Když dítě terorizuje rodinu. Víme, jak to změnit!

Rodič v podstatě nerozhoduje o ničem. Není na něm, co bude k večeři, v kolik se půjde spát, kam se pojede na výlet, co si dítě obleče a podobně. Vše řídí jeho ratolest. A když jí není vyhověno, rodič si to tvrdě odnese.

Tohle můžete prožívat s předškolákem, stejně jako s teenagerem. Jde o to, jak dlouho si to necháte líbit. Pravda je, že čím déle zůstane moc v rukou malého teroristy, tím víc toho riskujete. A pozor, v sázce je i vaše partnerská spokojenost.

V prvé řadě je potřeba si uvědomit, že chyba není v dítěti. To je jen vaším odrazem, výsledkem vaší výchovy, vašeho přístupu. Potomek se chová tak, jak mu ukazujete a jak mu dovolíte. „Dítě jen odráží vztah a osobnosti rodičů a atmosféru, která v rodině je. Takové dítě vlastně jen ukazuje, že to v rodině nefunguje,“ říká koučka partnerských a rodinných vztahů Lucie Königová.

Nejčastěji se to stává slabým rodičům, kteří si nevěří, pochybují o sobě, nejsou důslední, mají strach vymezit hranice a bojí se, aby jako rodiče neselhali, a proto chtějí dítěti ve všem vyhovět a ve všem mu ustupují. Ratolest tuhle slabost samozřejmě vycítí, snaží se ji využít ve svůj prospěch a cvičí s rodiči, jak se jí zachce.

Možná se to na první pohled nezdá, ale tohle uspořádání nemá vítěze ani poražené – trpí v podstatě všichni. Rodiče jsou vyčerpaní, dítě z nich vysává energii, nemají čas a prostor na nic jiného než na něj, neustále žijí ve strachu, kdy zase přijde scéna, ostuda, dusno. „V takové atmosféře mohou vznikat hádky mezi partnery, vzájemné obviňování, kdo udělal ve výchově větší chybu. Domov se nestává klidným hnízdem, ale místem nepohody, smutku a bezmoci,“ popisuje životní koučka Lucie Mucalová. Ani jeden rodič není spokojený a může to vést až ke snaze alespoň na chvíli uniknout, utéct. Třeba do náruče milence či milenky.

Ale šťastný není ani potomek, byť má vše, co se mu zamane! Nežije totiž v klidném prostředí, nemá spokojený domov. Navíc děti potřebují určitý řád, pravidla a hranice. To jim dává pocit bezpečí a jistotu. „Dítě ‚terorista‘ je vlastně zoufalé dítě zoufalého rodiče, dítě, které si se sebou neví rady a jen nezrale vyžaduje to, co si myslí, že potřebuje,“ vysvětluje Lucie Königová.

Dlouhodobě tohle prostě nemůže fungovat, je potřeba změnit přístup k dítěti a výchovné metody. Je jasné, že čím dřív to uděláte, tím líp. „Pokud začnete ‚převychovávat‘ puberťáka, může to být opravdu boj o vítězství. Není od věci se v takovém případě poradit s odborníkem,“ radí Lucie Mucalová.

U malých dětí to ale bývá často až překvapivě jednoduché. Většinou stačí začít nastavovat hranice a pravidla, být důsledný a jednoduše přežít i případné scény, záchvaty vzteku a podobně. „Tyhle reakce si nesmíte brát osobně. Postupně bude dítě své záchvaty mírnit, protože uvidí, že nezabírají,“ upřesňuje Lucie Königová.

Pozor, nejde ale jen o příkazy a zákazy. „Dítě ‚terorista‘ má vlastní hlavu a osobnostně je to spíš dominantní povaha, se kterou je potřeba víc spolupracovat. Dejte mu důvěru, zodpovědnost, pocit důležitosti, projevte respekt a bezpodmínečnou lásku, po které volá. Ale ne tím, že ustupujete, ale právě v tom, že chápete jeho nespokojenost, ale máte spolu dohodu. Příkazy a zákazy takovou osobnost totálně zlámou. Je potřeba zdravě spolupracovat a jako rodič pak důsledně dodržovat domluvená pravidla, ale ne bojem, ale v lásce,“ dodává Lucie Königová.

Rodičovství není snadné. Dost často se vedou spory, zda to má lehčí dnešní generace, nebo naopak ta starší. Mámou dnes a mámou kdysi aneb To za nás nebývalo!