Kdysi si rozdělili děti. Matka ale umřela a dcera otce nezná

Možná si říkáte, že není problém, s nímž by si člověk nedokázal poradit. To je ale omyl. Někdy život nachystá trable, s kterými sami nehnete. A přesně pro tyto případy tu jsou mediátoři. Přinášíme další příběh z praxe mediátorky Kateřiny Bělkové.

Zpočátku jim bylo fajn, měli stejné koníčky i pohled na svět. Toužili po dětech, a tak si je pořídili. Adélka se narodila, když bylo Jaroslavě 31 let, po dvou letech přibyl Lukášek. Jenže nad láskou nakonec zvítězily ambice. Jaroslava i Karel milovali svou práci, ani jeden se jí nehodlal kvůli rodině vzdát a oba se více věnovali kariéře než jeden druhému a dětem.

Došlo k naprostému odcizení, a když bylo Adélce pět a Lukáškovi tři, Jaroslava se Karlovi přiznala, že by ráda žila sama. „Ani Karel neměl s rozvodem zásadní problém, věděl, že vztah nikam nevede a ani jeden v něm není příliš šťastný. Nicméně nechtěl přijít o rodinu úplně a trval na tom, že chce syna do vlastní výhradní péče,“ popisuje Kateřina Bělková.

Jaroslava s tím nesouhlasila, ale nakonec uznala, že i ona je velmi vytížená, a po nátlaku Karlova právníka přistoupila na poměrně drastickou domluvu. „Syn byl svěřen do péče otci, dcera matce. Aby byla odluka pro děti co nejméně bolestivá, domluvili se na radikálním řešení – vztahy i veškeré kontakty přeruší úplně,“ upřesňuje mediátorka.

Adélka tedy žila od šesti let výhradně s matkou, Lukáš od čtyř let jen s otcem. Dívka věděla, že má bratra, trochu si pamatovala i tatínka, ale jak se říká, sejde z očí, sejde z mysli. Karel se brzy znovu oženil a měl dalšího syna. Lukáš si na mladší sestru nepamatoval vůbec a o tom, že žena, které říká „mami“, není jeho biologickou matkou, sice věděl, ale vnímal ji jako tu pravou. Veškeré původní vazby tak byly zcela přetrhány.

Když bylo Adélce deset let, Jaroslava těžce onemocněla, po šesti měsících upadla do vegetativního stavu a po pár dalších týdnech zemřela. Dcera zůstala sama. Zákon sice předpokládá, že se v takové situaci postará otec, jenže dívka odmítala jít do rodiny, kterou vůbec neznala. Jiné příbuzné neměla, Jaroslava vyrůstala v dětském domově. A tam bohužel skončila i Adélka.

Karel nechtěl, aby dcera vyrůstala v dětském domově, zároveň ale nevěděl, jak do rodiny přivést dítě, které víc než pět let neviděl. Adélka navíc odmítala s otcem komunikovat a uzavírala se stále víc do sebe. Otec byl bezradný, nevěděl, zda by jí násilný přesun do rodiny ještě víc neublížil. „Do všeho byly samozřejmě zapojeny orgány sociálně-právní ochrany dětí, jak v místě dětského domova, tak v místě Karlova bydliště, ale výsledek byl, že dívka dva roky žila v domově,“ upřesňuje Kateřina Bělková. Až pak se nešťastný otec na radu známé obrátil na mediátorku.

Mediátorka se nejdřív sešla s Karlem a jeho stávající rodinou. „Všichni otevřeně mluvili o svých obavách, nakonec se ale shodli, že chtějí Adélce pomoci, a pokud ona sama s tím bude souhlasit, chtějí se o ni postarat,“ říká Kateřina Bělková. Následovalo několik schůzek jen s dívkou – dosud měla pocit, že přišla o všechno a nikdo o ni nestojí, ale konečně získala dojem, že je někdo na její straně.

Poté přišlo to nejtěžší: setkání Karla a jeho rodiny s Adélkou. „Všechny jsem je na to postupně připravila, měli možnost se seznámit na neutrální půdě. Po několika schůzkách dívka přistoupila na to, že to v nové rodině zkusí. Vždy byla zvyklá na rodinu a život v domově pro ni byl velmi náročný,“ říká mediátorka.

Nakonec se tedy podařilo urovnat vše, co se už před mnoha lety pokazilo u rozvodu. Adélka se sice musela vyrovnat s maminčinou smrtí a sžívat se s otcem, který ji opustil, ale rozhodně jí je v rodině lépe než v domově. „Je to i důkaz, že mediace neslouží jen pro dospělé v konfliktu, ale může pomoci i dětem v těžké životní situaci,“ uzavírá Kateřina Bělková.

Jména a okolnosti příběhu byly změněny tak, aby nebyla porušena mlčenlivost, ke které se mediátor zavazuje.

Ne vždy jsou rodinné vztahy idylické. Co když třeba matka přebere dceři muže? Dá se to odpustit?