsme to tak nějak řešili. Ale pak bylo všechno v pořádku, už jsme o tom mluvili jako o normální věci a součásti života. Od té chvíle mě rodiče v tomhle směru jen podporovali a přijali všechny mé dosavadní partnery.“

Oskar (30, Praha): „Nějaký čas mi trvalo přiznat vůbec sám sobě, že se mi líbí kluci. Měl jsem i pár holek a všechno relativně fungovalo, a to dokonce i v posteli. Jen to prostě nebylo ono. Pak jsem se ve 23 letech zamiloval, svět se se mnou párkrát otočil a já zkrátka poznal, že kluci jsou to, co je mému srdci bližší. Chvíli jsem to tajil, pak jsem se ale rodičům rozhodl říct, jak to je. Vzal jsem je na večeři, objednal dobré víno a naservíroval situaci tak, jak byla. Už když jsem to vyslovoval, koukali, jako kdyby se jejich syn právě proměnil v někoho nakaženého leprou. Nevěřili tomu, nechápali a odmítali si to připustit a přišlo jim to spíš jako hodně nechutná nemoc, kterou je třeba okamžitě léčit. Také dost mlčeli.

Tehdy jsem jim zkrátka řekl všechno, co jsem chtěl. Přiznám se, že mě ta jejich ,nepodpora' hodně ranila a asi tři měsíce jsme spolu vůbec nebyli v kontaktu. Pak jsem k nim přijel jednou na oběd. Chovali se, jako by se naše večeře nikdy neuskutečnila. Dnes to beru jako tichou trojdohodu. Vědí, jaká je pravda, ale nemluví o tom. Nikdy. Můžu u nich třeba i s přítelem přespat, ale dělá se, že je to jen můj kamarád. Občas mi máma taky zkusí předhodit nějakou pěknou sousedku. Ignoruju to a dělám, že to neslyším. Počítám, že se to už nezmění.“

Patrik (36, severní Čechy): „To, že jsem na kluky, jsem věděl snad už od třinácti. Pocházím z relativně malého města na severu Čech a věděl jsem, že tam nikdy nebudu šťastný. V 18 letech jsem nastoupil na vysokou školu do Prahy a od té doby jsem tu. Míval jsem i delší vztahy s kluky, přátelé to o mně všichni vědí, ale rodiče? Těm bych to nikdy neřekl. Jsem jedináček a vím, že bych je tím hrozně zranil. Samozřejmě je to i kvůli tomu, že mám sám strach z jejich reakce. Už je mi skoro čtyřicet a myslím, že už je stejně pozdě. Jezdím tam každý druhý víkend na návštěvu a myslím, že je vše tak, jak má být.“

A jaké příběhy znáte vy ze svého okolí? Jak byste reagovali, kdyby vám syn přišel oznámit, že je na kluky? Zapojte se do diskuse pod článkem!