Když dítě nechce do školy: Jak poznat, co je banalita a co může být průšvih

Specifickou kategorii představují dětí, které jdou do školy poprvé a zjevně se jim tam nechce, ačkoli do školky chodily rády. Tam mohou být příčinou zkreslené představy, je proto dobré se o ně zajímat a reagovat na ně.

„Dost možná se ukáže, že mu nějaké starší dítě řeklo něco, čeho se to vaše zaleklo. Třeba že ve škole nemůže jít na záchod, když bude potřebovat,“ říká psycholožka Pavla Koucká, trojnásobná matka a autorka několika knih o výchově dětí. Děti se podle ní mohou bát i toho, že učení pro ně bude moc těžké, protože „Jiřík říkal, že se nikdy nenaučím násobilku, a já nevím, co to je!“. V takovém případě můžete potomka lehce uklidnit a mylnou představu vyvrátit.

Prvňáčci se mohou bát i nového kolektivu a nudy – toho, že budou muset pořád sedět v lavicích. „Tady už je namístě uznat, že na tom může něco být: někomu skutečně škola přijde míň zábavná. Ale není to tak vždy, ve škole také zažije a dozví se spoustu zajímavého. Vhodné je přidat nějakou konkrétní příhodu: vzpomínku na školní výlet, zajímavost, kterou jste se ve škole dozvěděli,“ doporučuje psycholožka. Děti většinou ocení, když jim rodiče převypráví vlastní zkušenost, přiznají, že se také báli do školy, kde nikoho neznali, ale pak si tam našli kamarády.

Psycholog Zdeněk Altman z Pražské pedagogicko-psychologické poradny míní, že rodiče udělají dobře, když si s potomkem budou povídat, na co se ve škole těší, případně připomenou, které další děti jdou také do školy. Některým dětem podle něj vyhovuje, když si s rodiči nebo sourozenci zahrají na školu nebo když se s nimi dojdou předem ke škole podívat alespoň zvenku.

Pokud je potomek už starší a začne mluvit o tom, že do školy nechce, ačkoli dříve tomu tak nebylo, je namístě zpozornět.

„Zajímala bych se, co se stalo. Kdyby se to nevyjasnilo, ptala bych se i učitelek, případně spolužáků. Reagovala bych pak podle toho, co se dozvím. Může jít o maličkost, jež je však v očích dítěte veliká: například se kamarádka baví víc s někým jiným. Tady pomůže, že dceru vyslechnete a třeba připojíte vlastní zkušenost. Taky ale může jít o vážnou záležitost, třeba o šikanu, a je potřeba dítěti pomoci,“ říká Pavla Koucká.

Mnoho školáků má nervy ze zkoušení a z písemek, k čemu někdy přispívají rodiče: vyžadují perfektní výsledky, a pokud nejsou, dítě trestají. Někdo se ale bojí i proto, že mu to velí jeho povahové nastavení. S tím je vhodné naučit dítě pracovat: využít strach k tomu, aby se na písemku připravilo, přitom mírnit přehnanou úzkost. Potomek by měl vědět, že když dostane špatnou známku, nejde o nic katastrofického a může se to stát.

Horší to je, když dítě školu skutečně bojkotuje a má například tendenci předstírat, že je nemocné, aby tam nemuselo. Případně mu může být skutečně špatně třeba od žaludku v době, kdy by tam ráno mělo odcházet, nebo jde dokonce za školu.

„Toto by mohl být vážnější problém. Únik do nemoci nebo vegetativní příznaky (zvracení, bolení břicha a hlavy) patří k závažným signálům psychického zranění. Je možné, že dítěti ve škole někdo ublížil nebo dlouhodobě ubližuje nebo má pocit, že je mu ubližováno,“ říká Zdeněk Altman.

Nejdůležitější je zjistit podstatu potíží a s dětmi si o jejich pocitech povídat. Bohužel, mnohé o svých potížích nebo negativních prožitcích mluvit nechtějí. „Lze se pokusit něco od dítěte zjistit nepřímo pomocí kreseb a rozhovorem nad nimi: rodič dítě vyzve, ať nakreslí, jak to ve škole chodí,“ má pro rodiče mladších školáků tip psycholog. U starších je často potřeba počkat na vhodnou situaci, kdy se dítě bude chtít svěřit, neprovádět křížový výslech – to nefunguje.

Je také možné promluvit si s pedagogy nebo rodiči spolužáků, ale s vědomím, že právě tyto učitelky nebo děti mohou být spouštěčem potíží. „U vážnějších případů bych doporučoval i vyhledání odborné pomoci, kdy by se k odhalení příčin daly použít i nějaké projektivní metody,“ radí psycholog Zdeněk Altman.

Milníky v životě dětí, o kterých se nepíše. Jak je využít?