Když hlídá chlap aneb Veselé tatínkovské příhody

Když denně sedáte za volant, projet v největší špičce obrovskou křižovatku, kde nefunguje světelná signalizace, pro vás není problém. Sváteční řidič ale moc šancí nemá. A stejné je to i s péčí o děti. Pokud je to vaše denní rutina, vše, co se toho týká, děláte automaticky. Přesně víte, co je potřeba sbalit na vycházku do parku, jak dlouho ohřívat kojeneckou stravu, kde se válí oblíbený plyšák vašeho dítka a podobně.

Když to ale děláte jen občas, věci se mohou snadno zkomplikovat. Naštěstí pánové mají úžasný dar – jsou skvělí v improvizaci a v hledání originálních řešení. Děti jsou s nimi rozhodně v bezpečí a ještě z toho jsou pak třeba tyhle úsměvné historky.

Martin (32) své ženě Janě (30) s miminkem vždy pomáhal. Ale až když byly Jeníkovi dva roky, čekal ho poprvé opravdu celý den se synem bez přítomnosti ženy, té umožnil relaxační den s kamarádkami. „Bylo to v zimě. Mrzlo a tak jsem mu připravila na hromádku teplé oblečení na ven pro syna. Bylo tam všechno. A ještě jsem mu říkala, ať si s sebou přibalí náhradní trenýrky, ponožky, tričko a podobně, kdyby syn promokl nebo se zašpinil,“ popisuje Jana.

Martin udělal vše podle pokynů, a protože nechtěl nic podcenit, především ponožek přibalil hned několik. Vždyť byl venku sníh a od nohou má být teplo a sucho! Jen jedna jediná věc zůstala zapomenutá na botníku v předsíni – rukavičky.

Žena by se při pohledu na mrznoucí ručičky své ratolesti pravděpodobně vrátila nebo by běžela do prvního obchodu a rukavice koupila. Ale Martin? Ten vytáhl několikery náhradní ponožky, natáhl je synkovi na ruce, vyfotil ho a snímek hrdě poslal své ženě. „Připsal k tomu zprávu: Zapomněl jsem rukavice, ale jsme chlapi, ničeho se nebojíme, vždy si poradíme. Když bude nejhůř, mám i náhradní sněhule,“ směje se Jana s tím, že nejdřív se sice trochu zhrozila, ale pak se nad fotkou s kamarádkami výborně pobavily.

Úsměvnou historku má i pětatřicetiletá Sandra. Ta nechala tatínka půl dne doma s osmiměsíční dcerkou. „Nijak jsem ho neinstruovala, věděla jsem, že to zvládne. Jen jsem mu poradila, že kdyby kňourala, a nic moc nezabíralo, může jí dát něco dobrého do takové té krmící síťky. Že si ji žužlá a zabaví ji to,“ popisuje Sandra.

A ta chvíle samozřejmě nastala. „Bohužel jsem manželovi vyloženě neřekla, že se tam dává hlavně ovoce, ze kterého to dítě pak vysává šťávu a síťka zabrání tomu, aby se dusilo nerozkousanými kousky.“ Tatínek dle instrukcí popadl síťku a hledal „něco dobrého“, přesně, jak mu žena řekla. „A dal jí tam kus párku. Přišla jsem a naše Sárinka seděla v židličce, cumlala síťku a byla naprosto spokojená. Já teda v první chvíli trochu zuřila, protože párek skutečně nepokládám za vhodnou stravu pro batole, ale pak jsem si řekla, že kousek uzeniny ještě nikoho nezabil a že za těch pár hodin pro sebe to rozhodně stálo,“ uzavírá Sandra.

Když začnou děti mluvit, jsou ztělesněním roztomilosti. Jejich šišlání a komolení slov, to jsou věci, na které se nezapomíná, i když někdy si přejete, aby alespoň chvíli mlčely (10 nejotravnějších dětských vět – také z nich šílíte?).

Jenže než mluvu děti vypilují, může to být občas problém. Své o tom ví i čtyřicetiletý Filip, který šel ven se dvěma svými syny, starším devítiletým a mladším tříletým. „Běhali jsme po hřišti, kopali si s míčem, když najednou ten menší začal vyřvávat ‚já ci kákat‘. Starší se na něj usmál a říká mu ‚tak skákej‘. A on opravdu začal poskakovat a pořád volal ‚já ci kákat‘,“ popisuje Filip.

Problém byl v tom, že malý chlapeček nechtěl skákat, ale kakat. Což tatínkovi ani staršímu bratrovi nedošlo. Tedy došlo, ale to už bylo pozdě. „Tak jsme se potupně vrátili domů a ženě jsem vysvětlil, že došlo k menšímu komunikačnímu zádrhelu,“ směje se Filip.

Také by vás mohlo zajímat, v čem jsou tátové lepší než mámy.